Sama doma

Záznam chatu ze čtvrtka 3. března 2022

Marcela a Pavel: „Milá Šárko, zajímalo by nás, jaké jsou časté projevy narušené sebehodnoty u rodičů a jak se to potom může odrážet ve vztahu k dítěti?“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, záleží na tom, v jakém směru má rodič narušenou sebehodnotu. Pokud je například závislý na mínění druhých, bude se příliš držet toho, co mu říká okolí a bude si vyčítat, pokud představy okolí nesplňuje. Narušená sebehodnota ale také může znamenat potřebu mít velkou kontrolu nad ostatními lidmi, což se může projevit tím, že výchova je příliš kontrolující, děti mají málo autonomie a nemohou z nich vyrůstat nezávislé osobnosti. Celkově ale dnešní rodiče, zejména mámy, propadají pocitu, že nejsou dost dobré, že nesplňují "ideál dobré mámy". To je znejisťuje a jejich sebehodnotu může narušit, i když z dětství si narušenou sebehodnotu nepřinesly.“

Lucie: „Můj 6letý syn je velmi citlivý na změny v programu, když se mu něco nedaří nebo nad ním má někdo navrch. Reaguje velmi silným pláčem, má zlost. Když se mu snažím vysvětlit že ne vždy může být vše podle jeho představ, nechce vůbec nic slyšet. Jak mu pomoci?“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, záleží na typu osobnosti dítěte - to z vašeho krátkého popisu nezjistím. Doporučuji podívat se na www.teorietypu.cz/blog, kde najdete články o jednotlivých typech - zkuste nejdřív články o SJ a NT dětech, možná to bude něco z toho. Když budete znát jeho typ osobnosti, tj. jeho vrozené potřeby, můžete v té chvíli o nich mluvit a dítě si bude připadat pochopené - např. chápu, že je to pro tebe nečekaná změna, vím, že máš rád, když jsi na všechno dopředu připravený. Zároveň ale berte v úvahu to, že zlost je přirozená reakce na frustraci. Takže je potřeba se na něj za tyhle projevy nezlobit, protože tím jenom situaci zhoršíte.“

Helena: „Dobrý den Šárko, moje dcera chodí do první třídy. Moc se tam těšila, nastupovala a už uměla číst. Bohužel kolektiv dětí ji zklamal. Vidí jak se děti chovají jinak, divně někdy nevhodně. Před nástupem do školy dcera chodila do lesní školky byla tam moc spokojená. Částečně i do klasické státní kde teda se jí vůbec nelíbilo. Soukromou školu si dovolit nemůžeme a s domácím vzděláváním nesouhlasí muž, že potřebuje dcera mezi děti. Mně samotné to dělá zle když vidím ty děti jak se chovají, mluví, vychloubají a nemůžu to sama strávit. Učitelce se chování ve třídě nezdá nijak zvláštní. Dcera se snaží zapadnout mezi tyhle mimoně, doma pak napodobuje jejich chování které okoukala a já rostu tři metry vysoko. Chytá od ostatních dětí i nevhodnou mluvu a další věci. Doma se snažím vysvětlovat, jestli si uvědomuje co právě řekla, udělala.. Ale chová se strašně. Navíc si začala stěžovat že se děti vysmívají co má na svačinu, že nemá značkové oblečení, že nechodí do družiny atd. Doma jí to trápilo, mívá často výkyvy nálad a byla nepříjemná, stěžovala si na děti. Ale říkala hlavně to neříkej maminko paní učitelce, vyřeším si to sama. Říkala jsem si aby to nebyl začátek šikany, kontaktovala jsem třídní a domluvili si konzultaci. Dcera o tom nevěděla. Až přišlo na věc dcera se na konzultaci rozplakala že chce jít hned domů. Maminko mně to nikdo neříkal. Připadala jsem si jako hňup. Celé si to "vymyslela" Muž řekl že dcera lže. Já to vnímám jako reakci na chování dětí, co by se stalo kdyby mi udělali to a tamto. Jak to korigovat, aby si uvědomovala co se skutečně stalo, a co by se mohlo stát? Dcera do školy nechce chodit, nechce dělat úkoly. Není nijak problémová, učení jí jde samo, je kreativní a má velkou fantazii. Až moc. Tady se zřejmě ukazuje že velká fantazie může i nedobře sloužit. Jinak dcera sama píše příběhy už jich má velkou sbírku. Jak v ní mám vypěstovat odolnost, aby fungovala v klasické státní škole, aniž by se nechovala pomateně jak většina dětí ve třídě? A jak já se mám vyrovnat s tím, že ve třídě jsou děti, které se chovají jako by byli zbaveny rozumu a nevěděli jak se mají chovat? Omlouvám se za román“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, to je složitá situace... rozhodně je potřeba řešit její "problémy" s učitelkou bez toho, aby u toho dcera byla.. a poprosit učitelku, aby o tom s dcerou nemluvila, jen hlídala tu možnou šikanu. Je možné, že dcera je velmi citlivá - více, než ostatní děti - ale nemusí to být v kolektivu vidět. Pomohlo by vám i jí, kdybyste znala její typ osobnosti - mohla byste pak mluvit "její řečí", vysvětlovat jí, v čem jsou druzí jiní než ona.. koukněte na www.teorietypu.cz/blog - najdete tam články o jednotlivých typech - zkuste nejdřív typ NF..“

Kristýna: „Dobrý den, ráda bych se zeptala, jak reagovat na vztekání syna (4 roky). Když není po jeho vůli, vždycky se vytočí a nadává.. Občas taková scéna proběhne i na veřejnosti. Většinou jsem s nim trpělivá, ale často už mi tečou nervy. Syn má ještě staršího (6,5 let) a mladšího sourozence (2 roky). Děkuji za odpověď.“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, hlavně berte v úvahu to, že vztekání je ve 4 letech úplně přirozený projev - reakce na frustraci, která uvolňuje napětí. Dítě ve 4 letech ještě není schopno dobře své emoce regulovat. Nečekejte, že se to naučí rychle a brzy...Určitě nechejte vztek proběhnout a popisujte, že chápete, že ho to štve. Vy byste měla zůstat klidná, abyste jeho vztek jakoby absorbovala do sebe, přijala ho a on ho mohl opustit. A hlavně se zkuste oprostit od toho, co si o vás lidé myslí, když se na vás dívají... většina z nich sama něco podobného s dětmi řešila nebo možná sami mají problém se svým vztekem v dospělosti.. Takže si to neberte osobně a soustřeďte se na své dítě.“

Barbora: „Dcera ma 8 let a je velmi uzkostna, boji se tmy, vecer se boji byt sama v jine mistnosti nez my, usina i spi s nami. Jak prosim postupovat, aby se vice osamostatnila?“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, to je náhoda, mám stejnou zkušenost s nejmladší dcerou a musím vás ujistit, že to není vaše chyba. Některé děti to tak mají - mají zpravidla velkou představivost, která jim pomáhá být kreativní, ale zárovň jim v situacích, které působí nebezpečně (což noc a tma je), vyvolává negativní představy. Rozhodně se na ni za to nezlobte a neshazujte její strach a představy - musí slyšet, že není "divná", když se ještě v 8 letech bojí. Že to tak prostě některé děti mají, dokonce i někteří dospělí. Že jí ty představy vyrábí její kreativní hlavička a jednou to třeba využije ve své profesi - moje dcera to skutečně zužitkovala - studuje scénáristiku na FAMU :-)A nečekejte osamostatnění brzy - možná to bude trvat ještě třeba dva roky ...“

Kateřina: „Dobrý den, 10ti letý vnuk velmi citlivý, jakýkoli problém (škola, domov) je velmi lítostivý, okamžitě začíná natahovat na pláč. Co s tím.“

Mgr. Šárka Miková: „V 10 letech už to pravděpodobně bude záležitost narušené sebehodnoty - pravděpodobně je to vrozeně velmi citlivé dítě a je to pro něj přirozené, ale to se od kluků bohužel moc nečeká a často se setkávají s tím, že by měli být silnější, odvážnější... on těmto očekáváním nemůže dostát a cítí se nepřijímaný a nepochopný - a to jeho lítostivost ještě zesiluje. Je potřeba s ním mluvit o tom, že takový jaký je, je v pořádku. Že vysoká citlivost u kluka není nic špatného, že naopak jednou ji využije třeba jako rodič směrem ke svým dětem nebo třeba v profesi, kde bude schopen lépe rozumět lidem, se kterými bude spolupracovat. Koukněte ale ještě na www.teorietypu.cz/blog - najděte si tam článek 5 rad pro výchovu NF dětí - možná tam vnuka najdete - ale nevím to jistě, na to toho vím moc málo. Mohlo by to být ještě dítě SJ typu - článek s podobným názvem tam taky najdete.“

SK: „Co přesně znamená termín odolné dítě?“

Mgr. Šárka Miková: „Odolné dítě je takové, které se dokáže vyrovnávat s vlastními frustracemi, nebojí se překračovat svou komfortní zónu, v případě neúspěchu se nehroutí, ale vytrvale hledá způsoby, jak situaci zvládnout lépe nebo se vyrovná s tím, že to nezvládlo, ale že to neznamená nic špatného o něm samotném - že není špatné ono samo, ale že pouze nezvládlo nějakou konkrétní věc. Také je to dítě, které dokáže regulovat své emoce - to je ale běh na dlouhou trať, děti se učí regulovat své emoce celé dětství a pro některé je to těžší než pro jiné - záleží na typu osobnosti.“

ANTICYKLON: „Odolné dítě znamená to, že rodiče jsou úzkostní?“

Mgr. Šárka Miková: „Rozhodně ne, ale úzkostní rodiče mohou bránit tomu, aby se dítě osamostatnilo a naučilo se zvládat svoje frustrace. Na druhou stranu ani to, že necháme dítě brzy "otrkat" nemusí být cestou k odolnosti dítěte. Právě naopak. Můžeme způsobit dítěti narušenou sebehodnotu, která pak odolnosti snižuje.“

Adéla: „Dobrý den, ráda bych se zeptala, jak si poradit s naučenou bezmocností, kdy se u dítěte projevuje pasivita, vztek..?“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, naučená bezmocnost je rozhodně spojená s narušenou sebehodnotou. Dítě si myslí, že není dost dobré, podceňuje se, a tak si říká, že není třeba se snažit, protože stejně neuspěje a akorát se znovu ukáže, že není dost dobré. Je potřeba pracovat na jeho sebehodnotě - mluvit sním o tom, že takový, jaký je, je v pořádku, že má svoje způsoby, jak přemýšlí, jak věci dělá. Ideálně poznat jeho typ osobnosti a mluvit s ním o tom - když budete mluvit dítěti o tom, jaké je, co přirozeně potřebuje a že je to ok, bude se cítit přijímané a pochopené. Koukněte na www.teorietypu.cz/blog - čtyři články o čtyřech základních typech osobnosti (i když jejich celkem 16) - články se jmenují 5 dobrých rad pro výchovu - NT, SJ, SP a NF dětí.“

Jana: „Dobrý den, paní magistro. Dcera 2 roky reaguje na nové (neznámé) prostředí či osoby tak, že se otáčí, stoupá si za mě, zakrývá si ručičkami oči, někdy i pláče. Jak takovou reakci a chování změnit? Vzhledem ke komplikovanému vztahu mezi mnou a otcem dcery, který s námi nežije ve spol. domácnosti, dceru si 2x i 3x do týdne bere k sobě na odpoledne, nespí u něj. Jezdí s ní 100 km do svého bydliště. V tomto směru je "odolná", ale po návratu domů je unavená a vyžaduje blízký kontakt a chování, visí na mně. 9.3. bude soudní jednání a otec chce dceru na víkend (pátek - neděle). Jak se zbavit úzkosti, jak dcera tuto novou situaci bude v budoucnu zvládat? Děkuji za odpověď a přeji hezké dny.“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, ve dvou letech je to úplně normální, že dcera takhle reaguje. Hlavě se nesnažte její reakci změnit, naopak ji přijímejte, že je to tak v pořádku - že je normální, že se jí nechce, že pláče... a mluvte o tom, co hezkého ji s tatínkem čeká. Může to být těžké, ale čím pozitivněji budete o tatínkovi a celé té situaci mluvit, tím lépe pro dceru To,jak to bude zvládat, až bude starší, to uvidíte - to je těžké říct, bude hodně záležet na typu její osobnosti. Hlavně buďte silná vy, protože v tomhle věku na sebe dítě vaše emoce přenáší formou tzv. emoční infekce, které se nemůže bránit.“

Šárka: „Dobrý den, máme 15cti měsíčního syna a začínáme ho dávat do jesliček. Tam si během dopoledne jakžtakž zvyká- cvičí, uklízí hračky, obědvá.. Ovšem začíná na nás být přehnaně závislý. Nechce bez nás nikde zůstávat sám, ani ve vedlejší místnosti, bojí se,že ho kdekoliv necháme.. Jak bychom měli postupovat, abychom mu neublížili a zároveň sobě ulevili? DĚKUJI“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, asi vás nepotěším, ale v takhle útlém věku jsou jesle pro děti vždycky hodně náročné. Jsou děti, které to snášejí lépe, a děti, které budou trpět a podepíše se to na nich do budoucna. Určitě odpoledne buďte co nejvíc s ním, alespoň do doby, než si zvykne. Ten adaptační proces může trvat velmi dlouho a kdyby se jeho stav zhoršoval, zvažte, jestli je to pro něj ta nejlepší cesta - i když chápu, že pro vás možná jediná.“

Petra K.: „Dobrý den paní doktorko, jak se srovnat s úzkostí způsobenou nejasnou prognózou miminka? Mám první dítě šikovné zdravé, druhé od počátku naprosto odlišné, můj instinkt křičí od narození že to nebude dobré a nyní i dle lékařů je “něco” špatně a čekáme na diagnózu. Tato nejistota je neskutečně ubíjející a často vyvolává až fyzickou úzkost.“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, to je opravdu velmi náročná situace. Je těžké svou pozornost přenášet na něco jiného než obavy, která vás zaplavují. Zkuste se zaměřovat na to, co je pozitivní - máte starší zdravé dítě, to je velké štěstí - mimochodem na něj nezapomínejte, potřebuje vás teď o to víc a vaše úzkosti si může přenášet na sebe. Až se diagnózu dozvíte, pokuste se co nejdřív spojit s těmi, kteří řeší podobné problémy, abyste od nich viděla, že se to zvládat dá a co pomáhá. Držím palce, Šárka“

Magdalena: „Dobrý den, dcera 15 let, nedělají ji dobře velká obchodní centra, kde je hodně lidí. Když si má něco vykomunikovat nebo vyjednat s profesory na střední škole nebo se spolužáky je to pro ni velký stres. Je introvertní a neznámí lidé a místa s hodně lidmi ji nedělají čím dál tím víc dobře. Jak ji mohu podpořit? Jaký postoj zaujmout vůči těmto strachům?“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, určitě je dítě, které má přirozenou dispozici pro to se nových situací a lidí obávat - to některé děti mají. Mluvte s ní o tom, že to tak někteří lidé mají a trvá jim déle, než se to naučí. Jinak řečeno - že ona není divná. Pokud by chtěla se sebou něco dělat, je možné to řešit terapií - ne proto, aby byla "normální", aby se naučila tyto situace zvládat a překonávat. Jinak těmto lidem pomáhá,když se dopředu mohou připravit - tedy můžete s ní probírat, co se druhý den bude dít, co ona bude říkat atd. Ale ne proto, že ona to "nezvládá", ale protože jí chcete pomoct, aby to mohla zvládat lépe.“

Zuzana Danielisova: „Ahoj Šárko. Bedlivě jsem Tě poslouchala v televizi. Nevím, jestli se kdy ještě uvidíme. Velmi mě zaujala myšlenka, že můžeme do dítěte sasévat našim nastavením do jeho cca 6 roku to, že je potom úzkostné a nevěří si. Ronika znáš a podepsali jsme se na něm oba, teď už s ex Ronym. Otázka: lze toto zmírnit teď, v dospělém věku?“

Mgr. Šárka Miková: „Ahoj, Zuzko, teď už je to "jeho boj", ale pomohlo by mu, kdyby pochopil, jaký je typ osobnosti a i vám, abyste si zpětně uvědomili, co jste nedělali ideálně a mluvili s ním o tom. Nevím, jestli znáš můj web - teorietypu.cz, koukni, třeba tě tam něco osloví.“

Patricie Vodičková: „Hezký den, paní magistro, doporučila byste mi prosím nějaký vhodný zdroj informací o výchově konkrétních osobnostních typů dětí? Máme doma téměř roční holčičku, je hodně aktivní, tvrdohlavá, plná emocí, které dává hlasitě najevo. My jsme rodiče spíše klidnější povahy, já možná až úzkostlivá osobnost...děkuji!“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, v roce je ještě určování typu předčasné, nicméně určitě má smysl se tím zabývat už teď. Můžete se podívat na můj web - www.teorietypu.cz/blog, najděte si tam články o SP, SJ, NT a NF dětech - ale jak říkám, na určování typu je ještě brzy. Potom jsem napsala dvě knihy - najdete taky na webu. Ta jedna je o mámách - pomůže vám to pochopit sebe a trochu se "uklidnit" a rozumět rozdílům mezi vámi a dcerou.“

Petra: „Pani doktorko,okoli mi neustale vycita,jak se o svou dcerku staram.Jsem pry moc uzkosna,moc ji setrim, zkratka cela ma vychova je spatna,tvrdi hlavne manzel, tchyne..., vzbuzuje to ve me pochybnosti i uzkosti.Jak se tomu branit? Dekuji“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, pomohlo by vám, kdybyste lépe chápala ,proč to děláte - že sama jste určitý typ osobnosti (k tomu možná "předurčený") a že možná vaše dítě vás přístup vyloženě potřebuje. Já mám tři děti - dvě starší byly velmi odolné ze své podstaty, ta nejmenší potřebovala mnohem větší ochranu ... ale dneska je z ní schopná dospělá žena, které pomohlo právě to, že jsem ji nenechala "brzy otrkat". Takže doporučuji zkusit zjistit typy osobnosti - koukněte na www.teorietypu.cz - najdete tam k tomu články i moje knihy - Nejsou stejné a Ani mámy nejsou stejné.“

Soňa: „Dobrý den, dcera byla vždy velmi společenská a komunikativní. V covidovem režimu kdy byly školy víc než rok zavřené,nastal totální zlom. Bylo to v době dospívání 12-14 takže těžce nesla i že se změnilo její tělo. Od té doby je uzavřena nekomunikuje, zavírá se v pokoji ,nechce chodit mezi lidi,do obchodu jí vůbec nedostanu, často brečí nebo se vzteká a i jsem odhalila že si už párkrát ublížila.Jsem z toho nešťastná a přemýšlím jak jí pomoct. K lékaři nechce. Po prázdninách jde na střední školu , a vůbec netuším jak to zvládne protože jít mezi lidi koupit si jídlo nebo pomůcky do školy je pro ni strašně stresující.“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, tohle je u mnoha dospívajících v této době normální. Doporučuji zkusit psychoterapii, protože sama jí asi nebudete moci pomoct.“

Jitka: „Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli je možné nějak mého tříletého syna podpořit, aby si lépe zvykal na cizí lidi. Neřekla bych, že je introvertní - doma s námi se chová velice otevřeně, je živý, impulsivní a povídá si s námi celý den. Ve školce však nechce komunikovat s učitelkami. Neodpovídá na jejich otázky nebo dělá jen "hm". Ani nechce sdělovat svoje potřeby - doteď nebyl schopen si říci, že potřebuje na wc. Učitelky to hlídají a zvládáme to, ale mě mrzí, že s nimi stále nechce komunikovat. Stejně se chová k lidem, které dostatečně nezná. Dá se s tím něco dělat?“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, pomalé zvykání není jen záležitost introverze - například děti SJ typu (koukněte na www.teorietypu.cz/blog a najděte si článek o těchto dětech) si taky zvykají pomalu a potřebují delší dobu, než se zajedou. Berte to jako jeho přirozený rys osobnosti a nenuťte ho, aby se sesnamovalo s novými lidmi, protože si pak bude připadat divný, když se mu to nebude dařit a vy budete zklamaná.“

Lucie: „Dobrý den, nemůžu naučit dceru 4,5let spát v pokojíku, I když ji uspávám sedím u ní držím za ruku,do dvou hodin je za námi v ložnici. Mladší syn 3 roky opakuje, jakmile v noci zjistí, že je v pokojiku sám okamžitě přijde za námi do ložnice... Stále si všechno vysvětlujeme, pokud vydrží alespoň chvilu, ráno je vždy chválím, ale pokud nevydrží je to hodně náročné... Jak dětem pomoct?“

Mgr. Šárka Miková: „Nechejte je zatím spát u sebe. Nemusí to být u vás v posteli, může to být na zemi na matraci. Některé děti potřebují s rodiči spát delší dobu, souvisí to s typem osobnosti a není na tom nic divného.“

Eva: „Dobrý den, mám 7 letého syna, stydí se, ve škole se bojí mluvit, když například přednáší básničku tak se klepe, ale stydí se i v rodině před prarodiči, bojí se mluvit, začal si kousat nehty, oblečení, jak mu můžu pomoci, díky za odpověď.“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, je to normální projev určitých typů osobnosti, nedivte se tomu, berte to jako fakt a stejně tak o tom mluvte se synem. Že není divný, když se takhle stydí.Ze to tak prostě někteří lidé mají a dokonce se stydí, i když jsou dospělí. A že se to naučí, akorát později. Čím víc bude věřit tomu, že je on v pořádku, jen se to naučí později, tím lepší sebehodnotu bude mít a dřív se naučí ty situace zvládat. Ve škole o tom mluvte s učitelkou (ne před ním), aby jej pokud možno těm situacím nevystavovala, aby si básničku ověřila tak, že ostatní děti něco dělají a nekoukají se na něj apod.“

Tereza: „Dobrý den, dcera (6let) má bolesti bříška, především když má odejít do školky. Situace se zhoršila natolik, že už do školky kvůli bolesti není schopna odejít. Všechny výsledky má v pořádku, zřejmě je bolest způsobena úzkosti. Bolesti má večer, někdy ji vzbudí i v noci a ráno.Jsme objednané k psycholožce. Můžete mi prosím poradit, co mohu udělat, abych dceři pomohla? Děkuji“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, záleží na tom, jak dlouho do školky chodí. Pokud delší dobu a bylo v pohodě, tak je možné, že se teď ve školce děje něco, co je pro ni nepříjemné - chování nějakého dítěte, nebo ale třeba také učitelek - takže bych se ptala na to, jak ve školce funguje a co si o ní učitelky myslí. Někdy dítě vycítí, že ho učitelka "nemá dost ráda" - nemusí to být vyloženě, že je na dítě zlá - stačí, že je nespokojená s tím, že třeba dítě nedělá to, co má apod. Uvidíte, na co přijde psycholožka, možná je v tom něco jiného, ale to já takhle na dálku nezjistím :-)“

Jana Charvátová: „dobrý den, chtěla bych se zeptat jak pracovat se 4letym synem.. má ze všeho strach,je velmi uplakaný od malinka, špatně přijímal sourozence... teď už má problém i s čištěním zoubků, mytím vlasů, koupáním, oblékáním... zkouším to po dobrém, vysvětluju, čtu pohádky o hygieně, snažím se s ním i vytvářet něco co ho baví,taky se snažím na něj netlačit,ale nefunguje nic. když vezmu do ruky kartáček je hystericka scéna...ale ve školce s mimo domovfunguje normálně.. už si nevím rady... děkuju za odpověď.“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, těžko říct, když neznám typ osobnosti vašeho syna. Přístupy se mohou lišit. Je možné, že je dítě, které si vytváří negativní představy (už jsem tady o nich psala) a něco mu připadá na tom, co děláte nepříjemné nebo nebezpečné. Může ale taky konkrétně u toho čištění zubů chtít to dělat sám - tam bych rezignovala na dokonalost a nechala to na něm, alespoň po určitou dobu. Může mít pocit, že vám na tom extrémně záleží a on v tom selhává - a tím víc to nechtít dělat. Koukněte na web teorietypu.cz/blog, třeba vás tam něco inspiruje. Jsou tam i moje knihy, které by vám mohly pomoci vašeho syna pochopit.“

Šárka: „Vážená paní magistro, má čtyřletou dceru, která se hodně vzteká, zatíná ruce v pěst, dokonce se mnohdy několik vteřin třese vzteky. Dlouho se udržím v klidu, vysvětluji a přesvědčuji, ale mnohdy se neudržím a zakřičím, což mě pak velmi mrzí, neboť následuje pláč... Je mi jasné, že toto není dobrá cesta k výchově odolného dítěte. Měla bych chování dcery řešit s odborníkem? děkuji za odpověď.“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, záležína tom, kvůli čemu se vzteká. U čtyřletého dítěte je vztek většinou reakcí na to, že nemá naplněné své vrozené potřeby - koukněte na články na blogu www.teorietypu.cz - o NT, NF, SJ a SP dětech - možná díky nim pochopíte, jaká dcera jde a kvůli čemu se vzteká. Pak můžete těm situacím částečně předcházet a když už přijdou, tak mluvit o tom, že chápete, že teď chce to a to (záleží na typu osobnosti).. často to pochopení dítě z toho vzteku trochu uvolní. Ale nečekejte, že vzteky zmizí - ve 4 letech a ještě pár let později má dítě na vztek plné právo - je to reakce na frustraci, která se právě vztekem uvolňuje.“

Andrea: „Dobrý den,paní doktorko! Mám 3,5 leteho syna. Je hodně fixovány na mého otce,jak byl miminko, do skoro 5 měsíců jeho života se starali o něj mi rodiče. Mám závaznou psychickou poruchu a po porodu se mi nemoc rozjelo. Nevím,jestli to,že js byli odloučení může mít vliv na jeho občasnými projevy vzteku, neposloucháni,vzdor, nerespektování. Vždy je výbuch jeho a když nedovedu to zvládnout,tak i můj. Nevím,jak se k němu chovat,aby mě respektoval a neprocházeli js takovými situacemi. I jak mám brát vztah dědeček se synem. Dlouho jsem řešila,že mě nemá rád,asi proto,že si nevěřím. Děkuji moc za vaši radu“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, může se jednat o jeho typ osobnosti a nesouviset to s jeho vývojem v prvních měsících života. Ale stejně tak může jít o tzv. "narušení citového pouta" neboli poruchu attechmentu. Existují organizace, které se zaměřují na terapii dětí, které prošly něčím podobným, jako vy se svým synem. Zkuste si to najít na internetu a obrátit se na ně. Držím palce, Šárka“

Renáta: „Dobrý den paní doktorko, chtěla jsem Vás požádat o názor a případně radu. Syn 7,5 roku je v první třídě a má údajně problém se začleněním do skupiny spolužáků, (11 dětí) rychle vypracovává úkoly, potom se hlásí o pozornost paní učitelky a tím vyrušuje ostatní děti, vykřikuje výsledky, je netrpělivý a neumí se prý soustředit. Je hodně osobitý a samostatný, když není podle jeho tak se hned vzteká a je uražený. ( nebyl zvyklí na kolektiv školky, jelikož byla skoro stále uzavřená.)Mám s ním zajít na konzultaci k psychologovi nebo mu dát čas na adaptaci v kolektivu, případně nějakou literaturu pro mě s radami jak na školáka. Děkuji předem Renáta“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, půjde asi o kombinaci typu osobnosti a nezkušenosti s tím, že nejsem sám v centru pozornosti v rámci kolektivu. Na to si samozřejmě zvykne, ale je to hodně i o učitelce, jak na to bude reagovat - dá mu včas jinou práci, komentuje jeho vykřikování nikoliv negativně atd. Co se týká typu osobnosti, tak koukněte na www.teorietypu.cz - konkrétně nejdřív na články o SP a NT typech dětí - třeba vás to bude inspirovat. Podrobněji jsou pak typy popsané v mé knize Nejsou stejné - najdete taky na webu.“

Lada: „Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda se mi z úzkostí a přehnaného strachu o mou dceru mohla rozvinout obsedantně kompulzivní porucha? Napadají mě agresivní myšlenky ublížit dceři. Může se má nemoc podepsat na chování mé dcery? Děkuji za odpověď.“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, na dceři se to nějak podepsat může, ale záleží na tom, jaký typ osobnosti ona sama je. Každopádně potřebujete pracovat na sobě, určitě chodíte na terapie, abyste své projevy zvládala a dcera co nejméně trpěla.“

oli: „Dobrý den, 4letá dcera chodí ráda do školky, má tam kamarády, je oblíbená v kolektivu. Stalo se mi, již několikrát, že po příchodu do šatny se mě chytne kolem krku a řekne mami já chci jít s tebou a začne plakat. Zjistovala jsem, zda se jí něco nepřihodilo či neměla nějaký konflikt. I když s ní otevřeně mluvím neřekne mi důvod, ani učitelka mi nepotvrdila, že by byl nějaký opodstatněný důvod její obavy. Když ji vyzvednu odpoledne již je vše v pořádku. Na druhý den ráno se to opět opakovalo, i když jsme si cestou povídaly, co ji ve školce čeká, že tam má kamarády a že zažijí spoustu zábavy etc.... Děkuji za zhodnocení“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, nebrala bych to jako nějaký "divný projev", prostě některé děti to tak mají a potřebují se průběžně ujišťovat, že je máme dost rádi a jsou pro nás výjimečné. Tak jí to v těch chvílích zdůrazňujte - jak důležitá pro vás je, jak ji máte ráda a těšíte se, že se zase odpoledne po školce uvidíte.“

Markéta: „Dobrý den, rok se úspěšně léčím s úzkostmi, moje psycholožka mi řekla, že to bývá hodně dědičné, jak poznat že dítě má úzkost. Moje dcera 8 let má někdy už ted špatné nálady, jak prosím zabránit tomu aby tomu podlehla jako já. jak prosím o úzkosti s dítětem mluvit. Děkuji za odpověd“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den - může to být dědičné, ale nemusí. Záleží, jaký typ osobnosti vaše dcera je. Špatné nálady nemusí vůbec souviset s tím, že tíhne k úzkosti podobně, jako vy. Pokud vy se léčíte s úzkostí úspěšně a snažíte se to na ni nepřenášet, tak děláte to nejlepší, co můžete. Zároveň ale s dcerou mluvte o tom, že takovou nemoc máte a že se občas bojíte víc, než je běžné, ale že to nesouvisí s ní, že ona za to nemůže. Nemluvte s ní o tom, že ona to může mít taky. To nemůžete vědět.. Je možné, že vaše úzkosti nejsou žádná dědičná záležitost, ale důsledek narušené sebehodnoty, nepochopení a nepřijetí vašeho typu osobnosti, a pak se to na dceru nemusí přenést, pokud budete chápat a přijímat ji takovou, jaká je, a vyroste s dobrou sebehodnotou.“

Eva: „Dobrý den, mám 7leteho syna, stydí se, bojí se mluvit, například ve škole když říká básničku klepe se, ale stydí se i v rodině před prarodiči, začal si kousat nehty, oblečení, jak mu můžu pomoci?“

Mgr. Šárka Miková: „Dobrý den, už jsem tady na podobnou otázku odpovídala - stručně - je to u některých typů dětí normální, tak o tom s dítětem mluvte a nenuťte ho do situací, ve kterých by zbytečně zažíval selhání.“