Sama doma

Záznam chatu z pondělí 15. května 2023

ANTI: „JB Od koho by se děti nejvíc měly učit respektu k druhým?“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Dítě se učí nejvíce od rodičů a širší rodiny, zkrátka od svého nejbližšího okolí. Učí se přirozeně nápodobou. Vnímají, jak se chováme k sobě navzájem a také k dítěti samotnému. LM“

ANTI: „JB Co přesně by měl obsahovat respekt k dětí druhým?“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Nejdříve vnímat své pocity a potřeby a díky tomu mít respekt k emocim druhého a jeho potřebám. Umět navzájem komunikovat a najít řešení. Je to proces, kterému se učí od nás dospělých.“

ANTIMONY: „LM Jak se připravit na výchovu dětí k respektu k druhým?“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Seznámit se s věkovými a vývojovými etapami dětí. Pozorozumět potřebám daného období. Naučit se empatickému vnímání dítěte, jeho chování, emocím, které jsou tím. Naučit se pracovat především se svými emocemi, protože jedině tak to dokážeme naučit své dítě.“

ANTIMONY: „JB Jak to podle Vás vypadá v současnosti v ČR s respektem dětí k druhým?“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Všichni se pilně učíme. :-) Existuje již řada publikací a vzdělávacích seminářů, kde se rodiče mohou učit empatickému a respektujícímu přístupu. Z naší praxe vidíme, že mnozí rodiče, kteří se zajímají, jsou již velmi ochotní zkoušet nové přístupy a měnit sami sebe.“

ANTIMONY: „LM Jak nevychovávat děti k respektu k druhým?“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Určitě ne tím, že oplácíme stejným chováním a vymezujeme se bojem, kdo z koho. Je potřeba vnímat potřeby obou stran a najít řešení. Vhodné není ani kritizování, bagatelizování jejich projevů, jednání z pozice moci, odsuzování, poučování (když je dítě v silné emoci). Děti potřebují nejdříve přijetí a bezpečí, aby byly otevřené našemu výchovnému působení. Pokud cítí silné emoce, nejsou schopny se řídit našimi instrukcemi.“

DAYD: „LM - Jak vychovávat děti k respektu k druhým?“

Budíková Jaroslava: „Dítě se učí přirozeně nápodobou chování nás dospělých. Velmi citlivě vnímají, jak se chováme my k druhým lidem. Je potřeba je naučit, že každý člověk je jiný, má jiné potřeby, hodnoty a prožívání emocí. Děti provázíme formou příběhu a her.“

Zdenka: „Moc Vás zdravím, prosím, moc mně mrzí, když přijdu na návštěvu za vnoučaty,8 a 5 let, a často nepozdraví a nevěnují pozornost, že jsem přišla. Hrají si nebo se dívají na TV nebo na počítač. Dcera jim řekne např., že přišla babička, ale nic. Mají volnou výchovu. děkuji Vám za krásný pořad.“

Budíková Jaroslava: „Je pochopitelné, že vás to mrzí. Těšíte se na děti a ony jsou vtaženi do svého světa počítačem a televizí. Blízký vztah (přijetí toho, co právě dělají, jejich emocí a potřeb, důvěra) je to, co nás sbližuje. Jeho budováním se můžete k vnoučatům přirozeně přiblížit a ony vám budou věnovat pozornost i bez napomínání. Můžete se k nim například sama připojit a začít se zajímat, co sledují - to jim poskytne možnost naladit se na vaši přítomnost a tím, že vejdete do jejich světa, tak získáte jejich pozornost. Když se budete zajímat o to, co se jim na hře líbí, jaké jsou tam postavy, co se tam odehrává, dáváte jim najevo zájem a věříme, že získáte i společné téma a pozornost.“

Petra: „Dobry den, syn ma 21m. Nenutim ho, aby se o sve hracky delil s ostatnimi detmi. Reknu, ze jestli chce pujcit, tak muze. Tento system ale vetsina rodicu nepraktikuje a koukaji divne. Prece nevytrhnu svemu diteti jeho hracku, aby ji melo jine dite…. Jak ale vysvetlit, ze se maji delit o spolecne hracky na hristi? Kdy dite pochopi, ze nemuze mit vse, co vidi u ostatnich deti? A jak vlastne “navleknout” to, ze i dite ma byt respektovano okolim? :) Dekuji“

Budíková Jaroslava: „Děkujeme za dotaz.Děláte to velmi dobře.:-) 21 měsíců patří do batolecího věku, kdy se teprve seznamuje se světem. Je velice malé na to, aby porozumělo konceptu "dělení se." Pokud jste na hřišti, popíšete, že chce tuto hračku, ale teď jí má někdo jiný a vy mu pomůžete počkat. Můžete mu nabídnout jinou hračku a vtáhnout ho do hry. Poté, co se hračka "uvolní", nabídnete mu jí, že "teď už je volná a může si jí vzít." Pokud se vzteká, u takto malého dítěte stačí ho vzít do náruče a svou přítomností a pozorností s ním počkat, ukonejšit ho, až vztek opadne. Popisovat mu, co právě prožívá, co se stalo. Jak to udělat s okolím - zase popisem toho, co vidím a co chce moje dítě a co prožívá druhé dítě a navrhnout řešení úměrně věku.“

Jana: „Dobry den, kdy je, prosim, spravny cas na to, aby dite respektovalo, ze napr. jdeme na vylet na urcite misto? Syn ma necely rok a 3/4 a samozrejme ma svuj rozum, chce chodit kam chce on, jinak se vzteka. Vse vysvetlujeme, pokusime se parkrat, aby bylo “po nasem”, ale ve vysledku se samozrejme podvolime jemu, protoze kdo chce jit/delat neco se vztekajicim se ditetem :) Dekuji“

Budíková Jaroslava: „Děkujeme za dotaz. Věk pro rozvíjení sociálních dovedností, respektu a vnímání druhého nastává mezi 3. a 4. rokem. V tomto velmi raném věku je důležité jediné - pojmenovávat to, co prožívá (více než poučování, vysvětlování):-) "máš teď velký vztek, není po tvém, chtěl jsi jít tudy a my ti to nedovolili"... dopřát mu vaši náruč, bezpečí, přijetí, klid, že to, že protestuje, je v pořádku. Jako rodiče ale dále pokračujete ve vašem směru. :-) Jde o to, že se dítě učí zvládat své emoce, nepříjemné pocity, učí se přijmout situaci, která se mu nelíbí, respektu a odlišnosti ve vztazích. To jsou důležité lekce. Pokud se my jako rodiče nastavíme uvnitř tak, že dítě bude a může protestovat a mít vztek, tak se často stává, že emoce rychle ustoupí. Hodně sil přejeme! L a J“

Renata Veselá: „Dobrý den, celý život jsem učila, mám tři dospělé kluky(vysokoškol.vz.)nemyslíte, že přehnaně ochranitelská výchova, která je nyní hypertrofovaně praktikovaná je kontroverzní k rozvoji respektu(postaru poslušnosti..vím že to kulhá ale kdo by formulovat vlastně to samé slovem poslušnost by přešel o hlavu žeano.samozřejmě, že respekt být musí ale jak jej dosáhnout. Rodiče nyní vyvětlují a vysvětlují i jen ročním dětem. Je to šílené, neberou v potaz ty důležité vývojové fáze, přednášejí a přednášejí...dítě dělá naschvály (zkouší mantinely a brzy se začne bavit bezzubosti přednáškového systému!!A máme tady malé tyrany. Nikdo to nechce slyšet.“

Budíková Jaroslava: „Rozumíme vaší reakci. Současná generace rodičů často zažila autoritativní výchovu a svým dětem chtějí poskytnout laskavější prostředí a snadno to přeženou na opačnou stranu. Bezhraniční výchova je stejný extrém jako autoritativní přístup. Jedná se o proces, kdy se všichni učíme přistupovat k dětem s respektem a zároveň s jednoznačně stanovenými hranicemi. V naší praxi radíme rodičům nejdříve pracovat se svými vlastními emocemi (frustrace, nedůslednost, potlačený vztek, strach a úzkosti), aby to dokázali naučit své děti. Neboť jak víme, pokud jsme v zajetí silných emocí, tak právě "přednáška" a vysvětlování nepomáhá. Dítě nás neslyší. Musíme mu nejdříve pomoci zpracovat emoci a poté jednoduše úměrně věku dítěte vysvětlit pravidla a najít řešení JAK PŘÍŠTĚ. A nacvičit to s ním. To je za nás osvědčený postup. Zdravíme, Jarka a Linda“

Zuzka: „Dobrý den, mohu se zeptat, na specifikaci publikace, kterou jste v rozhovoru ukazovala v souvislosti s jednotlivými vývojovými fázemi dítěte a jejich "zvládáním". Děkuji za odpověď.“

Budíková Jaroslava: „Dobrý den, publikace se jmenuje Diagnostika dítěte předškolního věku. Zdravíme, Jarka a Linda“

Kateřina: „Myslím, že děti mají přirozený respekt, stačí jim jen dobrý a kladny příklad . Mám zkušenost s dcerou a teď i s vnučkami. Dcera se od malicka musela srovnat s tím, ze maminka ma handicap . Překvapily mě hlavně svoji trpělivostí, nic neřeší, veci berou tak jak jsou i 2 - 3 létě dítě chápe a vydrží počkat až ho postižený člověk oblékne, žádný příkaz typu musíš počkat, nesmíš... nikdy nedostalo, jen uděláme to tak a tak a chvilku to trvá, to vydržíš a maminka to zvládne jak to půjde nejrychleji. Oni to zvládají musí mít jen důvěru a hlavně jim nelhat...“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Ano, děkujeme za krásný příklad a naprosto souhlasíme. Linda a Jarka“

Kateřina: „Dobrý den, zajímal by mě váš nazor, jak řešit situaci..Syn (3r.)s neteří (2r.) si spolu vždy hezky hrají až do chvíle, než se předmětem zájmu stane stejná věc. Neteř kouše do rukou, syn drží. Jindy syn malou odstrkuje, dokud nespadne na zem. Synovi dost vysvětlujeme a má nastaveny jisté hranice, neteř má výchovu spíše bez pravidel, volnější. Ona je spíše živější, on spíše flegmatický...Jak se sehrát a jak zamezit neustálým konfliktům mezi dětmi, aby se respektovali ? Děkuji za názor“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Děkujeme za dotaz. Tato situace je velmi častá. Je potřeba v tu chvíli je naučit, jak to vyřešit. Začneme s každým zvlášť. Doma v klidu nacvičujeme preventivně scénky například s plyšáky, čteme knihy s příběhy. Ukazujeme dětem, co druhý cítí, popisujeme, proč reaguje tak, jak reaguje. Pak také s dítětem cvičíme, jak poznat a zvládat vlastní emoce ("teď se zlobíš, protože..., možná máš strach..chtěla jsi hračku a má ji druhý"). Klíč je v tom poskytnout dítěti bezpečí a přijetí pro jejich emoce v tu chvíli, kdy se objeví mezi nimi konflikt. Ideálně vzít každého do náruče, popsat jim, co asi každý cítí a co chtělo a zeptat se, jak by se to dalo vyřešit? Pokud jsou moc malé (dvouletá), tak navrhujeme řešení. Pokud není možné, aby dostalo to, co chce, tak naše náruč je to, co konejší a pomáhá to přijmout. Tím dáváme hranici a učíme, že ne vždy bude po jeho/jejím. Méně vysvětlování, více bezpečí, pochopení a přijetí pro emoce a dítě samotné. Zdravíme, Linda a Jarka“

Vlaďka: „Dobrý den, když vnučce spolužák v 1. třídě řekne, že ji zabije (a její kamarádku) , také ji strčil na lavici, naštěstí se jí nic nestalo. Jak by se měla zachovat třídní učitelka a jak rodiče? Nebyl to první konflikt toho chlapce ve třídě. Vlaďka“

Budíková Jaroslava: „Děkujeme za váš dotaz. Obě strany si potřebují být vědomi toho, co se děje na emoční úrovni jak toho chlapce, tak vaší dcery. Je potřeba to s oběma dětmi probrat bez obviňování. Kromě toho, že chlapec musí jasně pochopit nepřijatelnost svého chování (vaší dceru to bolelo, mohla se zranit), se musí pracovat s jeho vnitřními impulzy, které vedly k jeho nepřijatelnému chování - tzn. probrat s ním, co tomu předcházelo, jak se cítil a proč se tak zachoval a naučit ho to řešit jinými způsoby. Potřebuje vědět, že ho neosuzujeme, ale nesouhlasíme s jeho chováním a nabídnout mu jiné řešení situace v budoucnu. Nacvičit to také v rámci třídy. Připomenutí pravidel, že mé chování mi má pomoct, ale neubližovat druhému. Ten samý postup je potřeba poskytnout vaší dceři - probrat s tím, jak se cítila a jak i tyto situace může řešit (zavolat o pomoc, říci jasné NE). Je potřeba třídu seznámit s pojmy STOP, DOST, NE a nacvičovat jejich aplikaci.Zdravíme, Jarka a Linda“

Petra: „Dobrý den, prosím o radu jak na dceru (4) nechce zdravit ani rodinu, ani cizí lidi, ani spolužáky ze školky na hřišti, jedině koho pozdravi je paní učitelku při příchodu do školky protože je to jejich rituál a ví že "musi". S manželem zdravíme všude i cizí lidi na ulici, kteří bydlí v okolí. Snažíme se jít příkladem, ale jakmile je na ní zaměřena pozornost sklopi hlavu. Děkuji moc a přeji krásný den. Petra“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Dobrý den, děkujeme za dotaz. Ve čtyřech letech je to běžné. Vaše dcera může být citlivá a vnímavá. Nové situace a přemíra pozornosti v jednu chvíli na její osobu, jí nemusejí dělat dobře, mohou být pro ní zahlcující, může se stydět. Rituál jí určitě pomáhá, protože se opakuje, je to něco, co zná a dělají všichni společně, učitelku zná, je to pro ní zřejmě známé a tudít bezpečné. Potřebuje pravděpodobně pomoci - vaší oporu. Můžete jí nabídnout, že jen pokývne hlavou, zamává na pozdrav. Je také dobré opakovat, proč se lidé zdraví, ukazovat to na příbězích, hrát scénky s plyšáky. Můžete se také při takové hře dozvědět, co se v ní odehrává v tu chvíli, kdy nechce zdravit. Zdravíme, Linda a Jarka“

Wiky: „Dobrý den,dotaz nemám,ale chtěla jsem jen říci ,že neustálým vysvětlováním co se má a nemá dělat a neustálým vnímáním potřeby dítěte přináší růže...mě moje holčičky dnes již 15 a 17 let,před dvěmi lety překvapily svoují veškerou péčí omě když jsem onemocněla rakovinou hrtanu,nyní o mě stále pečují a to mají na starosti své školní a mimo školní aktivity.Hodně doma pomáhají za což jsem jim moc a moc vděčná....děkuji Aničko a Adélko. Život je boj a my to zvládneme.“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Děkujeme za krásný příklad a zkušenost a přejeme mnoho zdraví a sil! Zdravíme, Linda a Jarka“

Alena: „Dobry den, zijeme v dome s prarodicem. Syn (necele 2 roky) chce za dedou neustale chodit. Problem je v tom, ze na vnoucka nema deda samozrejme vzdy cas. Jak diteti vysvetlit, ze “musi” respektovat, ze chce deda pracovat/odjet/nema na nej tolik casu, kolik by dite vyzadovalo? Dale je problem v tom, ze deda chce videt vnuka i treba jen 5 minut- syn je potom jen smutny a breci. Prijde mi lepsi, aby se mu deda na tech par minut neukazoval… dekuji za reakci!“

Linda Malenovská a Jaroslava Budíková: „Děkujeme za dotaz. Je to krásné a přirozené, že chce dědu vidět a je také třeba respektovat dědův věk a možnosti. S dvouletým dítětem bude za nás nejdůležitější vaše ukonejšení, náruč, pomazlení, když prožívá odmítnutí, smutek. To bude to nejléčivější. Učí se tím, že je v pořádku cítit emoce, že to není konec světa a že se to dá docela dobře zvládnout v láskyplné náruči a pozornosti maminky. Dvouleté dítě nemůže chápat potřeby dědy, ani koncept času. Za nás je tedy lepší vyhradit si na něj více času, až to bude možné. Zdravíme, Linda a Jarka“