Sama doma

Záznam chatu ze středy 13. října 2021

ANTIMONY: „Jak obecně žít s vážnou diagnózou?“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, děkuji za otázku. Dnešek má být věnován vážným onkologickým diagnózam. Ale obecně si myslím, že i jiné chronické nemoci (včetně těch psychických)lze zvládat podobně. První obecná věc, je nebýt na tu diagnózu sám. Tedy mít oporu u lidí ve vaší blízkosti. Nebát si o oporu říci, včetně té odborné. To pomáhá mnohým klientům. Pak už by to asi bylo více o doporučeních "na míru". S pozdravem Mp“

SK: „Kolik podle Vás existuje vůbec vážných diagnóz?“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, to je velmi široká otázka. Dnes se budeme bavit spíše onkologických diagnózách. Vážnost většinou spočívá v tom, zda jsem schopni nemoc léčit nebo přímo výlečit. A také v tom zda ohrožuje život člověka. Takových nemocí je pak velké množství. Na straně druhé medicína jde stále dopředu a s mnohými z nich si už dokážeme poradit. Dnes se budeme bavit spíše o těch, které vyléčit nedokážeme. Tedy dokážeme pouze mírnit příznaky a pomoci člověk zde být co nejkvalitněji a co nejdéle. S pozdravem. Mp“

ANTIMONY: „Žijí s diagnózou OCD + smíšená porucha osobnosti - je to podle Vás vážná diagnóza?“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, myslím, že od Vás už podobná otázka přišla. Zkusím tedy více odpovědět na oblast OCD plus přidružené poruchy osobnosti. První k čemu bych Vás chtěl vyzvat je nebýt na to sám. Tedy jít v doprovodu s někým. Tedy s odbornou podporou. Psychické nemoci nás zatěžují spíše po psychické stránce a ve většině případů přímo neohrožují život. Přesto nám život často komplikují a ovlivňují naši kvalitu života. S pozdravem MP.“

Lena: „Dobrý den, mám otce s onkologickým onemocněním. Má bolesti zad a všeobecně kostí, ale nikdy ošetřujícímu lékaři nechce říct pravdu jak mu je. Stále jen řiķá, že je vše dobrý. Jak toto řešit?“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, děkuji za dotaz. U muž ůvidíme velmi často určitou (a omluvte ten výraz) "neschopnost" říci si o pomoc. Často nechtějí ostatní obtěžovat apod. Mám potřebu říci dvě věci. Jednak, že s bolestí umíme dobře pracovat a nemusí to být jen formou opiátů, kterých se lidé (neprávem) bojí. Pokud by Vás k tomu zajímalo více, existuje seminář Zvládání bolesti (na webu www.linkos.cz), kde s kolegou představujeme různé možnosti. Další věc, kterou můžete s otec probrat je fakt, že říci si o pomoc není slabinou. Je to rozumná volba. Když si představíte silného chlapa horolezce, které má na zádech 40kg batoh, tak je zákonitě ohnutý. Znamená to, žeby nebyl silné? Ne, je silný. Jen mám hodně naloženo a je rozumné se s někým podělit. Toto vysvětlení mužům pomáhá. Dále můžete otevřít téma, že vy se tím trápíte. Tedy když už to nechce udělat kvůli sobě, možná by to mohlo pomoci všem. Přistoupit na to nemusí. Ale je to jedna z možností. Cílem není ho "manipulovat" apod. Ale přiznat svoje pocity. Držím palce. S pozdravem. Mp“

ANTI: „Co když má někdo vážných diagnóz více?“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, ano, taková situace občas nastavá. Někdy nám diagnózy bohužel postupně nasedají na sebe a situace je pro pacienta velmi zatěžující. V takových situacích je myslím třeba (ale je to velmi individuální)začít se věnovat těm diagnózám, které jsou život ohrožující a stabilizovat je. Následně se věnovat těm, které jsou pro člověka, z hlediska symptomů nejvíce obtěžující. Ne vždy dokáže dnešní věda všechny nemoci vyléčit. V mnoha případech, ale dokážeme poměrně dobře zvládnout průvodní obtěžující symptomy. V takových situacích je dobré se poradit s lékaři. Co se týká psychických problémů, tak zde je často velmi propojené. Tedy více psychických problémů mnohdy souvisí s jedním "jádrem", které - pokud se podaří lidem vyřešit - tak se člověku může ulovit, a mnoho vážných diagóz už není tak palčivých." Rád bych Vás vyzval, nestát v této situaci osamoceně. Pokud máme více vážných diagnóz je pro nás důležité mít ve svém okolí někoho o koho se můžeme opřít. Ať už je to někdo blízký, nebo formou odborné i psychologické pomoci. Mp“

Zuzka: „Zdravím pane doktore! Děkuji za Vaši práci pro onkologické pacienty! Projekt Myslí proti rakovině a všechny Vaše webináře - jsou opravdu velmi přínosné. Mně osobně pomáhají při zvládání diagnózy metastázy. Můj dotaz se týká POHYBU. Máte také tu zkušenost, že POHYB vedle dobře nastavené mysli je opravdu přínosný a usnadňuje zvládání onko léčby?“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, jsem rád, že Vám připadá projekt MysliProtiRakovině užitečný. Je to právě důvod, proč projekt vznikl. Pravidlený pohyb je jen jednou z nich, ale velmi důležitou. A to nejen u člověka, který onkologickým onemocněním neonemocněl, ale také u těch pacientů, kteří už onkologickou diagnózu mají. S pohybem je třeba rozumně a míra je velmi individuální a je třeba konzultovat. Ale je zde více studií, které ukazuji, že je to účinná prevence i návratu nemoci a celkově to pomáhá to zlepšovat kvalitu života. Děkuji za otázku. Mp“

Martina: „Dobrý den,kde lze prosím knihu zakoupit? Děkuji Pohanková“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, můžete si jí hned teď zdarma stáhnout v pdf podobě: https://www.linkos.cz/pacient-a-rodina/pomoc-v-nemoci/psychologicka-pomoc/jak-lepe-zvladat-svoje-onemocneni/jak-lepe-zvladat-svoje-onemocneninka/touha-zit-nova-kniha-o-moznostech-zvladani-nevylecitelneho-onkologickeho-onemocn/ Nebo napsat do Alince žen s rakovinou prsu o fyzický výtisk: Pokud dáváte přednost papírové podobě, můžete si ji objednat u Aliance žen s rakovinou prsu, o.p.s. (Havlíčkovo náměstí 746/11 130 00 Praha 3, e-mail: aliance@breastcancer.cz). Samotnou knihu je možné získat zdarma. Pokud ale budete chtít, můžete zaslat příspěvek na její tisk a distribuci. Konto Aliance žen s rakovinou prsu je 8006566001/5500, variabilní symbol projektu je 1152021. Dobrovolný příspěvek může být libovolný – navrhovaná částka je 200 Kč, plus 50 Kč za poštovné a odeslání knihy po ČR. S pozdravem Martin Pospíchal“

Lenka: „Dobrý den, na mamografickem vyšetření mi paní doktorka objevila nalez 7 mm. Podle ni nezhoubný.Nic víc mi zatím neřekla. Jsem pozvaná za čtyři měsíce na kontrolní ultrazvuk. Mám se toho bát? Bohužel obě mé babičky měly nádor v prsu. Děkuji za odpověď.“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, podle toho jak to popisujete, a pokud je nádor nezhoubný tak nikoliv. Strach je většinou způsoben tím, že si v mysli představujeme "co by kdyby". Chápu, že se podobné myšlenky do hlavy tlačí. Ale je dobré se držet faktů. Tedy je to nezhoubné, bude se to (pravděpodobně) pozorovat a možná se to v budoucnu vyjme. Myslím, že je zatím zbytečné se dopředu obávat. Na straně druhé je myslím ale třeba být v kontaktu s ošetřujícím lékařem a hlídat to, vzhledem k tomu, že můžete mít genetickou dispozici. Ale opět říkám "můžete mít dispozici", i když měli obě babičky nádor, tak vy ho mít nemusíte. Není to žádná jistota. Držím palce ať se vše ubírá dobrým směrem. Mp“

Lída N.: „Dobrý den pane doktore. Prosím o radu, jak dodat mamince radost do života. Maminka je po opakovaných operacích nádoru na mozku a nemá moc chuť chodit ven (mezi lidi,...). Do jisté míry ji chápu. Velice děkuji.“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, jednak se můžete podívat do zmiňované knihy, kde jsou nápad od těch nejpovolanějších co jim pomáhá dál žít. Co jim dává sílu do života, být zapojený do vztahů apod. https://www.linkos.cz/pacient-a-rodina/pomoc-v-nemoci/psychologicka-pomoc/jak-lepe-zvladat-svoje-onemocneni/jak-lepe-zvladat-svoje-onemocneninka/touha-zit-nova-kniha-o-moznostech-zvladani-nevylecitelneho-onkologickeho-onemocn/ Ohledně dlouhodobého zvládání existuje takové pravidlo. Možná by mohlo být užitečné i Vám a mamince: Tedy "čas na radosti a čas na starosti". Tedy zamýšlet se nad nemocí, posmutnit si, být "zalezlej" apod., ale i čas na radosti, tedy jít mezi ty lidi a zase "trochu žít". Ještě mě napadá, zda to nesouvisí také se situací po covid-19. Mnoho lidí (i těch bez nemoci) se musí znovu vnitřně motivovat vyrazit ven mezi lidi. Tedy opět si navyknout na to, být mezi lidmi. Snad to bylo takto užitečné. S pozdravem Mp“

martinkaanna.konopcikova19@seznam cz: „Dobrý den pane doktore Prosím VÁS mám 12 let diagnostikovanou panickou poruchu pořad se stim.nedokáži smirit i když vim že jsou horši nemoci snažim se stim žit mam problem navázat vážny vztah stydim se dotyčnemu rict že mě léči psychiatr je to ostuda?děkuji 720542733“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, život s douhodobou nemocí (ať už je fyzická či psychická) člověka zatěžuje. Zátěž je větší, pokud se rozhodneme nést toto břemeno osamotě. Většinou nás to stojí hodně energie - to nebýt autentický, něco skrývat apod. Navíc mám předpoklad, že se to nedá ve vztahu udržet dlouhodobě. Zkusím nabídnout jiný pohled. Prakticky každý člověk má během svého života několik, psychicky velmi náročných období. Navíc téměř 30% lidí má dlouhodobější psychické problémý a je i značné proceto lidí, které chodí pravidelně za psychiatrem. Tedy slovo "ostuda" myslím nemusí být na místě, když je lidí s problémem tolik. Jaký je rozdíl mezi tím, že máme onkologické onemocnění (například) nebo panickou poruchu? Je to také nemoc. Jak by Vám znělo, kdy někdo řekl, já chodím na alergologii, je to ostuda a nechěl jsem ti to říci? Vím, že Vaše nemoc má jinou povahu. Ale jak Vám to zní? Dále si většinou vybíráme životního partnera "pro život", tedy abychom zde mohli být pro něj a také aby tu pro nás byl on. Je ale těžké zde pro někoho být, když o něm něco zásadního nevíme. No a pokud nás nechce takového jaký jsem, je otázkou zda s ním máme být apod. Není mojí ulohou, někam Vás tlačit, jen otevírám různé otázky a je na Vás jak si na ně odpovíte. Snad je to užitečné, když pošlete doplňující otázku. S pozdravem. MP“

Eva: „Vážený pane doktore, je možné, aby bylo pacientce, které je 76 let, utrpěla úraz a v nemocnici bylo zjištěno, že má onkologické nálezy na plicích, játrách a slezině sděleno, že jelikož má slabé srdce, další ošetření už zdravotnické zařízení nechce provést, a proto ji propouští do domácího ošetřování? Víte, že ani nemocnice nenabídne žádnou další léčbu, nebo jiné alternativy. Děkuji za odpověď.“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, situace, kterou popisuje mi připadá náročná. Neznám podrobnosti, ale domnívám se, že byste mohli požádat o názor ještě v jiném zdravotním zařízení, pokud máte pochybnosti. Pochopitelně jsou situace, kde vzhledem ke "křehkosti" a věku pacienta není schopná medicína nic nabídnout (mimo tlumení symptomů). O to více mi ale připadá důležité, aby to pacientům (a případně i jejich blízkým) dobře vysvětlila. Tedy tak, aby to bylo pochopitelné. Je to také o rozhodnutí pacienta, zda chce spíše (pokud to je ta situace) vklidu dožít v kruhu svých blízkých. Nebo chce pokračovat v léčbě apod. Ale je pro mě těžké vytvářet spekulace takto na dálku. Myslím, že cesta druhého názoru od dalšího lékaře by Vám mohla potvrdit (nebo vyvrátit) rozhodnutí v nemocnici. Pokud se rozhodnutí potvrdí, tak je možné využít služeb paliativní péče a to jak v hospici, tak v domácím prostředí. S pozdravem. MP“

Magdaléna Vošalíková: „Vážený pane doktore, těšíme se z naší spolupráce, jejímž cílem je pomoci pacientkám a pacientům s rakovinou prsu. Mysl či duše pacienta si zaslouží stejnou péči jako jeho nemocné tělo. Za Alianci žen s rakovinou prsu DÍKY!“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, také já se budu těšit na pokračování spolupráce. Máte pravdu, že mysl pacienta si zaslouží stejnou péči jako tělo. Já také děkuji za spolupráci a za to, co pro pacienty děláte. Také se těším na jejich pokračování. V rámci tak krátkého času,který byl dán nebylo možné zmínit to všechno co bych si přál. Třeba jen téma, které jsme měli možnost otevřít po webináři. Tedy vedle Touhy žít, také Touha odejít. Je ale otázkou, za televize a limitovaný čas, je tak tím správným prostorem. Také nebylo možné poděkovat Alianci, která projekt jako takový zaštítila. Zkrátka, času není v televizním přenosu mnoho a šetří se s ním. Ale doufám, že se podařilo říci to klíčové, tedy upozornit na užitečnost knihy jako takové. Také upozornit, že takové téma vůbec existuje. S pozdravem Martin Pospíchal“

Jana: „Dobrý den, můj tatínek má metaztáze na plicích a chemo nezabírá, momentálně absolvuje další, psychicky na tom není dobře. V nemocnici mu řekli, jestli chce, aby za ním přišel psycholog, ale odmítl. Má 60 let, slovo psycholog v něm budí pocit, že přece není blázen, ale určitě by mu to pomohlo. Nevím, jestli to měl být člověk z paliativní péče. Ale asi by bylo dobré, aby si s někým promluvil, na nás všechny je už protivný, jak to ale zařídit? Poradíte?“

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.: „Dobrý den, velmi podobné je to u mnoha staršécj mužů. Můžete zkusit následující: Například 90% mých klientů nejsou opravdu "blázni" ale lidé, které prostě jen život hodně naložil. Jsou to lidé jako já nebo vy, nebo jako je Váš tatínek. Představte si silného muže, horolezce, který má na zádech 40kg batoh. Přesto, že je silný tak bude ohnutý. To, že je ohnutý neznamená,že je slabej, ale že má HODNĚ NALOŽENO. No a když máme hodně naloženo, tak je rozumné se podělit, třeba s psychologem. Není to slabost je to rozumná volba. Dále by mohlo tatínka motivovat to, jak celou tu situaci prožívá celá rodina. Je užitečné "pro rodinu jako celek", že si to nese sám a je mrzutý na ostatní? Možná by si mohl nechat "pomoci" také kvůli jeho blízkým. Tolik tedy k motivaci. Jinak k Vaší otázce v závěru. Máte pravdu, že psychická oporu dává smysl právě paliativní léčbě. Snad jsou pro Vás tyto myšlenky užitečné. S pozdravem. Mp“