Sama doma

Záznam chatu z úterý 22. dubna

Veronika: „Dobrý den, staráme se o příbuznou, která žije celý život sama, má hodně přes 90 let. Je ještě čiperná, domácnost zvládá dobře. Je na nás ale velmi zlá, pomlouvá nás v okolí a nás to velmi trápí. Nenechá si nic poradit, má svoji hlavu. Věřte nebo ne, ale demence to není, byla celý život taková a ted se to stupňuje. Paměť má velmi dobrou. Jsme bezmocní, moc nás to trápí, okolí se dívá na nás skrz prsty a přitom my bychom jí snesli modré z nebe. Promluvit si s ní je nemyslitelné z její strany, má svoji pravdu.“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, děkuji za váš dotaz, resp. popis vaší složitější rodinné situace. Péče o seniory, soužití generací přináší různé výzvy, kterým čelí všichni zúčastnění. Uvádíte, že osobnostní rysy vaší příbuzné se s věkem zvýrazňují. Při čtení vašeho příspěvku mě napadlo téma nastavení hranic, což je obecně pro spoustu lidí těžší jasně vymezit. A v rodině a navíc u člověka v pokročilém věku to může být o to těžší, ale ne nemožné. Je důležité, abyste si v rámci vaší rodiny určili, co pro vás akceptovatelné je a co už ne a podle toho jednali, jasně komunikovali. Rozumím, že vás tato situace trápí, ale věřím, že existují řešení, která mohou vést k úlevě. Někdy i upřímná, otevřená komunikace, přiznání vašich pocitů může být velmi mocná. V souvislosti s tématem "bezmoci-moci" si taky říkám, nakolik se i vaše 90 letá příbuzná může cítit bezmocně (=bez síly, bez energie). Neznám detaily vaší situace, proto mohu odpovědět pouze obecněji. Ale možná by stálo za to vyhledat poradenství s odborníky (organizacemi), kteří mají v této oblasti zkušenosti a mohou vám pomoci mírnit váš pocit bezmoci. Srdečně zdravím z Kavčích hor, Veronika Šporclová“

Marcela: „Dobrý den, už 12 let žiji s přítelem , který má psychickou poruchu, je to opravdu moc těžké. Existuje nějaká skupina lidí kde se o své problémy a rady dá podělit ? Již dlouho něco hledám a pořád jsem nic nenašla...děkuji“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Marcelo, to, že s přítelem, který má psychickou poruchu, žijete 12 let, může být známkou, že jste se dokázali společně sžít a sladit i s jeho diagnózou. Obecně se dá říci, že pro lepší fungování/soužití je důležitá edukace. To znamená mít o dané poruše, projevech, prognóze co nejvíce informací. Také podpora a poradenství z řad odborníků, kteří mají s danou diagnózou zkušenosti, jsou velmi efektivní pomocí. Z praxe také vím, že spousta partnerů osob s duševním onemocněním využívá různé sociální skupiny (i online) pro sdílení situace. Některé organizace také nabízí podpůrné skupiny pro rodinné příslušníky osob s duševním onemocněním. Možnosti v dnešní době existují, pokud nemůžete pomoc najít, můžete se obrátit přímo na odborníky, u kterých je váš přítel v péči, a aktivně požádat o pomoc. S pozdravem a přáním pěkného dne Veronika Šporclová“

Jarka: „Dobrý den, paní magistro, můj 14-letý vnuk má diagnozu : obsedantně-kompulzivní porucha, dá se to vyléčit? děkuji. Jarka“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Jarko, obsedantně kompulzivní porucha je stav, který je léčitelný s pomocí medikace a souběžně psychoterapie. Vědecké studie prokazují, že při kombinaci psychoterapie a léků určených na léčbu obsedantě-kompulzivní poruchy je efekt dobrý a léčba účinná. Období dospívání, kterým váš vnuk právě prochází, je obecně náročnější a může dojít ke zhoršení psychického stavu. Dá se také předpokládat, že s rostoucím věkem, dozráváním mozku a nabýváním různých zkušeností se bude psychika stabilizovat a potíže budou mírnější. Přeji vám a vaší rodině pevné zdraví. S pozdravem Veronika Šporclová“

Tomáš Z.: „Dobrý den. Nějaká rada, jak si poradit s jistotou bezmocí ? Před nedávnem se mi totiž jedna kolegyně v zaměstnání ( nemáme zrovna nejlepší vztahy ) vymočila do láhve od pití ( jelikož jsem měl žízeň, tak se ochotně nabídla, že přinese "zelený čaj " ). Bohužel jsem to všechno vypil a nijak ničeho si nevšiml. Teprve potom s neskrývanou radostí prozradila, že do té láhve načůrala minimálně litr na jeden zátah. Od této doby nejsem na tom zrovna psychicky nejlépe. Je tedy nějaká rada, jak se s tímto vyrovnat ?“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Tomáši, situace, kterou popisujete, pravděpodobně splňuje kritéria pro mobbing (šikana na pracovišti). Ačkoliv je to velmi nepříjemné, bezmocný nejste. Je důležité o chování kolegyně vůči vám hovořit s nadřízenými, požádat je o pomoc s řešením. A kdyby nebyla ochota tento závažný problém řešit, pak je na vašem rozhodnutí, zda v takových podmínkách setrváte či nikoliv. Držím pěsti. Veronika Šporclová“

Marie: „Dobrý den, syn 21let si nenechá nic vysvětlit, já vím, že dělá v životě chyby a snažím se ho dostat na správnou cestu. Vím, že si potřebuje tou zkušeností projít, ale je těžké se na to dívat jak jde po špatné cestě. Jsem ale bezmocná a trápím se z toho. Jak se mám zachovat?“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Marie, děkuji za váš upřímný dotaz. Důležité pravidlo je, že investovat nadměrnou energii do změny okolí, může být vysilující. Pokud není na druhé straně vůle situaci řešit, dochází k tomu, že jsou obě strany vyčerpané a v nepohodě. Píšete, že se snažíte "dostat syna na správnou cestu", současně uvádíte, že víte, jak důležitá je jeho vlastní zkušenost. Co je tedy překážkou, která vám brání nechat vašeho syna sbírat (i negativní) zkušenosti, ze kterých se může poučit? Co jste doposud vyzkoušeli? Ví váš syn o pocitech, které ve vás jeho chování vyvolává? Většinou "pouhá" slova, výčitky, vyhrůžky nemají efekt na změnu, pokud nejsou v souladu s chováním. Jestliže se snažíte u syna poukazovat na některá rizika, ale z jeho chování nevyvozujete žádné důsledky, pak je změna málo pravděpodobná. Nicméně v praxi víme, že je to nejčastěji pečující osoba, která musí udělat první krok ke změně, i když je to velmi bolestivé a těžké. A abyste případným výzvám a obavám dokázala čelit, je vhodná podpora odborníků, se kterými můžete otevřeně hovořit podrobněji o situaci a dalších krocích. Držím vám pěsti a přeji, ať pocit bezmoci postupně slábne a nahrazuje ho moc! S pozdravem Veronika Šporclová“

Ludmila: „Dobrý den pani magistro,chci Vás požádat o radu týkající se komunikace v rodině. Syn onemocněl, bydlí 300km od nás a problém je ten,že se nám rodičům nechce svěřit co mu je.Ptala jsem se vnučky přes Viber a řekla mi,že nesmí nic říct.Dnes s ním budu telefonovat,co mu říct, aby se mi svěřil a dostala od něj informace o zdravotnim stavu.Je mu 42 let .Děkuji moc“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Ludmilo, rozumím vaší potřebě znát o zdravotním stavu vašeho syna co nejvíce informací. Situace, kdy v komunikaci nejsou obě strany naladěny stejně, nebo jedna strana komunikovat o určitém tématu odmítá, jsou nepříjemné. Pravděpodobně má váš syn důvody, pro které se rozhodl vás detailněji neinformovat. Jeho rozhodnutí musíte respektovat, ale současně je fér, aby váš syn věděl, jak se v tom cítíte vy. Nezvyšujte tlak na komunikaci a informace, ale hovořte o sobě a možná svých obavách o jeho zdraví. Upřímné vyjádření vašich pocitů, které ve vás jeho mlčení vyvolává a jaké to má pro vás důsledky, by mohlo vést k otevřenější komunikaci. Ať hovor s vaším synem zmírní vaše obavy a komunikační bariéra se prolomí. S přáním pěkného dne Veronika Šporclová“

Dvořáková: „Dobrý den, asi půl roku zde máme starosti s až "rozkrádáním členů výboru " ve SVJ. Máme důkaz, ale ostatním vlastníkům bytů je to jedno, trápí se tím jen pár lidí, ale při hlasování nic nezmůžeme, je nás málo. U mě už to došlo tak daleko, že asi 2 měsíce špatně spím, od cca 3 hodin už neusnu. Nevím, jestli vše hodit za hlavu, zaplatit, i když vím, že nás okrádají.... Asi je to málo informací, ale co s tím??? Děkuji za odpověď - třeba jen obecně na závěr. Dvořáková“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, paní Dvořáková, oceňuji, že jste zaznamenala negativní pocity a signály z vašeho těla, které vám dávají najevo nepohodu. Ty mohou být dobrým kompasem pro hledání vhodného řešení a obnovení klidu. Pokud máte důkazy, doporučovala bych vám vyhledat právní poradenství. Věřím, že podrobnější rozbor situace i možností řešení by vám mohlo pomoct se nasměrovat dál. Ať se vám podaří problémy (vy)řešit a vaše tělo i psychika brzy naleznou klid. S pozdravem Veronika Šporclová“

Simona: „Dobrý den, syn 13let má Aspergerův syndrom. Teď mu začíná puberta, je velmi těžké s ním vyjít. Jsem kolikrát bezmocná jak s ním mluvit, jak se chovat. Chtěla bych aby byl v životě "použitelný" pro běžný život. Co mi poradíte?“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Simono, puberta je náročné období pro dítě i pro okolí, souvisí s ním zhoršená komunikace, výraznější protesty, negativismus. Je to důležité životní období pro rozvoj identity, proto je tato změna u vašeho syna pochopitelná. U dětí s poruchou autistického spektra se osvědčuje, když je jejich vývoj pravidelně sledován - a o to více to platí pro období dospívání. Doporučovala bych vám proto další postup i vaše obavy konzultovat s odborníky, kteří vašeho syna znají a mají s danou diagnózou zkušenosti. S pozdravem Veronika Šporclová“

Radka: „Dobrý den, máme doma zřejmě vysoce citlivého syna (8 let, 2.třída) projevuje se takto: * Strašně se bojí o mě-mámu, rodinu.. aby se někomu něco nestalo,bojí se odpojit ode mě,všude chce být se mnou * Chce se mu plakat u dojemných situací i v pohádkách * Zdá se mi až moc citlivý na bolest,nevím,jestli to nepřibarvuje.. * Když mě něco bolí,radši chce,ať to bolí jeho než mě.. Když jsem smutná,naštvaná,jakákoliv změna proti normálu,OKAMŽITĚ tu emoci “chytne” a ptá se,proč jsem smutná,naštvaná,… * Klidně i řekne nebuď smutná,já jsem pak smutný taky * Nechce chodit do školy,má velký stres,průjem,paní učitelka tam křičí po dětech a jemu je to strašně nepříjemné. Je tam nervózní atmosféra a on se tam necítí dobře. * Je hodně citlivý na náladu doma nebo náladu někoho, na tón, jakým se bavíme.. taky hned zachytí * Panikaří,když se hádáme resp když si i jen něco říkáme důrazněji. * Když zvýším hlas na staršího syna..(což je taky minimálně),tak to taky hned řeší a probírá * Trpí nočními běsy (už méně než kdysi,více když je nemocný) * Do toho je ale spíš extrovertní.. když ho uvidíte mezi jeho kamarády,doma,ve známém prostředí,když se rozkouká v novém, tak je veselý,všude jde slyšet,vidět.. * Spaní u kamarádů neexistuje,kamarádi u nás úplně v pohodě. * Nemá rád ticho v domě. Pořád chce mít něco puštěné,něco slyšet * no a od ledna bývá dost nemocný (nikdy moc nebýval) a uvažuju už i jestli to není z té školy, kam chodí s bolestmi bříška a ve stresu.. co s tím můžeme dělat? Umíte mi poradit i třeba jestli se někdo věnuje práci s takto citlivými dětmi? Moc děkuji, Radka“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Radko, děkuji za váš upřímný dotaz a popis obtíží vašeho syna. Při čtení mě napadalo, jak je váš syn, i navzdory vyšší citlivosti, silný, když se dokáže každodenně potýkat se spoustou situací, které mu způsobují stres. Jsem ráda, že jste popsala i to, kdy se chlapeček cítí dobře a spokojeně. Když se cítí bezpečně a komfortně, dokáže projevit svůj veselý temperament. Předpokládám, že v rámci domácího prostředí již dokážete s jeho citlivostí dobře zacházet. Problémy ve škole, přístup paní učitelky u něj může vyvolávat nepohodu a vést k tělesným obtížím. Určitě by stálo za to s paní učitelkou promluvit, aby pochopila, jak její chování na vašeho syna působí. A z praxe vím, že dětem pomáhá i odborná psychologická pomoc cílená na zvyšování odolnosti. Když se dítě učí orientovat ve svém prožívání a osvojuje si paletu strategií pro zvládání stresu, většinou dochází k úlevě a ke zlepšení. Přeji vám i vaší rodině pěkné jaro a spoustu hezkých společných chvil. Veronika Šporclová“

Majka: „Dobrý den, prosím o radu jak se zachovat v případě, že se mi kamarádka svěřuje s problémy co má doma a já si je potom tahám do svého života. Snažím se jí naslouchat a pomoci, ale teď nedávno jsem se tím 14-dní trápila a pak jsem sama onemocněla. Jsem hodně ematická, ale abych to neodnášela já a moje rodina. Moc děkuji za odpověď.“

Mgr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Majko, vaše kamarádka má štěstí, když má ve svém životě tak blízkou osobu, které se může svěřit se svými těžkostmi. Ale samozřejmě platí, že problémy můžete sdílet, ale neměly by prostoupit do vašeho života. Abyste byla prospěšná druhým, musíte předně zajistit bezpečí pro sebe, umět o sebe pečovat. Pro zachování tělesného i psychického zdraví je důležité umět si uvědomovat své vlastní hranice a ty pak jasně komunikovat i s ostatními. Téma hranic je hodně diskutované a naleznete spoustu literatury, podcastů, seminářů na toto téma. Věřím, že by vám mohly pomoct nejen v této situaci. Nepochybně by si ani vaše kamarádka nepřála, aby její problémy ovlivňovaly váš život až tak, že onemocníte. Ať se vám podaří najít sílu k napojení na sebe, své potřeby a hranice. Veronika Šporclová“