Sama doma

Záznam chatu ze čtvrtka 2. listopadu 2023

DAYD: „Proč jste vlastně SEBEŠKOLU založila?“

Michaela Cmíralová: „Sebeškolu jsem založila proto, že mne osobně v klasické škole chybělo se učit sama o sobě. Učit se o mých emocích, myšlenkách, o tom jak je zvládat, pokud jsou náročné. Nebo se učit o tom, jak dobře fungovat ve vztazích s druhými. Všechny tyto otázky pro mne byly tak důležité, že jsem se rozhodla založit Sebeškolu, prostředí, kde se právě v tomhle můžete vzdělávat. Dnes nabízí, jak dlouhodobé programy, kde se účastník může poznat velmi hluboce, tak také krátké večerní programy jako je například emoční kruháč, kde mohou účastníci trénovat jednotlivé své kvality a naučit je lépe zvládat, využívat a pochopit. Sebeškola a sebe poznání je pro mne vlastně takové velké dobrodružství, které jednoznačně ovlivňuje kvalitu našeho každodenního života.“

ANTIMONY: „Pro koho je SEBEŠKOLA vhodná a pro koho nikoliv?“

Michaela Cmíralová: „Sebeškola je vhodná pro lidi, kteří mají chuť a zájem osobnostně růst. To znamená rozvíjet své schopnosti v oblasti, jak se říká, měkkých schopností. Dovedností jako je být v kontaktu se svými emocemi, nepotlačovat je, ani jim zcela nepropadat a nenechat se jimi pohltit. Dále se naučit zacházet s naším nastavením mysli, s tím, jak si vykládáme situace kolem sebe a případně i s tím, proč si věci vykládáme často tak, že to nám nebo okolí nějak ubližuje. Sebeškola je tedy vhodná téměř pro každého. Může účastníkům pomoci v tom lépe se zorientovat ve svých vztazích, ve svých emocích, myšlenkách a také potřebách a v životním naladění. To je užitečné v tom vědět, co od života chceme, jakou práci chceme dělat, jak projít životní změny nebo nové začátky. Může pomoci najít životní směr a smysl a také sám sobě i druhým lépe rozumět.“

DAYD: „Proč jste vlastně SEBEŠKOLU založila?“

Michaela Cmíralová: „Založila jsem Sebeškolu i proto, že jsem během života zjistila, jak zásadní je pro spokojený život umět zacházet sám se sebou a svým prožíváním. Může se nám stát, že si splníme své sny a přesto zjistíme, že nejsme spokojení. To nás může zaskočit. Je tomu často proto, že si v sobě neseme nějaké potlačené staré bolístky, které nás i přesto, že to bylo dávno, stále ovlivňují. Může se nám totiž dít, že to, co prožíváme není reakcí na současnou situaci, ale na nějkou situaci dávno minulou. Tohle je velmi časté a zcela přirozené lidské fungování. Proto stojí za to podívat se na naše prožívání blíže, porozumět mu a třeba zjistit, že některé naše postoje a to, čemu věříme nám už nesvědčí, dokonce nám to možná i ubližuje. Je tedy dobré udělat si občas takovou osobní revizi naší psychiky, především našich přesvědčení, která se zdají nezpochybnitelná a našich reakcí na lidi kolem a na různé situace. To nám může do života vnést lehkost, novost a radost. No a protože jsem se s tímto učením nesetkala v klasické škole, rozhodla jsem se založit vlastní.“

Monika: „Dobrý den,když jedu v autě a někdo na mě hrozí,tak psycholog v rádiu řekl, že si to ten člověk nemá brát osobně. A jak si to ten člověk tedy má brát. A někdy na někoho troubim já a psychologové tvrdí, že člověk má dát emoce najevo.Tak v těchto tvrzenich je rozpor.Co na to říkáte Vy?Děkuji“

Michaela Cmíralová: „Děkuji za zajímavou otázku. Emoce určitě nechceme potlačovat, je dobré je dát najevo. Otázka je v tom, jak je dát najevo? A také je otázka, jakou emoci a proč vlastně prožíváme. Pokud jedu autem a štve mě řidič ve vedlejším autě nebo já štvu jeho, můžeme se oba zamyslet nad tím, jakou emoci ta situace ve mne vyvolává a proč. Možná zjistím, že cítím vztek, protože mě ten člověk ohrozil. Možná zjistím, že cítím vztek, protože ten člověk mi znemožnuje dostat se ke svému cíli někam rychle dojet. Ale možná zjistím, že cítím vztek, protože jsem unavená a už nechci být v autě nebo i proto, že jsem frustrovaná z toho, co mě čeká, kam nebo odkud jedu. A to je důležité. Teprve podle toho volíme naši reakci. Pokud mě někdo opravdu ohrozil, je na místě se vymezit a dát mu jasně najevo, že to přehnal. Pokud jsem ale sama unavená nebo frustrovaná adekvátní reakce bude udělat si čas pro sebe, odpočinout si, zkusit pustit nějaké povinnosti v životě nebo si najít nové, které nám budou dělat radost. V takovou chvíli by bylo troubení na druhého řidiče zcela zbytečné a nesmyslné.“

Ell: „Dobrý den, jsem takový den klasický overthinker, který dokáže si v hlavě vytvořit nespočet scénářů a tím se vynervovat. Mám skvělého partnera, který toto chápe a přijímá, jako součást mé osobnosti. Ale ráda bych to já sama omezila, máte na to nějaké techniky? Nejčastěji se mi to vždycky stane ve vztahu, kdy si nejsem tolik jistá, vše je sice v pořádku, ale partner mi nějakou dobu neodpovídá (což v realitě znamená, pracuje a skutečně nemá čas na odpověď) a já si z toho v hlavě udělám scénář, už ho nezajímám/ztrácí zájem/ něco se mu stalo/dělá mi to schválně atd... U mě to pak způsobuje migrény a jsem dost často zbytečně na něj protivná.“

Michaela Cmíralová: „Rozumím a děkuji za vaši zvídavost a chut se o sobě více dozvědět. Má to více rovin. První je, že můžete vždy danou myšlenku odchytit a uvědomit si že jí nemusíte věřit a zároveň přesunout pozornost k něčemu za co partnera ceníte. Může to fungovat. Ale někdy nemusí stačit jen práce s myšlenkami. Může být potřeba podívat se na vaše prožívání hlouběji a hledat proč takhle přemýšlíte v situaci v které se nic takového neděje. Je pravděpodobné, že jste podobné nepříjemné zkušenosti zažívala kdysi dříve. Pokud ano, je třeba podívat se i do roviny emocí a zjistit, jaké emoce vám tyto myšlenky vyplavují. A pak si je dovolit odžít. Je to postupná cesta. Od toho, že si všímám svých myšlenek a emocí, přes to, že najdu k čemu v mém životě se opravdu vážou po to, že přijmu, že něco takového co bylo velmi bolavé jsem v životě opravdu prožila. Tím se postupně síla těchto emocí i myšlenek může uvolňovat. A vy budete mít více psychické kapacity reagovat na vaši současnou situaci s partnerem podle toho, co se mezi vámi právě teď reálně odehrává a ne podle toho, co se vám osobně v životě kdysi stalo. Pro projití tohoto procesu bych doporučila najít si i nějakého průvodce jako například školeného psychoterapeuta dle vašeho výběru, který je na takovou podporu a osobní růst školen. Nebo zvolit někaterý ze seberozvojových programů, kde člověk může získat partáky na takovou osobní cestu, což bývá vždy velká podpora a z něčeho náročného se může stát i zajímavé dobrodružství.“

Milena: „Pomůže mi sebeškola i s úzkostmi a panickými ataky, se strachy a s agorafobií? Děkuji“

Michaela Cmíralová: „Dobrý den, Sebeškola nabízí programy pro skupiny. To, co zmiňujete zní jako prožívání, které by potřebovalo více osobní práce, která bude zaměřená specificky na vás. Začala bych tedy individuální psychoterapií. K ní by pak bylo možné přidat si i nějaký seberozvojový program jako doplněk a možnost, kde zažívat nové korektivní zkušenosti, osvojit si různé techniky, jak být ke svým vnitřním procesům všímavější a třeba je lépe zachytávat, lépe na ně reagovat, přijímat je nebo se podívat i na to, co z naší minulosti je může způsobovat. Každopádně v této kombinace konkrétních obtíží, které zmiňujete, bych začala cestou individuální práce, kde dostanete více zaměření na vás konkrétně než ve skupině.“