Sama doma

Záznam chatu z úterý 21. dubna 2020

Marek: „Mě štve koronavirus“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Marku, tomu rozumím a je dobře, když to říkáte nahlas. Je dobré si naštvání nenechávat pro sebe. Přeji nám všem, ať je tato koronavirová situace brzy za námi! Sylvie“

ANTI: „Kdo poradnu Vigvam vymyslel?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Anti, já a pár mých kolegů se kterými jsem pracovala (Šárka, Bára M., Honza, Bára R.) a vycházeli jsme z našich zkušeností při krizové práci s dětmi. Opatrujte se Sylvie“

SK: „Proč název Vigvam?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, protože Vigvam symbolizuje bezpečný uzavřený prostor, kde je teplo a není tam zvenku vidět a je možné tam odžít i říci cokoli a okolí na člověka nekouka, že je takový nebo onaký. Díky za otázku Sylvie“

DAYD: „Co poradna Vigvam zvládne a co ne?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, úplně nevím, jak přesně to myslíte. Zvládneme pracovat s dětmi, dospělými i rodinami, když jim někdo blízký zemře. Pomůžeme mu projít obdobím truchlení a má možnost ho s námi odžít, hledat odpovědi, hledat jak dál žít po smrti blízké osoby, hledat místo zemřelé osoby v dalším životě.Pracujeme se všemi členy jedné rodiny na jednom místě, v jeden čas, ale část sezení probíhají odděleně, aby děti i dospělí měli možnost postupovat svým tempem a hledaním svých odpovědí, které potřebují. Stavy, které potřebu odbornou psychitrickou péči, jako jsou třeba deprese a další odesíláme k odborné lékařské péči. Nepracujeme s rodinami, které řeší vztahové situace, které nesouvisí se smrtí blízkého, ty odesíláme na rodinnou terapii a nebo v případě potřeby práce s rodinným systémem a rodičovských kompetencích odesíláme k odoborníkům ze sociálně aktivizačních služeb Snad otázka byla myšlena tímto způsobem, děkuji Sylvie“

Erika: „Zdravím, Sylvie a moc děkuji za práci, kterou děláte.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Eriko, děkuji za pozdrav, poděkování a podporu. Jsem ráda, když naše práce dává smysl. Opatrujte se Sylvie“

Anezka: „Dobry den, sleduji rozhovory s Vami a diky tomu (kez bych nemusela) jsem mela aspon predstavu, jak s ditetem mluvit o smrti blizkeho. Jste velmi inspirativni osoba a ja Vam dekuji.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Anežko, moc děkuji, že jste se ozvala a moc mě těší, že jsou ty rohovory k užitku. Opatrujte se a třeba se potkáme i při jiné příležitosti, např. při naší akci pro rodiny, Indiánský den s Vigvamem 5.9. na Ladronce. Děkuji Sylvie“

Ladka: „Dobrý den, v mých dvanácti letech zemřel děda, který s babičkou s námi ži ve dvougeneračním domě. Je to pro mě předěl a konec dětství. Babička s mojí mamkou dlouho truchlily, hodně se doma naráz začalo praktikovat náboženství, asi rok byl naprosto temný. U psychologa mi v testu vyšlo nějaké prožité trauma. Myslíte, že to může souviset?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Ladko, z toho jak popisujete i období roku po smrti dědy jako temné lze usuzovat, že to souvislost mít může. Zároveň ten jeden rok od úmrtí je opravdu nový a významný, protože všechno člověk zažívá poprvé bez blízkého. Je hodně důležité, zda prožité trauma je zpracované, nebo stále živé a potřebuje nějakou péči. Bylo by prima to s psychologem, který test dělat, probrat. Děkuji a opatrujte se Sylvie“

Táňa: „V jakém věku přijímají děti smrt nejhůře?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Táňo, ráda bych na otázku odpověděla, ale tak jednoduchá odpověď není. Ono to více než na věku souvisí s emočním stavem dítěte, s rodinnou situací a vztahu k zemřelému a způsobu úmrtí. Je možné z hlediska prevece s dětmi o smrti mluvit, např. právě přes pohádky, filmy, zvířátka, pak je větší pravděpodobnost, že když se dítě se smrtí setká bude o ní přirozeně mluvit a hledat cestu, jak novou situaci zpracovat. I velmi malé děti si třeba pak hrají na pohřeb. starší o tom mluví apod., to k tomu patří. Děkuji za otázku, ikdyž odpoveď není tak jednoduchá a jasná Sylvie“

Darina: „Dobrý den, prosím Vás o názor, do jaké míry je schopno miminko pod rok věku vnímat smutek rodiny při péči o umírajícího a situaci po smrti blízké osoby jeho matky? Děti jsou velmi vnímavé a citlivé. Může tento zážitek ovlivnit chování dítěte v budoucnosti? Mockrát děkuji za odpověď. Příjemný den Vám přeji! Na shledanou.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Darino, děkuji za otázku. Miminko pod rok vnímá především skrze matku, se kterou obvykle je v těsném kontaktu (pokud pečuje otec, tak samozřejmně i přes něj)a skrze emoční rozpoložení pečujícího. Dá se očekávat, že dítě bude také plačtivější, bude mít přerušovaný spánek, bude potřebovat více fyzického kontaktu s hodně blízkou osobou (více se tulit a chovat). Do budoucna je možné, že bude emočně vnímavější a citlivější, ale rozhodně to není pravidlo. Protože existuje spousta dalších podnětů, které ovlivní to, jaké děti budou. Je důležíté usokojovat potřeby dítěte, nenechat ho v tom samo, protože tím se dítě utvrzuje, že svět je bezpečný, ikdyž někdy smutný. Opatrujte se Sylvie“

Kristina: „Dobrý den, chtěla jsem se zeptat,zda poskytujete terapie i pro jednotlivce a dospělé?Je mi 26 let,v 18ti mi zemřela maminka na rakovinu a před půl rokem tatínek,nečekaně na infarkt.Situace ke pro mě velmi náročná neboť už mi zbyla jen babička a spousta starostí.Nikdy jsem na terapii nebyla a velmi silně o ní uvažuji.Akorát když jsem si chtěla hledat terapeuta,přišla korona,což mi značně znemožnilo jít na terapii a nechtěla jsem ji začínat po telefonu.Neslyšela jsem celý rozhovor s Vámi,sídlíte i v Praze?Děkuji a přeji krásný den“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Kristino, ano sídlíme v Praze a je možné se k nám přijít do terapie. Prosím koukněte na naše webové stránky: www.poradna-vigvam.cz, kde je kontakt na kolegyni a domluvte se. Propojí Vás s terapeuty. Opatrujte se a děkuji, že jste s eozvala, protože to chtělo odvahu, to napsat a je dobré říci si o pomoc a nebýt na všechno sám. Sylvie“

palcino: „Dobrý deň, je v poriadku, ak sa snažíme myslieť na človeka - kamráta, ktorý zomrel, len v dobrom, aj keď ako rodina máme s ním rôzne zážitky? Aj keď sme ho prijali do rodiny, cítime tam nevypovedané, či už sa to týkalo jeho zdravotného stavu, kedy sa nesprával najlepšie (maniodepresívny pacient), alebo jeho razantného prístupu, ktorý nie každý vedel prijať. Napriek tomu nám chýba a vieme, že nám pomohol pohnúť životmi. ďakujem vám za váš názor.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, děkuji za otázku. Toto je velmi náročné a hledání odpovědí, jak na zemřelého myslet je důležitá otázka. A člověk prochází různými fázemi, někdy potřebuje myslet na zemřelého v dobrém ,ale někdy se potřebuje na něj i rozzlobit, ale třeba to nejde dohromady a je dobré najít si místo, kde se i nazemřelého můžu zobit a "vynadat mu". To místo může být v nějaké místnosti ,prázdná židle, nebo třeba v lese. K truchlení patří všechny pocity a přirovnala bych to kdětem. Když děti mají rády svoje rodiče, taky se na ně někdy zlobí. Taky si myslí, že někdy ten druhý nejdená správně a ne vždy to jde říci naplno, ale zalezou do pokoje nebo s kamarády a tam si to řekne naplno a neznamená to, že by dítě mělo rodiče méně rádo. Tak úplně stejně to lze i se zemřelým. A přijde moc dobré, jak píšete, že vám chybí a přes to jsou všechny pocity vůči němu v pořádku. Idealizace ho trochu odrthává od reality, jaký byl a hůře se začlěňuje do vzpomínek. Díky, myslím na vás, aybste měli všichni možnost vše odžít a mohli jít dál Sylvie“

Vendula: „Dobrý den před 2 lety jsem přišla o sestru která podlehla rakovině dodnes se s tím nekokazu vyrovnat mám dny kdy pláču od rána do večera a cítím velkou bolest i když se snažím jít dál můžete mi dát radu co s tím všichni mi říkaji že to chce čas děkuji 4“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Vendulo, ano čas sice naše prožívání změní, ale není to jen o čase. Myslím, že se snažíte to zvládnout už velmi dlouho sama a že byste si zasloužila nebýt na to sama. A myslím, že terapie by mohla být možným řešením. Opatrujte se Sylvie“

Karolína: „Před nedávnem nám zemřel pejsek, se synem (2 roky) jsme to řešili a dokonce udělali rozloučení. Nicméně i tak chce jít pejska vykopávat a ptá se, kdy se vrátí, aby si mohli hrát. Jak na to reagovat? Kdy to děti chápou? Je ve dvou moc malý? Díky moc“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Karolíno, děkuji za otázku. Ve dvou letech je syn hodně malý a i s tím úmrtím je to hodně podobné jako s dalšími věcmi. Aby to přijal, tak to potřebuje opakovat a věřím, že to opakování je pro Vás velmi náročné a k tomu pochopení to může trvat několik měsíců. Je dobré vždy to když se zeptá mu říci na rovinu, že bohužel už si hrát nebudou, že Vás to mrzí. A připomenout to rozloučení a můžete třeba společně vždy, když mu bude smutno a bude se na něj ptát, domluvit se, že třeba zapalíte svíčku, něco pejskovi vyrobíte z modelíny, budete na nej vzpomínat a prohlížet obrázky. Držím palce, ať toto náročné období zvládnete Sylvie“

Honza: „Přibyli vám klienti v době koronaviru?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Honzo, zatím nemáme masivní nárůst, což přisuzuji faktu, že ještě je hodně omezujících opatření. Ale ozývají se nám lidé, kterým někdo zemřel na jiné onemocnění (onkologické, srdení onemocnění...) a neví si s tím izolaci rady. Jsou na to sami. Děkuji za otázku Sylvie“

Veronika: „Dobrý den, Sylvie, proč vás zajímá smrt. Děkuji za odpověd a pevné zdravý.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Veroniko, to je zajímavá otázka. Vlastně mi toto téma rezonovalo již za studií a když jsem započala terapeutický výcvik tak shodou náhod první klienti přišli po smrti blízkého a tak jsem v tom pokračovala. Dává mi to smysl a myslím, že smrt k životu patří a možná jsme moc zrychlení a nějak nám to uniklo a já se snažím téma vrátit k přirozenosti. Díky Sylvie“

Víťa Valná: „Jak vnímáte koronavirus ve vztahu ke smrti? Lidi třeba v Itálii nemají vůbec prostor se s mrtvými rozloučit? Jak se to podepíše na jejich dalším životě? Myslíte, že to lidi doběhne ještě až se situace trochu uvolní? Mám pocit, že teď myslí především na koronu a ostatní věci šly do pozadí. Děkuji moc za vaši práci a odpověď.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Víťo, děkuji za velmi aktuální otázkou. Máte naprostou pravdu, že ostatní věci šly do pozadí a nějak se na ně zapomíná. A až to pomine, opadne z nás stres tak pak začnou dobíhat vše (zážitky, aktivity, ale i lidé a kontakty) o co jsme přišli. Itálie je společnost lid, která je hodně emotivní, aktivní a také křesťanská a nemožnost se rozloučit bude velmi aktuální v okamžiku, kdy se budou moci zastavit a vše si uvědomí. A bude potřeba si vše uzavřít a odžít zpětně. Děkuji, že myslíte na lidi, kteří to teď mají opravdu hodně těžké! To co nám tato doba přinesla, je velká míra sloidarity a soudržnosti v běžné společnosti. Sylvie“

Patrik Wolf: „Děkuju za vaši práci, když smrt přijde, je člověk zmatenej i ve chvíli, kdy se jedná o zvíře. Když nám umřel křeček, nevěděli jsme, jak to dcerám říct. Co v takových chvílích radíte? Děkuji, Patrik“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Patriku, díky za otázku. To co můžete udělat je říci to na rovinu, co nejjednodušeji a nechat prostor ať se spíš doptávají. Je dobré i říci, že Vás to mrzí, nevíte, jak to říci, prostě mluvit i o sobě, autenticky. A je to náročné, to říci, ale pak ten protor na otázky a odžití dětí je otevřený a mohou přijít. Díky Sylvie“

Viola Letková: „Pracujete také online? Jde to v současné době?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Violo, ano skrze telefon nebo skype pracujeme dále. Díky za otázku Sylvie“

Vlaďka: „Dobrý den, je moc dobře, že se této citlivé problematice věnujete. Před více jak 5 ti lety mi po smrti maminky takto moc pomohli lidé z Domácího hospice sv. Zdislavy v Liberci. Dodnes jsem jim za to moc vděčná, že jsem na to nebyla sama a provedli mě odchodem maminky velice důstojně....do posledního dechu jsem ji držela za ruku.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, jsem ráda, že máte takovou zkušenost s podporou v náročném čase a že jste nebyla sama. Děkujeme za podporu Sylvie“

Ján: „Jste také pro dospělé, kterým zemřeli třeba rodiče? Mé kamarádce zemřela maminka brzy na to babička, ale je ji 33. Mohla by se k vám obrátit? Děkuji“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Ján, může se na nás obrátit a pokud by to nebylo přímo pro naši práci, udkázali bychom ji na konkrétní místo. Ale ať se ozve. Děkuji Sylvie“

KL: „Jak těžké je pro vás téma smrti zvládnout? Brečíte s klienty? Nebo tam jste zcela odpoutaní i od těžkých příběhů? Zamává s vámi ještě vůbec něco?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, ano zasáhnou mě i příběhy rodin, co k nám přichází, ale nebrečím s nimi. Protože vnímám jejich potřebu, že i to těžké s nimi někdo unese. Je důležitá psychohygiena, je důležité mít vlastní návyky, jak si příběhy "nenosit domů" a je potřeba využívat i odborného vyrovnávání (supervize, intervize). Je to i součást psychoterapeutických výcviků, aby člověk mohl i s těžkými tématy pracovat a "nezhroutit" se, ale aby pomoc byla pomocí musí být autentický a terapeut nesmí ztratit vnímavost a citlivost. Děkuji za otázku "na tělo" Sylvie“

KR: „Jak dlouho se taková práce dá dělat?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, je to individuální a obecně lze říci, že do té doby dokuddává smysl, dokud není člověk otupělý nebo zdeptaný. Díky Sylvie“

Jana K.: „Mám se coby babička bavit s vnoučaty o smrti, když se mě pařád ptají? (5,3a půl)Hlavně ten 5letý, ale jeho matka to vysvětluje jinak než já. Ta ho učí, že umře ten, kdo je starý a pak se v nebíčku se všemi setká. Já mu říkám, že umře ten, kdo je nemocný, protože má kolem sebe i mladé lidi, co umírají. Jak mu říct, že umřou všichni, i já , i on.?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, o smrti se bavit i s takhle malými dá a má. Je dobré mít jednotné povídání a domluvit se s rodiči dětí, co všechno říci. Zároveň je dobré se držet faktu, že méně je někdy více - tedy odpovídat jen na to, na co se dítě ptá. Pokud s eptá na smrt obecně, odpovídat obecně, pokud s eptá na konkrétní smrt (zemře i ten a ten), tak odpovídat popravdě, že ano že ten někdy zemře. Je pochopitelné, že ho to může rozrušit, spíše by bylo divné, kdyby ho to nerozrušilo. Přišlo by mi vhodné otevřít téma s rodiči a domluvit se s nimi jak to vlastně mají a ví oni. Díky Sylvie“