Sama doma

Záznam chatu z pondělí 6. října

AK: „Může mít rozvolňování vazeb mezi dětmi a rodiči i pozitivní stránku, pozitivní stránky?“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, rozvolňování vazby mezi dítětem a rodiči/rodičem je velmi důležitý životní proces - někdy možná trochu bolestivý a nepříjemný, ale s dobrým výsledkem. Tou pozitivní stránkou a pozitivním výsledkem je samostatná, nezávislá osobnost, která dokáže fungovat a zvládat život bez závislosti na podpoře a pomoci rodičů. To neznamená, že rodičovská podpora není důležitá, nicméně závislostní vztah brání k rozvoji osobnosti a to má nepochybně více nevýhod než výhod. Rozvolňování vazby, učení dětí přijmout je zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, připravovat je na život, který není vždy ideální - to jsou úkoly rodičů, které když se podaří, mohou se rodiče radovat, že se jim podařilo vychovat silného, odolného, samostatného a zodpovědného jedince. A to je ta nejvýraznější pozitivní stránka, na kterou jste se ptal/a. S pozdravem a přáním pěkného dne ze studia Veronika Šporclová“

Petra: „Dobrý den, syn 18 let by se už rád osamostatnil ale ještě stále studuje na střední škole, a je teprve ve 3.ročníku, chodí přitom stále na brigády tak finančně by se zajistil, ale je mi z toho úzko , navíc ještě nemá hotovou ani maturitu jak to vidíte vy jako odborníka? děkuji Petra“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Petro, děkuji za vaši upřímnou otázku. Nejste zdaleka jediná, kdo se potýká s podobnými pocity. Na jednu stranu rodiče rozumí potřebě dítěte se osamostatnit, na druhou stranu se potýkají se svými strachy a obavami, jak to dítě zvládne a také, jak to zvládne on jako rodič. Důležité a efektivní je, když je proces osamostatňování pozvolný. Podporujte vašeho syna v samostatnosti, všímejte si, jak zvládá náročnější a stresující situace. Když budete mít větší jistotu, že syn je na osamostatnění připravený, mohou být vaše pocity úzkostí a obav nahrazeny pocity radosti, hrdosti. I vám se otevírá nová, důležitá, etapa vašeho života. Kdyby byl pro vás tento separační proces ohrožující a velmi nepříjemný, doporučovala bych konzultaci s odborníkem, kde bude prostor se více věnovat i vám a vašim pocitům. S pozdravem Veronika Šporclová“

Jana: „Je doporučeno v rámci rozvolňování vztahů nastavit konkrétní hranice pro sexuální život, a jak?“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Jano, intimita celkově je oblast, do které již v určitém věku rodiče nemají přístup. Zdůrazňuji, že věk dítěte je samozřejmě rozhodující. Kdyby váš dotaz směřoval k dítěti, kterému není 15 let a zajímá se o sexualitu, je velmi důležité odpovídat dítěti na otázky, vysvětlovat právní i zdravotní rizika sexuálního chování. Tyto hranice jsou dány i legislativou. Nicméně u starších adolescentů je sexualita dítěte jeho osobní a intimní prostor. Kdyby sexuální chování dítěte narušovalo nebo jakkoliv zasahovalo do osobního prostoru ostatních, pak nastavení konkrétních hranic jsou na místě. S přáním pěkného dne a pozdravem z Kavčích hor Veronika Šporclová“

Anet: „Hezký den, jak pracovat s 21letým dospělým, který odmítá chodit do školy, nikdy nebyl na brigádě, má základní vzdělání- nyní opět pokus o SŠ, odstěhovat se nechce, má vše placené vč. dovolených. Jediné co dělá je, že hraje hry na pc. Díky“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Anet, děkuji za vaši otázku, na kterou ale není jednoduchá odpověď. Doporučila bych vám (pokud se dotaz týká vás) vyhledat odbornou konzultaci či terapii a pracovat na nezbytných změnách, které jsou v rámci rodinného fungování nezbytné. Dokud může 21 letý dospělý "nic nedělat" a přesto má vše zaplaceno, znamená to, že mu systém tento životní styl umožňuje a tím není motivovaný a nucený ke změně. Náročnější (fyzicky, emočně i finančně) to může být pro rodiče a rodinu, proto je důležité i s podporou odborníků na změně začít pracovat. Držím vám pěsti, ať se situace v průběhu času daří zlepšovat. Veronika Šporclová“

Jolana: „Hezký den, syn má čerstvě 4 roky - nemá problém být např. s dědou, zapojit se do aktivit s dětmi na nějaké akci, kde nás naopak odstrkuje, že "on sám", v restauraci se zvedne a sám odejde na vzdálené wc atd. Na druhou stranu odmítá chodit do školky, naprosto kategoricky. Jen jsme ho tam dovedli a zase odvedli domů. Ve školce je prý "nuda". Je mentálně údajně o několik let napřed a má jasnou představu o svém volném čase - dělá rád pokusy, zajímá se o čtení, techniku, vesmír, stejně staré děti ho nezajímají - na hřišti za ním chodí děti cca 6-7 let plus.....Myslím, že problém se školkou není v osamostatnění, nebo myslíte, že ano? Nevíme co s tím. Již e 2 letech nám neurolog řekl, že je opravdu velice inteligentní a napřed a že tzv. "nejde utáhnout na vařené nudli". Děkuji“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Jolano, přepokládám, že jste v kontaktu s odborníky, kteří vám mohou být průvodci v situacích, které vyplývají z výchovy mírně odlišného dítěte. Je důležité rozvíjet dítě v oblastech, ve kterých se mu daří, které ho zajímají a baví. Ale podpora socializace, samostatnosti, emočních dovedností, zvládání frustrace jsou také oblasti, kterým by měla být věnována pozornost, protože jsou pro život stejně důležité jako vědomosti a zájmy. Pokud např. váš syn odmítl chodit do školky s vysvětlením, že je to "nuda", hledala bych předškolní zařízení, které mu nabídne rozvoj, zábavu. A současně se setkává s jinými dětmi a autoritami, učí se zvládat a řešit náročnější situace, kdy se věci nedějí jen podle dítěte... To vše může posilovat odolnost dítěte a připravuje ho na budoucí situace - např. vstup do školy. I děti nadané vyžadují specifický přístup, proto vřele doporučuji napojení na síť rodičů i organizací/odborníků, kteří vám mohou při řešení podobných situací pomoct. Se srdečným pozdravem Veronika Šporclová“

Jarka: „Dobrý den, paní magistro, mám tři děti syna a dvě dcery, všichni už mají své rodiny. Vychovávala jsem je stejně, ale každé dítě má jinou povahu. Dcery mi volají každý den, přestože to na nich nevyžaduji, ale syn zavolá jednou za měsíc a to si ještě myslím, že ho donutí snacha. Mrzí mě to, vím ale že kdyby bylo potřeba, tak by mě vždycky pomohl. Naproti tomu žiji s přítelem, který je vdovec a jeho synové mu volají každý den, tak je mi to trochu líto. Asi má každý jinou povahu a považuje to za normální. Jarka“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Jarko, děkuji za váš upřímný komentář. Záměrně neděkuji za váš "dotaz", ale komentář, protože jste si moc hezky odpověděla sama. Ano, je běžné, že i v rámci jedné rodiny a při stejném výchovném stylu jsou osobnosti dětí odlišné. Rozumím, že byste si přála častější kontakt se synem a že je vám to líto zejména ve srovnání s tím, co vidíte u vašeho partnera i u vašich dcer. Ráda bych z vašeho příspěvku ale zdůraznila část, ve které popisujete, že vnímáte u vašeho syna podporu, kdybyste ji potřebovala. To je velmi cenný moment - cítit, že syn je zde pro vás, jen možná nemá takovou potřebu si často povídat. Velmi oceňuji, že respektujete menší potřebu komunikace u vašeho syna. Nenaléháte a nevynucujete si kontakt. Ale kdyby vás to trápilo, je v pořádku o svých pocitech se synem v klidu a otevřeně promluvit. Možná netuší, že je vám to líto, a můžete se spolu domluvit na kontaktu, který by byl pro vás oba přijatelný a příjemný. Se srdečným pozdravem a přáním pěkných podzimních dní Veronika Šporclová“

Dominika: „Dobrý den, momentálně prožíváme odloučení od našeho tříletého syna formou jeho nástupu do mateřské školy. Je to pro nás pro všechny velmi náročné i kvůli tomu, že jsme na sebe dost fixování. Se synem jsem vždy buď já nebo manžel. Hlídat moc nenecháváme. Máme doma ještě malé miminko, a já jsem na rodičovské dovolené, takže by s námi mohl být doma, ale vyhodnotili jsme, že na určitou separaci už je čas. Je za vás nástup takto malého dítěte do školky dobrý nebo ještě počkat? Děkuji.“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Dominiko, váš příspěvek je praktickou ukázkou toho, o čem jsem s Bárou v rozhovoru hovořila. Přestože máte podmínky pro to, aby byl váš chlapeček s vámi doma, a s manželem "bojujete" se smutkem z odloučení, dokážete mu dopřát vlastní zážitky, radosti a podporujete jeho samostatnost. Vím, že je to nelehké (sama jsem si tím prošla u svých dětí), proto máte můj upřímný obdiv a podporu, abyste v tomto vytrvali. Bude-li potřeba, chlapečka si můžete nechat nějaký den doma a užít si společný čas. Ale pokud je ve školce spokojený, určitě bych to neměnila. S upřímným pozdravem ze studia na Kavčích horách Veronika Šporclová“

Hanka S.: „Dobrý den, paní Šporclová, chtěla bych Vás poprosit o radu. Máme 8letou dceru, která má nyní problém s adaptací v 2. třídě. 1. třída proběhla v pořádku. Ale po prvních školních prázdninách se toho hodně změnilo. Je více fixovaná na mě. V prvních dnech školy plakala o přestávkách a družině. Nakonec jsme ji nechali doma. Nyní chodí po dohodě s paní učitelkou postupně na více hodin do školy, ale musím ji vždy paní učitelce u školy předat a odpoledne na čas vyzvednout. Kroužky odmítá. Ještě bych chtěla doplnit - v létě prožila první týdenní tábor, kde prý plakala. Ale řekla nám to až ona sama. Já se léčím cca 6 let s panickou atakou. Nyní jsou mé stavy o dost lepší, ale občas nějakou dostanu. Byli jsme s přítelem u školní psycholožky, která nám poradila, že nemáme na dceru tlačit a postupně ji do školy adaptovat a kroužky nechat zatím stranou. Působí prý na ni můj stav a strach o mě. Chtěla bych se poradit i s Vámi, jak jí více pomoct, aby byla zase jako dřív a neměla tento problém. Děkuji a omlouvám se za délku dotazu. Hezký den Hanka S.“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Hanko. Děkuji za vaši otázku. Přestože jste pěkně popsala situaci a dokážu si představit, co řešíte, odpověď - ze studia bez možnosti se doptávat a společně hledat řešení - není možná. Domnívám se, že je potřeba věnovat pozornost vyšší úzkostnosti vaší dcerky. Velmi často, když s rodiči i dětmi řešíme podobné situace, vychází najevo různé okolnosti, které je potřeba ošetřit a zpracovat. Může se jednat "pouze" o náročnější adaptaci na školní režim po prázdninách, může se jednat o špatnou zkušenost z léta, která ovlivňuje psychiku vaší holčičky. Může být celkově úzkostná (u sebe také referujete úzkostné stavy - panické ataky) a potřebuje pomoct zvládat své strachy, její strach o vás... Proto bych neváhala a vyhledala bych odbornou pomoc - individuální nebo rodinnou terapii. Někdy i pár konzultací může být efektivních. Držím pěsti vaší dcerce i vám, ať se podaří úzkostnost brzy zmírnit, aby se mohla bez obav od vás vzdalovat. Veronika Šporclová“

Daniela: „Je pravda, že kojení chlapců ještě po 2.roce života může ovlivnit jeho vztah k ženám v pozdějším věku? Děkuji Daniela tel. 605 286 049“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, vědecké studie toto tvrzení nepodporují. Víme, že pevné a zdravé pouto mezi matkou (rodičem) a dítětem je důležité pro zdravý psychosociální a emoční vývoj. Kojení podporuje blízkost, ale také záleží na kontextu. Je jiná situace, kdy je 2 leté dítě kojeno permanentně a bez kontroly rodiče, a občasným (sporadickým) kojením a tato potřeba kojení postupně mizí. S přáním pěkného dne Veronika Šporclová“

Radka: „Dobrý den, jsme rodiči dětí 33, 29 a 17 let. Starší dvě děti již žijí samostatně, 33 letá dcera má již rodinu. Mám problém s manželem v tom, že děti stále finančně podporuje, aniž by to úplně potřebovaly (platí jim telefony, pohonné hmoty, auta) a je s nimi stále v kontaktu, když ne osobně, tak po telefonu, víc, než je podle mne zdrávo. Má to tak ze své rodiny, byl jedináček. Mě se to nelíbí a nevím, jak mu to vysvětlit, aniž bychom se nehádali. Myslím si, že bychom měli být už víc pro sebe, že by se děti se svými rodinami měly umět postarat sami o sebe, samozřejmě s naší občasnou pomocí.“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Radko, děkuji za váš dotaz. Oceňuji váš náhled a to, že reflektujete, že podpora vašich dětí ze strany manžela, může být neadekvátní jejich věku. V praxi se často setkáváme s tím, že "pustit" děti mají větší problém rodiče, než že by děti nechtěly být samostatné. Těžší je to ve chvíli, kdy jedno dítě ještě s rodiči bydlí a rodiče pak mohou chtít být "spravedliví" a to, co dávají jednomu z dětí, poskytnout i dalším, přestože jejich situace je již odlišná. Také si dokážu představit, že pro vás může být náročné na toto citlivé téma s manželem hovořit. Empaticky chápete jeho potřebu i motivaci děti podporovat, současně je těžké nalézt hranici přiměřené podpory. Je otázkou, pro koho může být toto manželovo chování problém? Vnímají to i vaše děti jako podporu, kterou nepotřebují a možná ani nechtějí? Pokud ano, mohou toto téma otevřít a společně nastavit hranice pro kontakt i podporu. Každopádně je i možnost vyhledat odbornou konzultaci, kde byste měla možnost s partnerem v bezpečném a klidném prostředí mimo domov promluvit o tom, co vás tíží a proč. Věřím, že možnosti řešení existují. Každopádně je moc hezké, že vaše děti mají rodiče, kteří o ně projevují zájem a snaží se je podporovat. Vy v jejich samostatnosti a manžel je jim stále nablízku v jiných oblastech. Ať se vám daří, srdečně zdravím. Veronika Šporclová“

Daniela: „Je řeba někaj korigovat situaci, pokud matka volá svému ženatému synovi téměř každý den? Synovi to prý nevadí, ale jeho manželce ano a bývá to předmětem jejich konfliktů. Děkuji Daniela tel. 605 286 049“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Danielo, jednoduchá otázka s těžkou odpovědí. Obecně se dá říci, že každodenní kontakt může být vnímán jako intenzivnější, než je obvyklé. Nejvíce bych se ale ptala, zda to vnímají obě strany - syn i matka - jako adekvátní kontakt? Kdo má potřebu každodenního kontaktu? Otázek je spousta, doporučovala bych vám je společně otevřít - buď v klidu doma u otevřeného rozhovoru, nebo s pomocí někoho externího, např. psychologa nebo vztahového poradce. Přeji pěkné podzimní dny Veronika Šporclová“

Karolina: „S vnoučaty jsme měli velmi blízký vztah. Teď jsou v pubertě, jako lousknutím prstu, když se navštívíme, nevíme s manželem, o čem a jak se s nimi bavit, abychom nedostali odpověď jen ano ne.“

Mgr. Veronika Šporclová, PhD.: „Dobrý den, Karolíno, tato situace není neobvyklá, naopak je součástí běžného vývoje. U dospívajících dětí sílí vliv vrstevníků, se kterými mají potřebu děti trávit nejvíce času. Po určitou dobu se dospívající "vzdálí", odděluje se od rodiny a původních vazeb, ale to neznamená, že je to navždy. Jakmile období dospívání přejde, ke své rodině se vrátí, jen v jiné kvalitě. Nevzdávejte to, vydržte a s láskou pozorujte, jak se z vašich "malých" vnoučat stávají samostatné osobnosti S pozdravem Veronika Šporclová“