Sama doma

Záznam chatu ze středy 29. května 2024

Petra: „Dobry den, jaka je prvni pomoc (krome medikace), kdy delsi dobu (mesice az roky) pocituju psychicke vycerpani v kombinaci s fyzickym. Mame doma batole a jsem s nim 24h denne plus momentalne resime jeho zdravotni komplikace. Diky!“

Barbora Pšenicová: „Milá Petro, z vašich řádek je patrné, že procházíte náročným obdobím. Myslím si, že byste na něj neměla zůstávat sama, předně tedy v rovině rodiny nebo blízkých. Svěřte se lidem okolo, co prožíváte a jak situaci cítíte. Zároveň bych vám chtěla doporučit kontaktovat organizaci Úsměv mámy, která vás laskavě může doprovázet na cestě k možnostem, jak v této situaci postupovat. Já bych vám přála, abyste měla prostor si odpočinut a nabrat sil. Držím vám palce.“

ANTI1: „Může se prevence v péči o psychiku také přeceňovat?“

Barbora Pšenicová: „To netuším, troufla bych si říct, že spíš ne a že zprávy výzkumné i jiné zatím spíše ukazují na to, že duševní zdraví nestavíme naroveň k fyzickému, ačkoli spolu velmi úzce souvisí. A o své fyzické zdraví se také snažíme pečovat, proč bychom tak neměli "prevetivně" činit i v případě péče o to duševní zdraví.“

Hana H.: „Dobrý den, jsem čerstvá důchodkyně. Poradite jak pečovat o svou psychiku? Hana“

Barbora Pšenicová: „Milá Hano, moc bych vám přála, abyste měla prostor a možnost trávit čas s věcmi, které vás baví a naplňují, a s lidmi, se kterými je vám dobře. To je takový hezký základ péče o svou pohodu ;). A kdybyste něco chtěla přidat, můžete se podívat na našich 7 zásad zdravé psychohygieny (kam patří třeba i téma "být na sebe hodná") a třeba vás to bude innpirovat k vyzkoušení některých dýchacích cvičení pro zklidnění mysli a její soutředění, které u nás máme moc rádi, protože pomáhájí s všímavostí. Ta je důležitá proto, abychom si pak někdy v náročných momentech všimli, jak se cítíme a že nám třeba není nejlépe. To nás vede pak k hledání možností, co s tím můžeme udělat. Dobře může také posloužit třeba jóga ;).“

ANTIH: „Je psychiatrická prevence správný termín?“

Barbora Pšenicová: „Děkuji za otázku, která nám hezky ukazuje, jak náročné to někdy s tou terminologií máme a jak se pak snadno může stát, že nás ta slova a jejich významy navádí možná jinam. Prevence je jedna, a pak je různá dle toho, na jaký jev (tedy to, co způsobuje náročnosti a obtíže) se soutředíme, a chceme nějak napomoci tomu, aby se to nedělo nebo aby důsledky byly zmírňovány. To byl úvod ze široka. Pokud budete chtít o duševním zdraví, a péči o něj, mluvit, vůbec se nezdráhejte a nehledejte vhodná slova. Mluvte o něm. Časem si slovník najdete. Ale bylo by mi líto, kdybyste o něm nemluvili proto, že jazyk pro něj je náročný. Víte, že v našich českých firmách a zaměstnáních se o duševním zdraví nemluví nebo je těžké se o něm bavit z 65 %? To je ohromné číslo. A bez hovorů o něm nemůžeme možná pracovat ani na prevenci duševního onemocnění. Jinak pečujeme o své duševní zdraví. Péče poskytovaná zdravotnickým zařízením je péče psychiatrická. Já spojení psychiatrická prevence nepoužívám, ale je možné, že někdo z kolegů nebo kolegyň ano.“

ANTIH: „Podceňuje se prevence v péči o psychiku?“

Barbora Pšenicová: „Rozhodně ano. 2/3 lidí, kteří zažívají duševní obtíže vyžadující odbornou pomoc, nevyhledají odborníka nebo odbornici, svůj stav neřeší apod. Zároveň, všichni už toho hodně víme o tom, kolik hodin máme spát, že máme jíst vyváženou stravu, a že máme chodit na čerstvý vzduch, ale kdo z nás se cíleně věnuje těmto bodům? Přitom se odborníci a odbornice z řad psychiatrie a psychologie, stejně jako jiní, shodují na tom, že tady prevence začíná.“

Čechová: „Paní Báro, zdravím do studia, vypadáte výborně. Jak vy sama pečujete o své duševní zdraví?“

Barbora Pšenicová: „Vážená a milá paní Čechová, to je hezká a milá otázka. Snažím se hodně přemýšlet nad tím, co do svého života pouštím a co ne, čemu věnuju pozornost a čemu ne - od zpráv a informací, po kolektiv okolo mě až po možné rady a nástroje, co bych měla dělat ;). Trávím čas moc ráda s rodinou, mám ráda zeleň, moc ráda lyžuju, vařím a čtu knihy. Ale taky někdy jdu na večeři s přáteli nebo popíjím kávu a pozoruji svět okolo sebe.“

Vlková: „Jak poznám u dítěte, že má problém s duševním zdravím?“

Barbora Pšenicová: „Existují varovné signály, které, pokud je u svého dítěte zaznamenáte, by vás měly vést k vedení rozhovoru s dítětem samotným (máme k tomu na stránkách užitečný článek). Může se jednat o změny nálad, výkyvy, změnu koníčků, odmítání společnosti, uzavírání se, změnu svého stylu (experimentování), opouštění věcí, které dítě do té doby mělo rádo a bavily ho až po ty závažné jako je třeba velká změna stravovacích návyků s dopadem na fyzické zdraví, sebepoškozování apod. Pokud si všimnete těch prvních, nemusí se jednat o nic závažného, děti a mladí lidé se proměňují a že j v pořádku, že i jejich nálady jsou někdy jak na "houpačce" (to ty naše taky ;) ), že něco zkouší nebo opouštějí. Je důležité se ptát, až podle rozhovoru můžeme najít nějaké další signály. Pokud trvají delší dobu, dítě není nikdy spokojené (štastné, nic ho netěší) a v případě, že byste si všiml*a, že situace dítě ohrožuje na fyzickém zdraví, je nutné kontakovat odbornou pomoc - začít můžete svou podporou na Lince první psychické pomoci, spolu s dítětem můžete zavolat na Linku bezpečí a následně, třeba i u nás, hledat kontakty na další odborníky a odbornice - psychoterapeuty*ky, psychiatrická zařízení apod.“

Lidka: „Dobrý den, pečuji druhým rokem o maminku 87let ,která má Alzlheimera a tatínka 94 let,který je relativně zdravý. A proto odmítá dovážku obědů pro ně oba, odmítá sluzby terénní odlehčovací služby pro maminku,vše je na mně.Začinám mít ze všeho deprese, zdravotně se necitím dobře.“

Barbora Pšenicová: „Milá Lidko, čtu z vašich řádek, že pečujete o své rodiče, a že váš tatínek odmítá podpůrné služby, které by vám mohly situaci odlehčit. A že u sebe pozorujete, že vás situace ovlivňuje. Nepokládáte ale otázku, a tak si troufnu ji přinést, a to "Co můžu udělat, aby se situace proměnila?". Já bych v takový moment vyhledala podporu pro sebe samotnou, možná bych s nějakou právě odlehčovací službou nebo službou osobní asistence zkusila přijít společně na to, jak takovou situaci řešit. Možná ale také můžete zkusit přijít za tatínkem s tím, co píšete mně. Protože já bych se o vás trochu bála, i kdybych byla jen vaše přítelkyně. A třeba pak s tatínkem můžete příjít na možnosti, jak zachovat jeho potřeby a důstojnost, ale zároveň vaše zdraví.“

Klára: „Dobrý den, v minulých dnech jsem byla přítomna neg.reakci,u lékaře ,(jeho nadřazenost, nepříjemné chování)přišla jsem domů vyčerpaná psychicky a to tak,že jsem nechtěla nikoho vidět, jít ven,prostě znechucena z těch situací, které se mně týkaly. Nepomáhá mi mindfulnes ani dechová cvičení, naopak,to mě ještě více rozhodí. Jednoduše jsem si dala panáka a vetrnik a bylo mi lépe. Co by jste mi doporučila, protože s tou mou terapii bych měla brzy 100 kilo.Jeste podotýkám,že z blízkých lidi mi nikdo nepomůže, jsem sama.“

Barbora Pšenicová: „Milá Kláro, píšete, že nepříjemná situace u lékaře ve vás vyvolala pocity, které vám nebyly příjemné a že jste je vyřešila tak, jak vám to funguje a standradní nefungují. Z řádek není patrné, zda je to situace opakující se nebo nárazová, zda se pojí s něčím dalším atd. Asi i vy víte, že alkohol by neměl být normou pro řešení duševní nepohody. Pokud vám nefunguje mindfulness, můžete vyzkoušet relaxační cvičení. Pokud nefungují dýchací cvičení, dají se nahradit třeba aktivitou "všech pět pohromadě". A samozřejmě můžete kontakovat nějakou podpůrnou krizovou linku, kde s vámi krizový intervent*ka povede respektující rozhovor. Ten by mohl být možností, jak hledat dál, co může fungovat právě vám. V případě situace u lékaře, který se k vám choval nevhodně, bych se možná zkusila někomu svěřit s tím, co jste prožila - pokud by například šlo totiž o nějaké násilí překvapivě ve formě slov, která vám ublížila, máme v ČR organizaci s poradnou Justýna, která se tématu věnuje, stejně tak každá nemocnice má svůj institut, který řeší stížnosti ze strany pacientů*ek, kam se můžete obrátit.“

Gabriela: „Dobrý den paní doktorko, mám syna 9 let a trpí epilepsii, bere na to 5 druhů léků. A od té doby kdy tyto léky bere a i u něj dříve byli epi příhody se jeho chování hodně změnilo. Je netrpělivý, nemá zájem o učení, poznávání nových věcí atd. a je hodně vzteklý, když se mu nevyhovi co chce či se zrovna nechce učit. Kdy jeho vztek mnohdy vyhrazuje až házení věcí či ublizovani sobě či ostatním, kde má pocit že mu ukrivdili. A ani v danou chvili vzteku neposlouchá co se mu řekne, nevnímá věca ani oaoby kolem sebe. Je možnost jak synovi pomocí ke zklidnění, zvládnutí emocí? Moc děkuji.“

Barbora Pšenicová: „Gabrielo, já nejsem doktorka, ale i přesto mám chuť vás podpořit na cestě ke zvládání emocí :). To je vlastně velmi dobrý základ pro děti, naučit se, co moje emoce jsou, k čemu je mám, jak je poznám, jak se jmenují a co s nimi, když mě trochu zavalí. Na trhu je mnoho literatury, her a pracovních listů, které se práci s emocemi věnují, najděte si nějaké, zkuste je doma spolu. Také bych ve vašem případě kontakovala školu (třídní učitelku*e a někoho ze školního poradenského pracoviště) a ptala se, jak vidí situaci oni a co by doporučili. Pokud byste potřebovala pomoc pro sebe, nezdráhejte se si o ní říct.“

ANTIH: „Jaká je nejlepší prevence v péči o psychiku?“

Barbora Pšenicová: „V prevenci se často obracíme k teorii Lifestyle Medicine a jejich 6 bodům. My jsme je u nás v organizaci upravili v 7 zásad zdravé psychohygieny: patří sem vyvážená strava, spánek a spánkové návyky, pohyb, okolí a trávení času s lidmi, úkoly a jejich nastavení (cíle, které dokážu splnit, jejich počet atd), také ale třeba reailatiscká očekáváno od svých nálad. Tomu spánku, stravě a pohybu se trochu vysmíváme, protože všichni už mnoho informací o tom, co dělat, jak to dělat, co funguje a co je dobré pro své zdraví dělat, máme. Ale ne vždy hledáme, co v tom funguje nám a jak bychom to potřebovali. Možná to někdy pro neúspěch vzdáme příliš brzo, protože když si jako cíl vytyčím zdravě jíst a 3x týdně běhat, i když jsem nikdy neběhala, bude to pro mě náročnější cesta než nejíst po sedmé a chodit z práce pěšky 2x týdně třeba. Každý máme také jiné prožívání a každý z nás má také jiné nástroje na to, jak si pomoci, když prožívám náročnou situaci. Takže všem nám nebude fungovat to samé. Ale je v pořádku, že například prožíváme smutek, když přijdeme o blízkého člověka, a potlačování emocí není vždy užitečný nástrojem, spíš naopak. Stejně se často bavíme nejen s klientelou: co jim dělá dobře, co jim pomáhá, když potřebují zvednout náladu, s kým je jim dobře, kde se cítí bezpečně atd. Ale také sem patří otázky po tom, co mi to dobře nedělá a co v mém životě místo mít nemá. A třeba na téhle cestě, ke které můžete využít třeba i náš osobní krizový plán, který vás může otázkami navést, zjistíte, že vám je dobře s nějakou skupinou lidí a nějakou ne, a že vás třeba zrovna tenhle koníček nikdy tolik nebavil narozdíl od jiného.“

Kamila: „Dobrý den, mohla by jste prosím doporučit nějaká přírodní antidepresiva?“

Barbora Pšenicová: „Kamilo, to bohužel nemohla, protože psychofarmaka (léky) nejsou obor mé expertízy - nejsem lékařka. Zkuste si najít nějakou kliniku, kde se takové péči věnují a třeba se spojit s nimi. Nebo poradit s někým, o kom víte, že nějaké takové možnosti využil. Zároveň buďte na této cestě obezřetná, pokud lékař*ka určí léčebný plán, je dobré jej dodržovat nebo se o jeho změnách radit s nimi, stejně tak ne na všechny potíže a obtíže je nutné využít pomoci právě antidepresiv.“

ANTI1: „Jaký je nejlepší životní styl z hlediska psychiky?“

Barbora Pšenicová: „Zdravý :). Ten, který vám funguje, který dokážete naplňovat, který vám dělá dobře, a ten, který vám pak také umožňuje reagovat na náročné situace ve vašem životě a dovolí využívat svůj potenciál.“

Jarka: „Dobrý den, jsem už důchodkyně a v poslední době často mluvím ze spaní a někdy dokonce i křičím, někdy si pamatuji, co se mi zdálo, ale většinou ne. Manžel mne několikrát budí, protože ho to ruší. Nevím, co s tím, už se bojím někde jinde spát, třeba u dětí. Mám nějakou duševní nemoc ?, přes den se chovám úplně normálně. děkuji za radu. Jarka“

Barbora Pšenicová: „Milá Jarko, z vašich řádek vyplývá, že se vám v noci asi něco zdá, což ovliňuje vaše okolí. Bohužel nezabývám se diagnostikou (to může pouze psychiatr*ička). Můžete se také obrátit na pomoc psychoterapeutickou nebo psychologickou - a Jarko, ne každý, kdo se na ně obrátí, prochází duševním onemocněním. Řada z nich vám může být také oporou na vaší cestě hledání, co se v tom životě děje a co se s tím dá udělat. Můžete také zkusit někomu zavolat, třeba na Linku Sluchátko ;) a poradit se s nimi, jak dál postupovat.“

Martina: „Dobrý den, co je zatím,když se dítě se svými trablemi nesveři rodičům, ale babičce.“

Barbora Pšenicová: „Nic :). Našlo u ní něco, co pro tento moment potřebovalo. Nehledala bych zatím něco problematického, a byla ráda, že se dítě svěřilo - v tomhle bodě, v téhle situaci a zrovna v tenhle moment. Často děti volí jiné blízké dospělé, taky třeba proto, že nechtějí rodičům přidělávat starosti. Příště to může být někdo jiný. Pokud ale jako rodič jsem z takové situace zklamaná, možná mohu s dítětem vést respektující hovor, ve kterém bych byla zvědavá, co mohu udělat já jako rodič proto, aby se příště svěřilo mně. Třeba bych byla překvapena, co se to stalo.“

Mirka: „Dobrý den, dcera 17 let, má kamarádku, která se léčí s depresemi a sebepoškozováním . Často ji vypráví o sebevraždě. Dcera tím velice trpí. Nevíme si rady. Volali jsme několikrát mamince kamarádky, když se stav zhoršil. Jak o tom s dcerou mluvit. Má pocit, že musí kamarádce pomoci a trápí se. Děkuji za odpověď.“

Barbora Pšenicová: „Mirko, dcera je obrovskou oporou, a to je ta pomoc, kterou může nabízet. Ale také strašně náročná a musí myslet i na sebe, aby takovou pomoc mohla nabízet. Měla by ale kamarádku nabádat, aby se svěřila někomu dalšímu dospělému - ve škole, na Linku bezpečí, v rodině nebo někomu třeba z kroužku. Může jí pak doprovodit za někým dalším nebo třeba i s ní někam zavolat.“