Sama doma

Záznam chatu z pondělí 2. října 2017

DIS: „Jaké jsou největší shody mezi ženským a mužským principem?“

Radka Maňáková: „Všichni chceme být šťastní. Chceme se seberealizovat a tedy používat svoje dary pro něco užitečného a v našem vnímání dobrého. Chceme být druhými vnímáni a přijatí. Chceme lásku...“

Jarka: „Po minulém Vašem vstupu v pořadu Sama doma jsem si Vás vygooglila a našla odkaz na e knihu Adam a Eva v práci. Se zájmem jsem si ji přečetla - opravdu jsem se bavila a navíc konečně pochopila jednání svého muže. Muži jsou asi opravdu jiní :-) Děkuji a přeji úspěchy v této osvětě.“

Radka Maňáková: „Moc děkuji! A přeji Vám, ať Váš muž chápe, co je důležité pro Vás. Krásný život. Radka“

SK: „Jaké jsou největší rozdíly mezi ženským a mužským principem?“

Radka Maňáková: „Před chvílí jsem odpověděla na otázku v čem jsme nejvíce stejní....Největší rozdíly jsou v tom, jak svět poznáváme (muži více prakticky a přes osahávání věcí, kauzálně. Ženy více emocionálně - vztahově a verbálně) A potom v tom, co je pro každého z nás štěstí. Například ženský princip je nejšťastnější, pokud dělá něco s někým. (nejlépe s někým, na kom jí záleží). Mužský princip je šťastný, když může něco dělat pro někoho (ale klidně a často nejraději - sám) A taky v tom, co je pro každého z nás seberealizace: pro ženský princip se bude točit okolo harmonizování a zkrášlování a zlepšování světa (ať už soukromého nebo v byznyse) Seberealizace pro mužský princip bude obsahovat to, že je v něčem nejlepší, že něco vyhraje, dokáže něco, o čem se bude mluvit... A jestli vnímáme jinak i lásku - to bych sama ráda věděla :) Radka“

učitelka: „Dobrý den, cituji z rozhovoru s Petrem Matějů o školství : "Dívky nevyrušují, nepotřebují v systému, který jim vyhovuje, upoutávat pozornost. Má to i další důsledky: když to není škola, jež by chlapcům umožnila vyhrávat, a to jak v jazyce, tak i v matematice – byť pro ni mají lepší předpoklady –, utíkají do virtuálního světa počítačových her. Jsou to přece jen bojové hry a chlapci rádi bojují a vítězí. Mohou si nastavit i vlastní úroveň hry, aby občas vyhráli. A pokud vítězí ve virtuálním světě, ztrácejí zájem o svět reálný, o školu, o studium, zlobí, jsou trestáni… kruh se uzavírá." Zdá se, že oddělené vzdělávání chlapců a dívek by prospělo oběma skupinám. Jaký je váš názor?“

Radka Maňáková: „Tady vidím dvě roviny. 1) nejsem si jistá, že školský systém, tak jak je nastaven, vyhovuje dívkám. Protože podstata školského systému je "mužská". Má to svůj důvod - škola byla zavedena jako příprava na "práci" a je tak stejně jako práce postavena na mužském principu. Tedy- měří, kdo je lepší, podporuje soutěživost, učí "udělej to sám" (neopisuj, neraď se, důležité je, co umíš jen a jen ty). A na tohle samozřejmě současné vzdělávání reaguje - minimálně tím, že vznikají alternativní školy a i ve státních se učitelé snaží... Dívkám může vyhovovat proto, že je tam převaha žen a ženy si "nějak" rozumí, chápou se díky společnému principu a chlapce ženy učitelky chtějí dostat do stejné škatulky, jako holky (ve školce mají kreslit a ne se prát, ve škole mají poslouchat a ne ptát a odporovat a zkoušet cokoliv na vlastní kůži....) 2) druhá rovina je odpověď přímo na Vaši otázku. Nemyslím si, že by oddělené vzdělávání prospělo. Máme se učit spolu-pracovat. Protože v prolnutí obou principů vzniká nadstavba. Co by prospělo, je víc o rozdílech mluvit, pochopit je a ctít je (když jsem učitelka). A taky, když jsem mamka, partnerka, kolegyně....táta, partner, učitel. V jednom průzkumu mi paní dokonce odpověděla přesně takhle: "problém je, že o rozdílech nejsme seriózně informováni". Byla to paní, co řešila, že si řidiči zájezdů vůbec nerozumí s průvodkyněmi... Obě strany si o té druhé myslí, že jsou "hloupí a omezení". Takže oddělené školství ne, upravený přístup ano. Radka“

Ondrej: „Radko, jak pochopit, co si doma zena mysli. Neni k tomu slovnik? Delam co muzu a porad nic..“

Radka Maňáková: „Pochopit, co si druhý myslí, nejde. Je jen možné, aby nám to ten druhý ukázal. Pomůžeme mu tím, že mu začneme ukazovat, co si myslíme a cítíme my. A je jasné, že tohle je pro muže výzva, protože komunikace a mluvení o pocitech nejsou jeho přirozeností. Já jsem si myslela, že jsem v partnerství hodně otevřená, ale všimla jsem si, že i tak mám v hlavě spoustu myšlenek a pocitů, které ukázat nechci (abych nevypadla slabší nebo že mám málo nadhledu nebo že jsem žárlivá). Nedávno jsme se s partnerem dohodli, že si budeme ukazovat i to, co vlastně ukázat nechceme. Začínáme větou "tohle se mi vůbec říct nechce, takže ti to řeknu". A je to úžasný - při tomhle sdílení se vztah obrovsky uvolní a je v něm víc radosti. Good luck a pozdravy posílám. Radka“

Jana: „Dobrý den . Jak mám partnerovi vysvětlit. Že se na mateřské cítím sama. On ma své koníčky a já jsem doma a starám se o vše. Když jsme byli nedavno na zábavě bavila jsem se s kamarády a hned jsem to dostala "sezrat". Že nejsem jenom s ním. Jak máme fungovat po 11 letech vztahu. Kdy mame děti. Ale zamilovaní uz nejsme. Naznačuje mi jak je špatně bavit se s jinými lidmi. Spíše muzi. Děkuji moc.“

Radka Maňáková: „Jano, to vypadá, že jste trochu v pasti. Vypadá to, že Váš partner má jasno, jak má svět fungovat. Takže první otázka je, zda o tom vůbec mluvit chce. Protože když druhá strana nechce, nic nezmůžete. Zkuste vsadit na to, že ve finále všichni chceme šťastné vztahy - tak zkuste mluvit o tom, co by se mělo dít, aby váš vztah byl pro oba šťastný. To, jak se cítíte sama, by manžel pochopil, pouze kdyby někdy byl na mateřské. Výzkumy uvádějí, že je to jedno z nejosamělejších období a že muži, kteří se rozhodli jít na "rodičovskou" byli touto samotou zaskočeni nejvíce. Otázka "jak máme fungovat po 11 letech vztahu" je výborná otázka. A měl by si jí každý pár položit. Tam není žádné "správně". Dobré je to, co pro sebe ti dva najdou. Otázku, kterou si pokládám já se svým partnerem (a ve vstupu jsem uvedla, že každý rok se znovu rozhodujeme, zda spolu chceme být i rok další a proč) je: "Jak bych si nejvíc přál/a žít svůj život, ve vztazích, které mám, kdyby to nikomu neubližovalo? " Pomáhá nám to vystoupit ze stereotypů "to se má" a hledat, co je pro nás živé. Vztah, ve kterém se nic neproměňuje je totiž mrtvý. Jen je. Přeji Vám, ať se nezapomenete ptát alespoň sama sebe - co vás těší, co vás oživuje, co si opravdu přejete (a to není stejná otázka jako "co si mám přát") Radka“

Nataša Riesová: „Dobrý den paní Maňáková, kdyby na Vašem místě byl muž, byl by pohled na téma asi jiný.... sebraly jsme mužům vedoucí pozici v rodině, proč Vás tedy současný stav v manželství překvapuje ? říkala jste, že ženy ještě 2 a čtvrt hodiny po příchodu ze zaměstnání "pracují" v domácnosti...vidíte a já mám kolem sebe rodiny, kdy muži po příchodu z práce přebírají péči o děti, domácnost, zatímco žena odchází cvičit, na kafe, na kolo ....jsem 37 let vdaná, máme tři děti, o domácnost se starám já, péči o dům a zahradu, o opravy v domácnosti se stará manžel. Spoustu věcí děláme společně. Neopakujeme si slib manželství jako Vy, přesto se máme rádi a cestujeme nejen na podzim, ale i na jaře. Respektovat se, vážit si jeden druhého, k tomu jsme vedli i své děti. Tohle je podle Vás špatně, mohla by jste mi říct proč? za odpověď děkuji“

Radka Maňáková: „Dobrý den Natašo, já s Vámi souhlasím. Na tom, co píšete nevidím nic špatně. A je skvělé, jak Vám to funguje. Nějak jste si vyložila moje slova jinak. Ono v tom rychlém vstupu zazní jen něco... Zkusím nějak shrnout svůj pohled: to, co se děje (a určitě ne u Vás) je, že společně málo hledáme, jak si činnosti v páru rozdělit a málo si druhého vážíme, za jeho dary. (ať už jsou ženské nebo mužské) jsme trochu v krizi tím, že nemáme návod, jak ženský a mužský princip nejlépe využívat v době, kdy všichni můžou všechno. Říkala jsem, že se ženy mnohdy cítí využívané tím, že dělají ještě spoustu domácích prací (ale nejčastěji vyžadují ony samy po sobě) a muži nepotřební (protože je k mnoha věcem ženy nepustí. Ono to taky v bytovce či paneláku jde hůře - najít tu mužskou domácí práci). A celé nedorozumění pramení z toho, že nehledáme, jak to v nových podmínkách dělat. (kdy mnohé ženy rády chodí do práce a muži nemají dříví na štípání a trávu na sekání). Přeji nám všem, ať si sebe vážíme a dáváme si prostor. Radka“

Ivanka: „Můj muž neumí komunikovat. Já s ním chci vše rozebrat a on odhazi. Co mam delat.?“

Radka Maňáková: „Dobrý den Ivanko, na nevědomé úrovni je toto pro muže přirozené. V základu "mužský princip" nechce věci rozebírat, chce konat, potěšila by ho pochvala, za to, co vykonal a hotovo. Je obtížné ho do komunikace vtáhnout. Vyžaduje to od vás, abyste nevyčítala, neútočila atd. Své klienty učím návyk dobré komunikace. Vypadá takhle 1) popište (bez hodnocení) o co jde. Například: domluvili jsme se, že se sejdeme v 15:30 a ty jsi přišel až v 15:45 2) pojmenujte své pocity (pojmenujte, Neprožívejte je v tu chvíli) Mě to štve, cítím se tady zapomenutá apod. 3) pojmenujte důsledky ztratila jsem čas, kdy jsem mohla ještě vyřešit.... 4) co s tím ...zeptejte se: jak to můžeme udělat, aby naše dohody na čase platily? Přeju Vám odvahu, pojmenovat, co se opravdu děje. Bez výčitek. Radka“

Lenka: „Co s chlápem který se uráží?“

Radka Maňáková: „Každý z nás svým chováním něco sleduje. Co myslíte, že chce Váš partner získat tím, že se uráží? Pozornost? Péči? Aby Vy jste se cítila mizerně? Zkuste mu to, co chce získat tím urážením nedat. Třeba pochopí, že tahle strategie nevede tam, kam si přeje. (on to nejspíš nedělá vědomě - tedy promyšleně. Většina z nás reaguje nějak podvědomě a jak nejlépe umí, ve snaze získat to, čemu psychologové říkají "transakce". Transakce je výměna nějaké pozornosti mezi dvěma lidmi, všichni ji chceme a někteří to neumí jinak, než třeba prudit a získávají tak pozornost ostatních - což je lepší než nezájem). Radka“

Lada: „Můj manžel nikdy neměl rád řešení problémů, říkával - nepatlej se pořád v tom. Poslední dobou(máme přes 50 let) je to vyhrocenější, jakmile nastolím problém, který trápí nás oba, řekne jednou větou, že je to problém, ale dál se o tom se mnou nemíní bavit - prostě utíká od problémů, utíká od řešení, ani zdravotní problémy se mnlou nechce otevírat - na všechno říká, že ho to nezajímá, nebo, že to nevyřeší, atd. Co mně poradíte?“

Radka Maňáková: „Dobrý den Lado, nevím. Váš muž reaguje jako mnoho mužů. Je pro ně snazší nic neukazovat. Mají dokonce v hlavě "že přeci svými problémy nebudou nikoho obtěžovat" a nevědí, že tím, že nic neukazují své ženě ubližují víc, než kdyby jí ukázali všechny své problémy. Nevědí, že by byla šťastná, kdyby se svým mužem mohla skutečně sdílet jeho a svůj život. A když muži "neukazují" celý život, nevím, co to může změnit. Co Vašeho muže zajímá? Co ho oživuje? Co dělá radost Vám? Zkuste neřešit, ale začít se dívat na něco nového, co by vás potěšilo. To vás může trochu rozmluvit. Držím palce. Radka“

Žofie: „Dobrý den, moc se mi líbil nápad, "rict si co se mi rict moc nechce". V komunikaci s manželem nemám problém. Až na "mé dny", kdy sama nevím co chci, jsem ze vseho roztekana, nechci si říct o pomoc a vlastně jsem celkove přecitlivela. Jak mluvit s partnerem a dávat najevo co se děje? Ještě dotaz, když vznikne opravdu rozpor v názorech. Napr: manzel se nechce sblížit se švagrem-manželem mé sestry, který mu slovně ublizil a dost nás psychicky vydeptal, ale jako rodina jsme si byli hodně blízcí,teď se vlastně nesejdeme společně s rodiči jako celá rodina. Mě to mrzí a to hlavně vůči rodičům. Nicméně by to mohlo přinést nepohodlí do našeho vztahu,tak o to ani nestojím. Ale tak ráda bych chtela, a by to bylo jako dřív. Jak se s tím smířit. Děkuji.“

Radka Maňáková: „Dobrý den Žofie, v případě "mé dny" - to je přeci snadné :) řekněte přesně, co jste napsala:" sama nevím co chci, jsem ze vseho roztekana, nechci si říct o pomoc a vlastně jsem celkove přecitlivela" ...potřebuji, abys to věděl. A v druhém případě - nechtějte, aby změnil všechno, co je pro něj DŮLEŽITÉ.(to byste si ho taky potom mohla přestat vážit) A vypadá to, že rozhodnutí nesblížit se se švagrem je pro něj důležité. Hledejte prostor, kdy se sejít s rodiči bez švagra. Mám ráda jeden citát: Nic už nebude takové, jako kdysi, ale může to být takové, jako ještě nikdy. Hledejte uspořádání, které ještě nebylo a bylo by báječné. Radka“