Sama doma

Záznam chatu z úterý 1. září

ANTI: „Může tiché trauma v rodině výchovu znemožnit?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, tiché trauma může výchovu ztížit. Často ovlivňuje pohodu rodiče, a tím se mnohdy komplikuje nastavování hranic dítěte, rodič může cítit vyšší emoční labilitu, je méně odolný ke stresu, což se výrazně promítá právě v náročných okamžicích v průběhu výchovy. Je proto dobré o tomto tématu hovořit, ukázat si, jak rodiče nebo prarodiče mohou ovlivnit současnou výchovu či jak je dobré postupovat.“

GF: „Má tiché trauma v rodině různé vlivy na výchovu?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, ano, tiché, nezpracované trauma má různé vlivy na výchovu. Od emoční lability, nižší odolnosti, k nekonzistenci ve výchově - od velké přísnosti k velké liberalitě, často dle naladění rodiče, který má různou míru energie právě v souvislosti s tím, co ho vnitřně trápí, jaké vzorce a zkušenosti si ze svého vlastního dětství přináší. Vhodné je využít techniky zvyšující emoční stabilitu, stop techniku (zastavení působení stresu), v souvislosti s charakterem obtíží pak volit i další postupy. Pokud rodič prožil nějakou opravdu náročnou situaci v dětství, nikdy není pozdě k odborné konzultaci, někdy rodiče prožili méně stresující události, které ale jejich výchovné styly mohou ovlivnit, pro ně budeme mít rady ve vysílání. U rodičů, kteří v důsledku prožitého bývají emočně méně stabilní můžeme poradit dechové techniky, vizualizaci příjemného podnětu, stop techniku (při zachycení fyziologických známek stresu si představíme stopku a vědomě se začneme soustředit na pomalejší dýchání, pomalejší pohyb, mluvení. I když tyto techniky působí triviální, přináší obrovskou úlevu a mnohdy pomáhají rodiče zklidnit. U rodičů, kteří mají sami např. zkušenost s ADHD, můžeme doporučit použít plánovače, moderní technologie, aby lépe organizovali čas. Také určitě během školy nebo nástupu do práce používali řadu strategií, které fungovaly, i na ty je dobré se rozpomenout. Určitě se dá postupně situaci vylepšit, i když si nesou nepříjemné zážitky z dětství.“

K.W.: „Co znamená tiché trauma v rodině?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Tiché trauma představuje nezpracované zátěže z dětství - prožití nějaké náročné životní situace, nepřijetí jeho vlastní odlišnosti jeho rodičem nebo školním prostředím, specifické vlastnosti rodiče, onemocnění. To si s sebou rodiče často přenášejí do výchovy vlastních dětí. Proto je dobré o tématu hovořit a podpořit rodiče v tom, jak na takovou situaci jít.“

Jaroslava Kolářová: „Vazena pani docentko, rada bych se Vas zeptala, zda je mozne tiche trauma z detstvi v dospivani "narovnat", pokud v detstvi probihala absence objeti ze strany rodicu, caste vycitky a dite melo casty pocit zavdecit se rodicum. Dekuji Vam. Kolarova“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Kolářová, děkuji za Váš dotaz. Ano, určitě cesty k úpravě jsou:). Hodně záleží na rozsahu traumatu. V některých případech je dobré vyhledat odbornou psychologickou (psychoterapeutickou) pomoc, v mnoha případech pomůže přijetí situace takové jaká byla. Někdy pomáhá uvědomit si, že i když dotyčný potřeboval více objetí ze strany rodiče, možná tehdy rodič dělal maximum (měl sám nějaké obtíže, trauma, které přenášel do výchovy). Hledat cesty k sebepéči a sebelásce - to nemůže nikdo ovlivnit a jsme jediní, kdo si můžeme lásku dopřát - hledat cesty, co nám dělá radost, na co se můžeme těšit. My sami jsme ti, kdo se bude hodnotit, nejsme závislí na lásce a hodnocení druhých... to v dospělém věku již můžeme nahlížet. Zároveň je dobré si uvědomit, že do výchovy v důsledku nedostatků objetí můžeme zařazovat právě to, co nám chybělo, a můžeme přesahovat zdravou míru. Je tedy dobré vnímat, jak děti reagují na naše podněty, nesnažit se od svých dětí nebo partnera nasytit potřebu z dětství. Často pomáhá vnitřní smíření a pochopení rodiče, který se choval tak, jak to dělal (nemluvím o týrání, to je jiná kapitola), ale to co popisujete mohlo být způsobeno obavou rodiče nebo jeho neschopností obejmout dítě. I když to mohl být milující rodič, neuměl to třeba dávat najevo. Držím palce, věřím, že cesty k sám sobě se dají velmi pěkně najít:)“

Monika: „Dobrý den paní docentko,syn 40 let,se rozešel s partnerkou,ta se od něho odstěhovala se synem 10let a syn nám rodičům řekl,že se s námi nebude stýkat,že začíná novou životní etapu a nekomunikuje s námi ani telefonicky.Jsem z toho nešťastná .V jeho dětství jsme se s mužem rozvedli,ale jestě v jeho dětství jsme se spolu opět sžili a jsme spolu.Zatím se mu tedy nevnucujeme,když nás nechce.Ještě bych chtěla podotknout,že psychologové říkají,že ve 40ti letech jdou lidé dospělí a mohou si vybrat,s kým se budou stýkat.A toho se také chytl.Ale rodiče má jen jedny.Zůstal úplně sám mimo syna a bydlí 200km od nás.Co máme dělat s takovou situaci?Jen nás neposílejte do psych.poradny,děkuji“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Moniko, moc děkuji za důvěru. Rozumím, že to není lehká situace. Syn prožívá náročné období a v něm lidé často hledají viníka. To myslím, že se děje u vás. Je pravda, že v tomto věku už se každý rozhoduje sám za sebe, ale stejně tak rozumím vám rodičům. To je zcela přirozené a určitě nepatříte do poradny, byť zažíváte smutek a obavy. V daném okamžiku je to hodně o vás a doporučila bych v základu synovo rozhodnutí respektovat. Ale tím nemyslím ho zcela nekontaktovat. Dala bych mu najevo, že jeho situaci chápu, že jsme stále tady. Občas nějak napsat, ozvat se. Nechat na něm, zda odpoví, nevyčítat. Pokud se rozhodne začít stýkat určitě je dobré se nevracet k tomu, že s vámi nemluvil, orientovala bych se na témata, o kterých by chtěl mluvit. To, že jste se rozvedli, se prostě stane. Někdy to může spíše prospět, než zažívat neustálý stres nebo hádky (někdy tichý stres je horší než hádka). Moc držím palce, aby syn našel rovnováhu, pomůžete mu tím, že mu nyní dáte prostor. Zkuste za pár dní, týdnů se ozvat,pozvěte ho na návštěvu. Někdy to trvá i týdny, měsíce. Můžete také zkusit kontakt s vnoučetem. Tak jako se vám podařilo vztah znovu dát dohromady, může se to podařit i synovi. Ale nemusí. V každém případě je dobré, aby cítil, že ho v jeho rozhodnutí, i když se vám nemusí zdát dobré (vaše zkušenosti bohužel syn bude mít později), podpoříte. Bez výčitek, bez tlaku, přijmete ho bezvýhradně. to vůbec není snadné. Moc držím palce.“

Tamara: „Dobrý den, já mám od malá ADD a mám vadu řeči.Moje dítě je předškolák a nemluví a chodí do speciální logopedické třídy.A můj manžel mě viní že to je kvůli mě.Moc mě to zraňuje.Snažím se dítěti věnovat a cvičit logopedii.Jsem emočně nestabilní.Dýchací cvičeni mi nepomáhá.Co mám dělat?A existují nějakéléky na ADD?Děkuji Tamara“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Tamaro, moc děkuji za dotaz. Začnu tím, jak se svým předškoláčkem pracujete, jste skvělá. Kvůli vám logopedické potíže dítě určitě nemá, má kolem sebe více vzorů, podle kterých mluvit. Je vhodné, aby třeba tatínek více četl, poskytoval mluvní vzor, stejné je to ve školce. Dnes ale máme velký nárůst dětí s obtížemi, je to spíše dobou. Také můžete logopedii ještě cvičit i vy, budete velkou motivací pro své dítě. TAtínka bych poprosila, aby mi to přestal vyčítat, pokud to bude dělat dál, je to k zamyšlení, co ho k tomu vede, když ví, že to druhého zraňuje (možná sám prožívá nějakou krizi rodiče, což je pochopitelné, ale zraňovat bychom při tom druhé nikdy neměli). Co se týče emocí, pokud nepomáhají tato cvičení, je možné využít vliv bylinek, pokud nepomůže ani to, lze využít i medikace - zkuste to probrat s praktickým lékařem, zda by bylo možné mírnou medikací vaše obtíže zmírnit. Držím palce a vydržte s cvičením a hezky se každý den jako rodič pochvalte:). Hezký den.“

Linda: „Dobrý den, paní docentko, mám dotaz, ani nevím jak začít... Moje děti si prošly těžkým obdobím, kdy jejich otec pil a byl násilník. Obzvláště můj syn je hodně citlivý a přestal se s ním stýkat a úplně se odřízl, že ho otec lidsky i jinak hodně sklamal. Syn má už teď svoje děti, myslím si ale, že se s tímto problémem dost pere, i když je to přes 20 let. O tátovi když jsme spolu vždycky promluví. Co se s tím dá dělat? Děkuji L“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Lindo, děkuji za důvěru. To je přesně téma, o kterém mluvíme. Když syn o otci mluví, dala bych mu prostor. Vedla bych ho k tomu, aby to přijal (ne ve smyslu, že to bylo v pořádku, ale prostě takovou situaci prožil), vyrostl z něj dospělý člověk, který toho spoustu dokázal. Vedla bych ho k tomu, co mu pomohlo překonat tehdejší obtíže. Pokud máte pocit, že je zážitek z dětství příliš silný, je možné ho nasměřovat i k odborné péči, kde s pomocí psychologa, terapeuta dospělí zážitky z dětství zpracují. to není žádná ostuda, je to dobré věnovat tomu pozornost. Pokud je možné se s otcem setkat, třeba by pomohlo setkání? Ale zároveň je dobré plně respektovat, když se syn s otcem stýkat nechce. Myslím, že jste dost citlivá, zkuste postupně některé z cest, citlivě reagujte, ujistěte syna, že jej plně podpoříte v tom, co potřebuje. Držím palce.“

Věra: „Dobrý den, jak sdělit dospělým dětem, že ty jejich děti (moje vnoučata) se vlastně chovají stejně, jako oni v jejich věku. Tenkrát se synovi nelíbilo, jak jsem se snažila jej vychovat, dnes používá stejný postup u svých děti. Nejčastější odpověď "je jiná doba". Má cenu vyprávět, co on sám ve věku vnoučat prováděl. Přejí hezký den“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Věrko, myslím, že moc smysl to nemá. Rodiče to myslím vědí, to se nezapomíná, co jsme jako děti prováděly za alotria:). Ale někdy mají současní rodiče problém uznat, že vlastně jejich výchova měla smysl a v podstatě vám tím dává za pravdu, když používá stejný postup. Přeji klidný začátek školního roku a věřím, že tak jako se podařilo vašemu synovi vyrůst v řádného dospělého člověka, zvládnou to i vnoučata:).“

Michaela: „Jak s takovým traumatem pracovat, pokud jsem ho zažila jako dítě a nyní jsem dospělá? Můžu tomu sama pomoci i, jinak než "jen" spoluprací s terapeutkou?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Michaelo, děkuji za dotaz. Myslím že ano, proto jsme otevřeli i tuto rubriku. Ovšem záleží na charakteru a vážnosti traumatu. Východiskem je přijetí sebe sama, mít se rád. Nebýt závislý na hodnocení druhých. Rozhodnout se, že jsem úžasný dospělý člověk, který umí, zvládá řadu zajímavých věcí. Rozhodnout se, že nejsem oběť a že mám na výběr. Kdo mi ubližoval, mám právo se s ním nestýkat. Nenechám se takovým člověkem hodnotit, já určuji svou hodnotu. Ale zároveň mám právo se k tomu nevracet. Přijmout své dětství jako součást mě samotné a stavět na svých silných stránkách. Mnoho lidí, kteří prošli obtížemi v dětství, jsou odolnější, mají pochopení pro druhé, jsou empatičtí. Věnujte čas sama sobě, plňte si sny, radujte se z řady maličkostí - plánujte si něco pro radost na každý den. Postupnými krůčky to půjde:). Když budete cítit,že se to moc nelepší, pak spolupráce s terapeutem je dobré řešení, dnes je společnost příznivě nakloněná k této péči a určitě je to dobré řešení, aby se člověk zbavil nepříjemných pocitů. Určitě se prosím péči nebraňte, když se výše uvedené rady moc nebudou dařit:) Držím palce.“

DM: „Jaký je rozdíl mezi vlivem tichého traumatu na vliv na výchovu a vlivem jiných traumat na výchovu?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, každé trauma může mít na výchovu vliv. Tiché trauma bývá skryté, tedy jeho dopad může být výraznější proto, že si jeho důsledky dotyčný nemusí vůbec uvědomovat, nepracuje s těmi důsledky, pro okolí jsou některé reakce nečitelné.“

DM: „Je u tichého traumatu vlastně hlavní problém v jeho tichosti?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „V podstatě ano, jeho problém je v jeho skrytosti, v tom, že si jej rodiče nesou z dětství, vytěsní ho, snaží se zapomenout, a mnohé reakce, kterými mohou okolí překvapit právě z těchto skrytých obtíží mohou pramenit.“

GF: „Jak často má tiché trauma v rodině vliv na výchovu?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Pokud hovoříme o skrytém traumatu, pak mívá vliv na výchovu velmi často. Právě proto, že si mnohdy rodiče neuvědomují jaké důsledky si z dětství nebo dospívání nesou. Nemusí výchovu ovlivňovat vždy, mnozí rodiče se s náročnými situacemi vyrovnali dobře, ale u velké části to tak být nemusí. Neznamená to, že každý rodič, který nějakým traumatem, obtížemi prošel, si to trauma nese. Pokud se nám ale jako dospělým začínají výrazněji objevovat emoční nestabilita, nepozornost, konflikty, chaos, a měli jsme nějaký traumatický zážitek z dětství, je pravděpodobné, že se jeho důsledky začínají objevovat, protože jsme se potkali s nějakým spouštěčem, který v nás vyvolat vlnu něčeho, s čím jsme se nevyrovnali. Pak má smysl vyhledat buď odbornou pomoc (záleží na charakteru obtíží), rozhodně má smysl se vrátit ke strategiím, které nám už v životě pomohly dříve, hledat cesty k péči o sebe, mít se rád.“

Kateřina: „Dobrý den, je mi 50 let a pořád se nemohu vymanit z vlivu své matky. Cítím, že mě nepřijala takovou, jaká jsem. Že by mě chtěla mít jinou-podle svých představ. Moc ráda bych od ní slyšela pochvalu, ocenění, ale nedostává se mi toho. A když matce řeknu, proč mě nepochválí, neocení, když si to opravdu hodně zasloužím, tak se rozčílí a řekne mi vyčítavě: Ty bys chtěla, aby tě pořád někdo chválil! Ale přitom cizí lidi pořád chválí a předhazuje mi je. Moc mě to trápí. Co s tím?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Kateřino, opravdu vám rozumím. Často děti chtějí, aby je rodiče pochválili, dělají pro to tolik. Ale někdy to prostě rodiče nedokážou. Z různých důvodů. Je tedy čas, abyste se přijala vy sama. Tento moment najednou i pomůže k tomu, že je dítě přijaté i rodičem. Vy sama, nikdo jiný, jste odpovědná za to, jaká jste, chcete být. Nepotřebujete, aby vás někdo jiný chválil. Zkuste to postupně sama- před zrcadlem, po uvaření, když něco uděláte, po výletu... Za to jak vypadáte, že jste podle svých představ a jak se přitom dobře cítíte. Prosím, zkuste to. Udělejte si prostor pro sebe samu a vnímejte, jak jste úžasná. Jak jste přesně taková, jaká chcete. A pokud chcete změnu, tak si ji naplánujte. A radujte se z ní. Vaše matka se rozhodla, je to její volba. Vaše volba může být naprosto odlišná. Držím palce.:)“

DM: „Co je přesně tiché trauma v rodině?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Tiché trauma představuje nezpracovanou zátěž z dětství, dospívání, rané dospělosti. Tiché mu říkáme proto, že bývá skryté.“

DM: „Jaká je přesná definice pojmu tiché trauma?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Tiché trauma představuje nezpracovanou zátěž z dětství, dospívání, rané dospělosti. Tiché mu říkáme proto, že bývá skryté.“

GF: „Jak často se objevuje v současnosti tiché trauma v rodině?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Ukazuje se, že se s vlivem tichých traumat setkáváme čím dál častěji, proto i o tématu mluvíme.“