Sama doma

Záznam chatu z pondělí 20. března 2023

Magdalena M.: „Dcera nyní v 6ti letech nastoupila do školy a od té doby jako by měla první pubertu, jsou chvíle kdy všecko neguje, nic jí nebaví, ačkoli se jí stále hodně věnuji a dlouho se s ní snažím na něčem domluvit. Jak reagovat na tyto chvíle, kdy se jen vzteká a jak zůstat v klidu když se tyto momenty opakují několikrát za den? Děkuji.“

Renata Pelcová: „Krásný den, děkuji za váš dotaz. Nástup do školy je velký nápor na psychiku. Děti jsou hodnoceny z vnějšku, reflektují své vrstevníky, s nimiž se snaží ztotožnit. Do toho si přičtěme emoce všech dětí ve třídě. K tomu emoce dcerky, vaše očekávání, pravidelné vstávání. Každý z nás prochází jednotlivými vývojovými fázemi, ale i krizemi. Proto bych se zaměřila na situaci, ne chování holčičky. Její negace, emoční projevy jsou voláním o pomoc. Nemusí sama tušit, co se děje. Jako první doporučuji mluvit k ní jejím jazykem lásky. Jak ví, že jí máte rádi? Je to pro to, co jí říkáte, že se mazlíte, věnujete jí péči, je to jen vaše přítomnost nebo snad dárek, kterým jí dokážete udělat radost. Zpravidla je to kombinace všeho. Určitě je třeba, aby věděla, že ji doopravdy milujete jen proto, že je. Škola je nová situace a bude trvat nějaký čas, než si v ní najde své místo. Mluvte s ní bez výčitek, o svých emocích, potřebách, věnujte ji společný čas. Zeptejte se, co skutečně potřebuje. Přeji vám, ať se situace vyvíjí podle vašich přání. Renča“

Dobrý den,: „Dobrý den, prošla jsem Vaším minikurzem ke spokojenému rodičovství. Mám dcerky ve věku 4 roky a 1,5 roku. Ta 4 léta vystačí za 10 čertů a velmi často trpí úzkostlivym vztek,který jsem do cca jejich 3 let řešila ne úplně vhodně a vždy jsem to pak oplakala. Sama jsem dospěla k tomu,že cesta dávání přes zadek apod. Řešení není. Začala jsem tedy pracovat na jiné cestě, někdy to ujede,ale je to čím dál méně. Za což jsem ráda i sama za sebe. Můj dotaz zní, zda i změna postoje, výchovy, která cca rok a půl trvala, může být u dcery v mozku prepsana, aby neprevzala právě ty (nyní pro mě) nesprávne automatické reakce (typu až se uklidnis, tak přijď apod.). Váš kurz mě v mém novém přístupu jen více pozitivně namotivoval a vzdelal,co do vývoje mozku a moc za to děkuji. Erika Vejmelková“

Renata Pelcová: „Krásný den Eriko, děkuji za vaši sebereflexi. Chce to odvahu přiznat, že to řešení nebylo vhodné. Důležité je, že hledáte nové cesty v souladu s vývojem děťátka. Je maličká, nezralá, je naprosto v pořádku, že si se situacemi ještě neumí dostatečně dobře poradit. Stejně tak je potřeba reflektovat, že do jejího života přišel sourozenec. To bývá pro děti velký životní zvrat a zásah do psychiky. Pro rodiče taky. K veškeré lásce přibude i větší náročnost už jen pro snahu všem vyhovět. Už teď jste na cestě blíž k sobě. Jako první doporučuji situaci holčičce popsat. Omluvit se za své jednání. Někdy nevíme, jak jinak a podlehneme vzorcům chování, které náš mozek zná. Přepsat naši reakci vyžaduje čas, ale i informovanost pečujících osob. Děti prochází mnoha vývojovými fázemi, krizemi, hormonálními změnami, není období, které je jednoduše snadné. K tomu je třeba vnímat temperament a osobnost dítěte. Můžete ji popisovat, co teď děláte jinak. Proč. Jak vnímáte vývoj jejího mozku, jak moc vám dává vaše zkušenost s dětmi a za jim poděkovat. Já děkuji vám, že nasloucháte a vidíte jinou cestu. Tu, kde jste víc v souladu sama se sebou. Je to cesta, stále budou přibývat nové zkušenosti, ale i výzvy. Naše děti jsou dar, díky nim můžeme obrovsky růst. Bez výčitek vůči svému okolí, své rodině, prostě vidět možnosti, které dnes díky psychologii a vědomému přístupu k rodičovství máme. Krásný den, Renča“

Markéta H.: „Otázku nemám, jsem ve tvém programu. Chci ti poděkovat za tvou práci“

Renata Pelcová: „Krásný den Markétko, já děkuji za krásnou zpětnou vazbu. Renča“

Lenka P.: „Dobrý den, kdy můžu začít s miminkem znakovat? Děkuji“

Renata Pelcová: „Krásný den Leni, já doporučuji začít po narození dětí. Ještě potrvá, než dítě odpoví pomocí znaků. Ale my se naučíme vnímat dítě bez našich zrychlených reakcí. Zároveň jsme schopnější vidět záměr dítěte. To nám ohromně slouží v pozdějším věku dítěte. Kdy už dítě nedělá jen to, co my chceme a snadno by nám tam mohlo naskočit rozčilení, potřeba dítě ohýbat. Dítě opětuje znaky ve chvíli, kdy je připravené. Je třeba samozřejmě znakování s dětmi uchopit tak, že znak je vidět, slyšet, reflektuji zájem dítěte a komunikuji s ním, co prožíváme. Renča“

Helena: „Dobrý den, mám syna 5 let, dceru 3 roky. Přišla jsem o práci a poslední dny jsem na děti vyloženě hnusná, otravují mě, vše mě obtěžuje, řvu po nich, hlavně po dceři, jsem bohužel až sprostá. Nevím, jak s tím pracovat, jde vůbec nějak poradit? Děkuji“

Renata Pelcová: „Krásný den Helenko, náročná situace. Je toho na vás moc. Váš mozek bije na poplach. Než budeme řešit komunikaci s dětmi, je třeba vidět, co vy potřebujete. Ujištění, že jste v bezpečí, vycházíte z vlastní životní zkušenosti. Máte komu se svěřit, hledat nové cesty? Ztráta zaměstnání neznamená, že vy jste špatně. I to vám tam může naskakovat. Nebo prostě jen rozčilení, křivda. Mluvte s dětmi o tom, jak se cítíte, z čeho máte strach, zda teď vidíte cestu ze situace, ve které jste. Vnímejte, co máte vy ráda, opečujte primárně sebe, postupně se zlepší i komunikace s dětmi. Pokud se něco nepovede, vždy můžete začít omluvou. Společně hledat nové cesty, když dělají hluk, vidět, co potřebují. Děti jsou emoční bytosti, i my jsme. Proto se stává, že jednáme primárně emočně, až potom přemýšlíme. Držím palce, ať se brzy situace zlepší. Vaše děti vás milují už jen proto, že jste a to je krásný základ. Renča“

Patrik Polcer: „Dobrý den. Rád bych se Vás zeptal, jak řešit půjčování hraček mezi sourozenci. Děkuji za odpověď.“

Renata Pelcová: „Krásný den Patriku, určitě doporučuji děti do ničeho netlačit. Je třeba vidět, co stojí za jejich jednáním. Třeba ještě nechápou rozdíl mezi půjčit a dát. I k tomu moc slouží znakování s dětmi. Moc doporučuji dát dětem prostor, vnímat, že se teprve učí pochopit, že někomu něco patří. Situace komunikovat dopředu. Pokud už je v emoci, opečovat nejprve emoce, následně řešit situaci. Někdy je to na děti příliš náročné pro jejich nezralost. Renča“

Radka: „Dobrý den, Vaše téma je v současné chvíli tak aktuální, spadlo mi “z nebe”. O víkendu jsem měla velký rozpor s dcerou, která je skvělou maminkou 2 dcer, s přístupem k výchově přesně tsk jak jste ve vstupním rozhovoru líčila. Jsem “stará” škola a jako babicka holčiček se snažím respektovat její výchovu, výchovu jejich holčiček, snažím se respektovat, nemluvit, když mám jiný názor. Je těžké se úplně “vzít” do stejne výchovy , je těžké pro me najít ty hranice které, dle me, má dítě mít a nerost svůj názor (jen výjimečně). Myslím, ze jsme se snažili dceru vychovávat co nejlépe (tak jak nam to cit , laska,…..dovolily), ale asi jinak než dnes. Máme s dcerou výborný vztah, ale zrovna o víkendu jsme měli velikou výměnu názoru, když jsem řekla svůj názor….mate nějaké kurzy, knihy, či podobně tak, abCh “pochopila”dnešní způsob výchovy? Člověk se má asi ucit cely život, tudíž i ve vztahu s již dávno dospělou dcerou. Moc děkuji a prosím nebýt nikde jmenována! Krásný den, Radka“

Renata Pelcová: „Krásný den, děkuji za vaši reflexi a snahu porozumět přístupu k dětem s ohledem na poznatky z psychologie. Dříve jsme si nesli celospolečensky naučené vzorce, kdysi nás chránily, řešili jsme primárně přežití. Dnes máme čas přemýšlet, vidět, jak moc zásadní dopad máme na vývoj psychiky dítěte. Na základě našeho jednání vnímá dítě sebe po celý život. Na vaši otázku říkám ano, kurzy mám. Jen do tohoto chatu nemohu dát odkaz. Děkuji za váš zájem. Věřím, že máte s dcerou láskyplný vztah. Každý konflikt můžeme vidět jako dar. Může nás ohromně posunout. Renča“

Lenka: „Dobrý den, momentálně trochu bojujeme doma se synem (2r 2m), za týden se nám má narodit druhý syn a šíleně se bojím, co bude. Zvolili jsme od začátku těhotenství cestu, že se o miminku bavíme, on se mazlí s bříškem, dává miminku pusu, sám od sebe, nic není nucené atd.. ale poslední měsíc je velice náročný, snažíme se mu hodně věnovat, mazlit se s ním, povídat a přesto mám pocit, že něco nezvládáme. Od začátku roku se brzy naučil spát po obědě bez plínky, ale poslední dny se nám opět počůravá.. v únoru jsme zkusili odložit plenku i v noci, týden super, bez nehody, vzbudil se, zavolal, dali jsme na nočník a spalo se dál. Po cca 10 dnech, noc, co noc jedna, dvě nehody a museli jsme opět začít dávat plenky. Do toho nějaké zdrav. problémy kopřivka, rýma, které mám pocit, že také pramení z nějaké jeho obavy, že se brzy nebude točit vše kolem něho.. Jedná se o poslední měsíc, měsíc a půl.. předtím bylo vše v pořádku. je možné, že celé tohle ovlivňuje jeho strach z příchodu sourozence? Můžeme pro to udělat více než teď děláme? Děkuji“

Renata Pelcová: „Krásný den Leni, ano, příchod sourozence způsobuje u dětí změnu chování. Dochází k regresi. Proto doporučuji změnu reflektovat, ale nebrat ji jako chybu dítěte. Je to přirozený vývoj. Komunikujte s děťátkem, jak se cítí, dovolte mu říct cokoliv prožívá. Klidně i svůj odpor k sourozenci. Neznamená to, že ho nemá rád, nebude k němu laskavý. Ale má tam nějakou obavu. Naše děti cítí naše emoce. Jen si s nimi neumí poradit. Dopřejte si čas, vnímejte, co potřebujete, nechte si pomoct na jakékoliv úrovni. Vaše děti vás potřebují pro svou nezralost, vědí, že vás potřebují, proto můžou jednat jinak, než bychom chtěli. Držím palce a ráda budu sledovat vaši cestu dvojnásobným mateřstvím. Renča“

Derek: „Co je vědomé rodičovství?“

Renata Pelcová: „Krásný den, je to cesta rodiče, který chce chápat, co stojí za chováním dětí, jaké situace k němu vedou. Co vede k našemu jednání nás. Jak funguje náš mozek. Proč není snadné jednat jinak, bez vědomé práce na sobě. Také, že vše chce čas. Držím palce Renča“

ANTI: „Proč je program Partnerská komunikace s dětmi zrovna tříměsíční?“

Renata Pelcová: „Krásný den, původně byl měsíční, ale pro upevnění se v nových krocích a skutečným změnám bylo třeba dát rodičům delší podporu. Renča“

Karolína: „Dobrý den, potřebovala bych poradit ohledně chování mého 2 a pul letého syna. Vždy když se mu něco nelíbí nebo se mnou nesouhlasí udělá takové gesto - v podstatě foukne pusou jako kdyby foukal treba bublifuk. Mě se to opravdu nelíbí a nevím jak na to správně reagovat. Zkoušeli jsme důrazně říkat, že se nám to nelíbí, že nechceme aby to dělal, už mi samozřejmě i ujely nervy a zakřičela jsem a placla po zadku, což me pak mrzelo. Ale efekt to samozřejmě nemělo a je mi jasné, že to není řešení, naopak se to stupnovalo. Zkouším to ted naopak ignorovat, řekla bych že je to mírnější, ale zase k tomu přidal gesto, že mává rukou jako kdyby mě chtěl plácnout a kdyz budu dostatečně blízko tak to i udělá, ne silou ale udělá to,třeba i do obličeje. Chytnu za ruku a řeknu ne, nechci ale dělá to pořád. Jak na to správně reagovat? Nevím co mi tim chce říct. Zkouší moje hranice? Dělá to jen mě a manželovi. Děkuji moc“

Renata Pelcová: „Krásný den, je to volání o pomoc. V jeho mozku není spoj, který mu říká, jak jinak. Tedy například: "Když ti vadí, co dělám říkám, můžeš mi říct stop mami. Když na mě foukáš, nevidím ti do hlavičky a nevím , co si myslíš." "Zlobili jsme se na sebe, omlouvám se, když na mě reaguješ hrubě, i já se potom mám chuť chovat hrubě. To není v pořádku. Můžeme si například ukázat stop a říct si, co doopravdy potřebujeme." Možností je mnoho. Jen začít jinak. Bez hrubosti. Nechceme ji u dítěte, ale sami se potom neudržíme. Takže jak jinak, jak spolu. Co skutečně dítě potřebuje. Ignorace nikam nevede, je to jeho způsob komunikace, snaží se něco sdělit. Neví, jak jinak. Také je důležité vnímat, v jakých situacích se to opakuje. Vytvořit tedy v mozku spoj, který mu říká, jak v nich jednat jinak. Aby mu to posloužilo. Teprve se to učí. Buďte mu příkladem. Renča“

Markéta: „Dobrý den! Jak mít více trpělivosti na dítě -necelé dva roky? V každodenních činnostech jako je výprava na ven, čištění zubů? Vytáčí mě, jak všechno trvá, hned jsem nepříjemná a zvyšuju hlas. Mám zřejmě zažraný vzorec, že dítě poslouchá div ne na slovo. Už sice vím, že to není reálné ani žádoucí, vím, že je to normální chování dítěte, ale neumím se s tím v klidu popasovat. Už mám leccos načteno, za sebou různé kurzy, snažím se porozumět svým emocím, pochopit dítě, motivovat, ale víc trpělivosti mi to nepřináší. Jak s tím dál pracovat? Děkuji!“

Renata Pelcová: „Krásný den Markétko, děkuji za upřímnost. Proto je třeba začít u sebe. Co ta situace ve mně spouští, co potřebuji, jak se cítím, kde ty emoce cítím, jak s nimi můžu naložit. Kolik času máte sama pro sebe. Umíte si říct o pomoc tak, aby to druhá strana nevnímala jako útok? Renča“

Zuzka: „Naše nejmladší čtvrtá dcera (18m) od malinka neustale řvala, neuroložka řekla, že je to povahou. Jinak je v pořádku. Samozřejmě se to už lepší a teď už řve míň. Samozřejmě ji naplňujeme její potřeby relativně hned jak se dá. Ale i tak mě to velmi přivádí pod tlak a stresuje mě to daleko víc, než u starších 3 dětí, které byly o poznaní míň uplakané. Nějaká rada, aby mě její pláč tolik nedrásal srdce a nestresoval mě? (Možná je to věkem, že už neberu tu výchovu tolik sportovně, ale víc řeším coby a kdyby?)“

Renata Pelcová: „Krásný den Zuzi, já děkuji za váš dotaz. Pojďme se podívat v první řadě na to, jak nás dráždí emoce dětí, popisujeme je jako řev. Ale ve skutečnosti je to volání. Komunikace potřeby dítěte. Není to špatně. Do určitého věku to není ani manipulace. Tam spadá stále i vaše dcera. Komunikujte s ní emoce, které asi prožívá. Nabízejte jí v klidu řešení. Ne v emoci, ve které je. Tehdy potřebuje vás, vaši blízkost, jistotu, přijetí přesně taková, jaká je. Držím palce . Renča“

Denisa P.: „Prosím o zodpovězení možná zvláštního dotazu, jakmile někam odejdu bez malého(syn 2 roky) tak při návratu zpět, slyším jen pryč/pryč a ukazuje mi pryč. A nechce mě.. za chvilku se to sice srovná. Ale mrzí mne to. Tatínek bývá s malým málo. Ale když s ním je je hrozně rád, pak na mě je takový asi je ruším nebo snad se zlobí že jsem byla pryč.. nevím. Raději bych úsměv,obětí, pusinku než aby utíkal a říkal.mi pryč. Děkuji vám Denisa 38let /1 dítě.“

Renata Pelcová: „Krásný den Denisko, každý z nás má nějakou citovou vazbu. Dítě s bezpečnou citovou vazbou primárně rodiče vítá. Komunikujete situaci dopředu, jak bude probíhat? Můžete mu říct, co asi prožívá. Možná se zlobí, že jste tam nebyla. MOžná má málo času s tatínkem a je za něj rád. Je maličký, využívá nástroje, které má. Proto je třeba komunikovat celé situace, aby se s nimi dokázal dopředu ztotožnit. Renča“

Jarka: „Jak pracovat s dvojčaty (kluci 5 let), kteří se neustále žduchají, bouchají, kopou a neustále divočí? Co radíte, aby udrželi pozornost u nějaké činnosti- hry, prohlížení časopisu aj.?“

Renata Pelcová: „Krásný den Jarko, určitě vidět jejich přirozené potřeby. Většina kluků je podobného ražení. Potřebují přijetí, vybít se s muži, testovat hranice. Zeptala bych se jich, co mají rádi, co chtějí, klidně každý zvlášt. Co jim chybí a podívala bych se, jakým jazykem lásky každý z nich mluví. Je jejich přirozenost, že se spolu poměřují. Nejen spolu. I se svými vrstevníky a dalšími kluky. Renča“

Dušana: „Jak můžu ošetřit situaci, když se mi krizová situace nepovedla vyřešit úplně s respektem a vybouchla jsem. Jak přistoupit k dítěti a jak si to přestat vyčítat. Děkuji.“

Renata Pelcová: „Krásný den Dušano, v první řadě se určitě omluvit a nevyčítat dítěti, jak se chovalo. Následně přijmout svou reakci jako ukazatel toho, co já potřebuji vidět, změnit. Můžu mít dlouhodobě problém přijmout své cholerické já. Je třeba vidět, že i to je mou součástí. Toho svého cholerika přijmout, opečovat, posadit vedle sebe, uvědomit si, že jsem v bezpečí a nemusím útočit. Je to jen impulz z mozku. Nastavit kroky pro to, abych příště uměla situaci řešit lépe. Přizvat k řešení i dítě. Renča“

Zuzana Filipová: „Dobrý den, jak dceři 8 mesicu vysvětlit, že si nemá dávat psí granule do pusy nebo obecně lézt psovi do misky a do pelechu. Říkám jí, že pejsek chce odpočívat a nemůže mu teď lézt do pelíšku. Až bude chtít, tak za námi přijde a budeme si hrát a my si mezitím můžeme hrát s ... a nalakam ji na jinou hračku.“

Renata Pelcová: „Krásný den Zuzi, je pro ni důležité vědět, jak jinak. Je to prostor pro psa, jeho místo, kde cítí bezpečí,může se tam schovat. Přesně tak, když chce, přijde za námi. Malé dítě se psem, nebo malé děti společně, to je situace, ve které vždy může dojít ke konfliktu. Proto jim komunikuji, co ano, co ne a mám trpělivost. Jde o vytváření dlouhodobého návyku. Tam nám emoční reakce neslouží. Spíš dochází k oddálení návyku. Dítě se v emoční reakci nedokáže naučit vhodné chování, mozek mu to neumožní. Komunikujte dál, co to pro psa znamená, když nemá svůj prostor, pocit bezpečí. Granulky může prozkoumat v ruce stranou. Může je třeba i ochutnat mimo misku? Je pro ni důležité poznávat svůj svět. Samozřejmě v bezpečném prostředí. Držím palce. Renča“

Eva: „Dobry den, syn 4 roky (+ dcera 1,5 roku) chodi do skolky.Tam ho vsichni chvali jako hodne spolehlive a empaticke dite. Doma se chova podobne dokud neslysi odpoved NE a miva potom zachvaty vzteku(breci, vzteka se a vali se po zemi). Prosim o radu, jak se mame my jako rodice v dane situaci zachovat zejmena, kdyz se to deje mezi lidmi? Dekuji Eva K.“

Renata Pelcová: „Krásný den, je třeba vidět, co syn prožívá. Co skutečně potřebuje. Jak často a v jakém kontextu slyší ne. Proč je pro něj ne takovou rozbuškou. Proč se nemůže rozčílit? Můžete s ním komunikovat zpětně, co se stalo, jak může v situaci jednat, když se mu vaše reakce nelíbí. Třeba i říct stop. Určitě je třeba zohlednit i přístup k dítěti po narození sourozence. Renča“

Veronika: „Dobrý den, syn 1,5r funguje nejlepe, kdyz je se mnou sam doma. Po navratu tatinka ho odhani, krouti hlavou, ze nechce, vzteka se. Za nenaky cas se to srovna, ale stejne jen syn ve vetsi nepohode nez jen se mnou. Kdyz je s nim treba tatinek sam o vikendu, tak je v pohode. Situace me trapi, ale nevim co s tim….“

Renata Pelcová: „Krásný den Verčo, přijměte situaci. Podívejte se na situaci komplexně. Syn je ve věku, kdy je pro něj primární pocit bezpečí. To jste vy. Komunikujte muži, jak důležité je, aby řekl synovi, jak se cítí, když ho odhání. Také, že ho má rád. Renča“

Veronika: „Dobrý den, do jakého věku dítě křikem volá o pomoc/pozornost/sděluje potřebu a od kdy už je to cílené? Kdy se začíná vědomě vztekat, manipulovat atd.? Děkuji“

Renata Pelcová: „Krásný den, většina vzteků je úzkostných, ty neronovské jsou méně časté. Dítě je ho schopné cca kolem druhého roku života. Nicméně to neznamená, že to tak je běžně. Dítě se vzteká, když neví, jak jinak. Opečujte emoce a společně najděte v klidu cesty, jak jinak, jak spolu. Renča“

Alena: „Dobrý den, jak reagovat, jako rodič, když je dítě v amoku a nereaguje na nic, co říkám a dělám?“

Renata Pelcová: „Krásný den Alenko, opečovat emoce. Jak se asi cítí. Být tam pro něj. Až následně s ním situaci řešit. V emoci mozek nemůže reagovat racionálně. Renča“

Zdeňka: „Dobrý den, Renčo. Mám dotaz ohledně starší dcerky (5let), mladší (21 měsíců). Často si chce hrát na to, že je jí třeba 1 rok a říká mi, co mám dělat, že třeba poleze někam nahoru a já mám projevit strach, že spadne atd. To se týká více situací. Je to jen volání o pozornost nebo v tom může být něco jiného? Nechodí do školky, je zatím s námi doma. Často si prosazuje svoje, že nechce " Poslechnout" , i když jí vysvětluji důvod, příklad: Včera si dovezla od babičky velikonoční nálepky na okno, mladší spala v ložnici, pokojíček je naproti a ona prostě že si to chce nalepit hned a já že chci ještě nejdřív umýt okno a pak to tam můžeme nalepit a navíc ségra ještě spí.. Stejně tam pak šla a začala lepit... Děkuji za osvětu, kterou děláte, moc vám fandím. Přeji pěkný den.“

Renata Pelcová: „Krásný den, děti se učí během hry komunikaci, adaptovat se, rozvíjí fantazii, prožijí si během hry to, co v reálném životě nezkusí. Je malinká, už má nějakou zkušenost a spoje, které ji neumožňují situaci řešit lépe. Opět, první mluvím o tom, jak se asi cítí, co potřebuje. Třeba ji přizvu k řešení v dané situaci. To dělám pravidelně. Zpětně komunikuji, co se nepovedlo. Jak jinak. Poděkovat za to, co se povedlo. Děkuji za krásná slova. Renča“