Sama doma

Záznam chatu z pondělí 13. září 2021

denmark: „PS Je současná situace v českých výchovných zařízeních jako ve vizuálním díle Pasťák?“

Dosoudil Mrg. Pavel: „Dobrý den, Situace je různá v různých zařízeních. Celkově lze říci, že tendence je spíš ke zlepšování. Podoba zobrazená v seriálu je příkladem nešťastně fungující instituce a kombinuje více situací z delší doby.“

AK: „KL Odpovídá Ochránce 2 skutečnosti?“

Mgr. Klára Laurenčíková a Mgr. Pavel Dosoudil: „Obávám se, že nelze plně vyloučit, že některá zařízení takto nevhodně fungují i dnes. Seriál, ale bravurně vystihuje jak náročné podmínky v těchto zařízeních jsou a v jak složitých situacích se ocitá personál - pracovníci těchto zařízení. Často chybí supervizní a metodická podpora, vzdělávání např. v práci s traumatem a deeskalačních technikách apod. Zařízení bývají často nešťastně umístěna daleko od běžné komunity, dětem tak často chybí bližší kontakt s rodinou. Téma je širší a zaslouží si jistě jak naši pozornost tak širší a hlubší diskusi.“

AK: „PS Jak časté jsou útěky z českých výchovných zařízení mládeže?“

Mgr. Klára Laurenčíková a Mgr. Pavel Dosoudil: „Záleží na charakteru jednotlivých zařízení a skladbě dětí a jejich problémů. K útěkům dochází. Často jsou spojené se steskem po domově a rodině i přátelích nebo souvisí s pevným režimem a náročností podmínek v konkrétním zařízení.“

AK: „PS Je dostatečně dobrá legislativa ohledně českých výchovných zařízeních mládeže?“

Mgr. Klára Laurenčíková a Mgr. Pavel Dosoudil: „Legislativa je zastaralá a jednoznačně brzdí nějakou výraznější modernizaci systému a inovaci služeb. Nyní je připravena novela Zákona 109 - věřím, že dojde v brzké době k potřebným úpravám klíčové legislativy. Mimo jiné i tak, aby se zařízení mohla zabývat případným posunem těžiště své práce směrem k prevenci a včasné pomoci dětem a jejich rodičům ve chvíli, kdy problémy teprve vznikají a je možné včasnou podporou zvrátit jejich budoucí dramatický vývoj. Cesta je v terénních a ambulantních službách. Žádoucí je i rozvoj vysoce odborných specializovaných časově omezených služeb pobytového charakteru - avšak s menším počtem lůžek dostupných místu bydliště dětí a jejich rodin.“

AK: „KL Jaké jsou nejčastěji delikty chovanců a chovanek ve výchovných zařízení mládeže?“

Mgr. Klára Laurenčíková a Mgr. Pavel Dosoudil: „Do těchto zařízení se dostává většina dětí z náročných životních a rodinných podmínek. Často jsou z rodin, kde je kumulace mnoha zátěžových faktorů - např. chudoba, nestabilita v bydlení, násilí mezi rodiči, časté je i závislostní chování jednoho či obou rodičů apod. Řada rodičů takových dětí nemá potřebné rodičovské kompetence, nemá se o koho s důvěrou opřít a své problémy spíš maskují, než by věděli kde s klidem hledat pomoc. Mnoho z nich samo prošlo ústavním systémem a neměly příliš šťastné dětství. Pokud děti vyrůstají v prostředí neustálého stresu, jsou svědkem či dokonce přímým objektem násilí, jsou častěji osamocené bez podpory blízké osoby a nedostanou záchranné lano např. ani skrze školu - lze očekávat rozvoj problémů v chování, jsou více ohrožené rozvojem duševních onemocnění a závislostního chování, neprospěchem ve škole a problémy v blízkých vztazích...“

SK: „KL Kolik je v ČR výchovných zařízení mládeže?“

Dosoudil Mrg. Pavel: „Zhruba šest desítek (diagnostických ústavů, výchovných ústavů a dětských domovů se školou)“

ANTIMONY: „KL - Je dostatek personálu v českých výchovných zařízeních mládeže?“

Dosoudil Mrg. Pavel: „Domnívám se, že není - chybí kapacity odborníků jako jsou psychologové, terapeuti, spolupracující psychiatři, adiktologové a pod. Zároveň každá krizová situace (lockdown, ale i nemoc v týmu)bývá spojená s horší zastupitelností při nepřetržitém provozu.“

Blanka: „Dobrý den, děkuji za Vaše slova a Váš postoj. Pracuji na ZŠ speciální, dříve zvláštní škola, tzn. že naši školu navštěvují mimo jiné děti z vyloučených lokalit, děti se špatným sociálním zázemím, děti, které ve 12 letech zažily věci, které si někteří neumí představit. Běžnou praxí je, že u nás končí nejen děti se sníženým intelektem, ale také děti, které na běžné základní škole mají kázeňské problémy. Pořád mi vrtá hlavou, jak je toto možné?“

Mgr. Klára Laurenčíková a Mgr. Pavel Dosoudil: „Těch faktorů je opravdu vícero. Absentující systém včasné identifikace ohrožených dětí a jejich rodin. Chybí nám na mnoha místech republiky služby podpory zvlášť zranitelných rodičovských skupin jako jsou např. rodiče s psychiatrickým onemocněním, závislostním chováním, či lehkým mentálním handicapem, služby pro rodiny v akutní krizi (úmrtí člena rodiny, rozvod, uvěznění rodiče apod.). Zcela chybí podpora v bydlení u chudých rodin a včasná individualizovaná dávková pomoc (rodiče samoživitelé apod.). Nedostatek podpory je též v oblasti podpory rodičů pečujících o těžce nemocného či handicapovaného člena rodiny (nedostatek osobní asistence, odlehčovacích služeb apod.). Mnoho dětí vyrůstá s rodiči, kteří nemají potřebné rodičovské kompetence ani kapacitu sami a bez podpory zvládat "běžné" zátěžové situace. Na školách je potřeba rozvíjet funkční systém poradenství a metodické podpory učitelů v práci s dětmi s náročným chováním a zároveň rozvíjet dostupnost externích podpůrných služeb (ambulantní služby dětských psychologů a psychiatrů, podporovat mezioborovou spolupráci). Velký smysl má i školní supervize a mentoring. Preventivní programy a cílené budování bezpečného klimatu, zdravých vztahů i rozvoj socioemočních dovedností a to už na úrovni MŠ, ZŠ i SŠ...“

Julana D.: „Dobrý den, existují nějaká dobrá zařízení, která se rodinám s takovými problémy věnují? Nejlépe bezplatná? Děkuji“

Dosoudil Mrg. Pavel: „Obvykle jsou užitečnou podporou Střediska výchovné péče, dětská krizová centra. Vznikají nově také multidisciplinární týmy podpory duševního zdraví dětí a adolescentů a řada neziskových organizací poskytuje terénní služby a poradenství dětem a rodinám v těžkých situacích. Více než 70 z nich je sdruženo v Asociaci Dítě a rodina nebo v asociaci ANNO (as. nestátních nezisk.org.).“

L.: „Zdravím Vás, a ptám se, kolik těch mladistvých bývá v jednom zařízení. Určitě snížení počtu chovanců bude dobře. Čím víc je těch problémových lidí pohromadě, tím líp. Oni si dodávají odvahu a to v tom špatném směru. Je zajímavé, že se nepodporují v tom lepším.“

Dosoudil Mrg. Pavel: „Obvykle se počty klientů v zařízeních pohybují mezi 30 až 45. Jsou však i zařízení početnější. Mnoho jich zastřešuje i vícero pracovišť. Revizi (snížení) by si zasloužil i zákonem daný počet klientů na jednu výchovnou skupinu (nyní 4-8)“

Alena Liberec: „Dobrý den, zajímal by mě Váš názor na včerejší díl. Pokud se nemýlím, inspiroval se v chrastavském ústavu. Myslím, že podobné chování personálu už dnes neexistuje, věřila bych tomu možná před 40 lety. Působilo to na mě, jako by vychovatele mohl dělat "kdejaký jouda", který nesežene práci ani u lopaty, což je nesmysl. Myslím, že to mohlo veřejnosti dost zkreslit představu o těchto zařízeních. (V chrastavském ústavu jsem byla před asi 12 lety na exkurzi v rámci studia na VŠ, vím tedy, jak to tam vypadá, materiální zajištění by klientům mohla řada dětí závidět.)“

Mgr. Klára Laurenčíková a Mgr. Pavel Dosoudil: „Jistě se celá řada zařízení snaží dětem poskytovat dobrou podporu a zaměstnanci se snaží s dětmi pracovat s velkým nasazením. Problémem však je, že samotný charakter těchto institucí, jejich lokace, současná legislativa i absentující systém funkční metodické podpory vážně limitují možnost opravdu dostatečného ošetření potřeb sem umisťovaných dětí. Chybí kapacity odborníků na dětské duševní zdraví, dostupnost psychologické a terapeutické pomoci dětem i jejich rodičům. Část personálu (dle údajů ČŠI a MŠMT) nemá potřebné odborné vzdělání. Pracuje ve velké zátěži, s minimem adresné podpory.“