Chat

Pavla Doláková
Empatie s nemocnými a jak s nimi hovořit
Záznam chatu z úterý 10. května 2022
Iva: „Dobrý den, jak hovořit s člověkem v depresi-nějak opatrně,nebo normálně jako by se nic nedělo? Děkuji“
Pavla Doláková: „Dobrý den Ivo, každému vyhovuje něco jiného, každopádně citlivý přístup není od věci. Když si nejste jistá a deprese daného člověka není tabu, není od věci se ho přímo zeptat, a to nejen na to, jak k němu máme přistupovat, ale zda pro něj můžeme něco udělat, vyzvat ho, ať nám dá vědět, kdybychom mu mohli nějak pomoci. Přeji Vám hezký den.“
SK: „Empatie s psychiatricky nemocnými může být jistě závažnější problém, než s fyzicky nemocnými, že?“
Pavla Doláková: „Dobrý den, netroufám si porovnávat, co je závažnější, ale pravdou je, že psychická nemoc není na rozdíl od např. zlomené nohy vidět, spousta lidí může mít problém si představit, co člověk s psychiatrickou diagnózou prožívá a v naší společnosti je psychiatrická diagnóza často "démonizována". U fyzicky nemocných je problém, že se okolí často soustřeďuje na léčbu "fyzična" a na psychiku se zapomíná, odsouvá se na vedlejší kolej. Jinými slovy, empatie není nikdy dost, a to platí pro jakékoliv onemocnění. Přeji Vám hezký den.“
DAYD: „Jak hovořit s nemocnými je vlastně součástí empatie, že?“
Pavla Doláková: „Dobrý den, nejsem si jistá, zda správně rozumím otázce. Do rozhovoru s nemocným je rozhodně vhodné zapojit empatický přístup. Doufám, že jsem Vám odpověděla na otázku, pokud ne, dejte mi prosím vědět, ráda upřesním. Přeji Vám hezký den.“
ANTIMONY: „Jak hovořit s nemocnými o jejich nemoci?“
Pavla Doláková: „Dobrý den, děkuji Vám za otázku. Každému vyhovuje něco jiného. Jsou lidé, kteří o své nemoci mluvit nechtějí vůbec, jiným naopak pomáhá se tzv. vyventilovat. Jsou nemocní, kteří si dělají ze své nemoci legraci, jiní se potřebují vyplakat...Doporučila bych Vám se dotyčné osoby jednoduše zeptat, zda o své nemoci chce mluvit a případně jak (pokud to nevyplyne z rozhovoru) a pak to také respektovat. Obecně by ale bylo dobré mít na paměti, že nemocnému nepomůže, když začnete pátrat, čím si nemoc asi přivodil, nebagatelizovat, dávat nevyžádané rady. Přeji Vám hezký den.“
SK: „Jak radši nehovořit s nemocnými o jejich nemoci?“
Pavla Doláková: „Dobrý den, děkuji Vám za otázku. Je dobré nedávat nevyžádané rady, nebagatelizovat, nezačít řešit, čím si nemoc přivodil. Zeptejte se ho, jestli o tom hovořit vůbec chce a o čem konkrétně. Někdy se lidé chtějí jen vypovídat, nepotřebují, abychom něco řešili, ale potřebují, aby jim někdo naslouchal. Mějme na paměti, že prožívání (v tomto případě prožívání nemoci)je individuální záležitost. To, že se někdo vypořádal se svou nemocí s humorem nebo energicky neznamená, že někdo jiný se s podobnou nemocí má vypořádat stejně. Respektujme. Přeji Vám hezký den.“
ANTI: „Dokáže podle Vás každý citlivě hovořit s nemocnými?“
Pavla Doláková: „Dobrý den, děkuji Vám za otázku. Jsou lidé, kteří toho z různých důvodů nejsou schopni. Nicméně empatie se dá neustále rozvíjet. Přeji Vám hezký den.“
Kamil: „Dobrý den, já mám opačný dotaz,. Jak jako dlouhodobě chronicky nemocný hovořit se zdravými? Musim zvládnout vše jako zdravý, chodit do práce, jenže na mě neni nic vidět, někdy jsem extrémě unavený, někdy přijde extrémní slabost, nevolnost a musim pryč domu, to se těžko zdravým vysvětluje. Ze začátku jsem to tajil, pak sem zase o tom dost hovořil. Ani jedno nějak nehodnotim pozitivně a psychicky mě to ničí.“
Pavla Doláková: „Dobrý den Kamile, děkuji Vám za dotaz. Vaše zkušenost s okolím mě moc mrzí. Je dobře, že jste kolegům o své nemoci řekl. Je dobré, aby věděli, co Vaše nemoc obnáší a co to znamená pro ně. Chápu, že nepochopení okolí pro Vás může být zničující. Doporučila bych Vám obrátit se na psychoterapeuta, aby Vám pomohl situaci lépe zvládat. Držte se.“
Táňa: „Dobrý den. Mám kolegyni, která má nemocného tatínka. Dr. doporučila hospic, ale její tatínek tam nechce. Myslím si, že je kolegyně s jeho péčí dost unavená, sama má ještě rodinu. Bojí se udělat ten krok, ale myslím si, že dlouho nevydrží fyzicky ani psychicky. Měla by myslet i na sebe. Co myslíte, vy?“
Pavla Doláková: „Dobrý den, děkuji Vám za dotaz. Věřím, že situace Vaší kolegyně je nesmírně náročná. Umístit svého blízkého proti jeho vůli do hospicového zařízení může pro pečujícího být nesmírně traumatické. Situace nutně nemusí být buď/anebo. Zajímalo by mě, kdo ještě může Vaší kolegyni s péčí o tatínka pomoci, mám na mysli nejen okolí, ale i odbornou péči. Doporučila bych kolegyni poradit se s praktickým lékařem tatínka, popřípadě se sociální pracovnicí o možnosti docházení zdravotní sestry k tatínkovi domů. Také existují tzv. domácí hospice. Moc oceňuji, jakou máte o svou kolegyni starost. Mějte na paměti, že lidé se nám často svěřují se svým trápením ne kvůli tomu, abychom vyřešili jejich problém, ale protože se potřebují jednoduše svěřit, vyventilovat a je dobře tu pro ně být a naslouchat, i když si uvědomuji, že pro Vás musí být náročné přihlížet, jak celá situace Vaší kolegyni vyčerpává. Drže se.“