Sama doma

Záznam chatu z pondělí 10. dubna 2017

SK: „Obecně: Jak spolu mluvit a jak si porozumět?“

Magdalena Dostálová: „Dobrý den, velmi obecně bych doporučovala soustředit se na vyjádření vlastního prožívání. Tedy a priori nehodnotit nebo nekritizovat, ale pojmenovat, co bych ráda, co by mi například pomohlo, abych se cítila lépe. Přeji pěkný slunečný den!“

Dotaz: „Jak spolu nemluvit?“

Magdalena Dostálová: „Dobrý den, občas se stane, že nemám energii, chuť, sílu komunikovat. Pojmenovala bych, jak se cítím, hovořila bych o tom, že je pro mne těžké mluvit a nezdráhala bych se protějšek požádat o trpělivost.“

Marcela: „Je mozne zpusob komunikace zmenit tak, aby nase devitileta dcera a i my spolu komunikovali lepe? Prijde mi, ze na sebe v posledni dobe jen slovne utocime a nejde nam spolu mluvit normalne.“

Magdalena Dostálová: „Dobrý den, Marcelo, děkuji za dotaz. Ač bychom si někdy přáli, aby se děti řídily našimi doporučeními, skutečnost je spíše taková, že děti kopírují, co vidí a slyší doma. Je-li tedy má komunikace s partnerem konfliktní a útočná, mohu očekávat, že i dítě dříve nebo později "naskočí" na tento způsob komunikace. Řešením je zaměřit se na změnu, úpravu, zlepšení partnerské komunikace, kdy hovoříme o svých potřebách a minimalizujeme kritiku. Pomoci Vám s tím může odborník, například psycholog z partnerské poradny.“

Lenka: „Dobrý den, porád po manzelovi neco chci a on nic co chci hned neudělá. jak na dome tAk na zahrade. Co mam delat? Chtela bych být chlap a delat si vše sama...“

Magdalena Dostálová: „Vážená Lenko, děkuji za Váš dotaz, často se s podobnými situacemi setkávám u nás v poradně. Zajímala bych se, zda máte s manželem jasno v rozdělení domácích povinností a zda oba alespoň podobně vnímáte jejich priority. Dále je dobré vědět, že deleguji-li některé povinnosti na kohokoliv jiného, sice se zbavím toho, abych je musela vykonat sama, avšak znamená to také, že je ten druhý udělá tak trochu podle sebe.“

Kristina Cihlářová: „Dobrý den. Mám problém se svojí mámou. Stále se plete do mého života a snaží se, abych se rozvedla se svým druhým manželem. A na promluvu nijak nereaguje, právě naopak. A štve mého sedmnáctiletého syna z prvního manželství proti mě. Nevím jak jí mám vysvětlit, že jsem již plnoletá a mám svůj vlastní život! Ona si to nechce nechat vysvětlit. Jak s ní mám mluvit?“

Magdalena Dostálová: „Vážená Kristino, zajímalo by mne, jak moc "nablízko" se svou matkou jste. V případě, kdy byste spolu například bydlely, by se dalo předpokládat, že si více vidíte pod pokličku a tím pádem, že může mít Vaše matka větší tendenci Vám mluvit do Vašich záležitostí. Základním zlatým pravidlem komunikace mezi dospělými dětmi a jejich rodiči je filtrovat před rodiči své možné trable tak, aby se dozvěděli pokud možno jen minimum. Když si rodičům stěžuji, mohu očekávat, že mi budou radit - v dobré víře mi pomoci.“

Nikola: „dobrý den, prosim , dcera 4,5 roku, chodi do školky a jeji chování se změnilo. Neposlouchá mě. Uráží se. Křičí. Kdyz ji do oci reknu ze tak ne ale jinak nevnima me,a dela si sve . Prijde mi,ze je snad v puberte. Mam jí pohlavkovat?“

Magdalena Dostálová: „Vážená Nikolo, díky za Váš dotaz. Nástup do vzdělávací instituce - školky - je pro dítě veliká změna. Určitě tak potřebuje nějakou dobu na adaptaci. Nedomnívám se, že by fyzické tresty cokoliv vyřešily, pouze dítě učí problematickou cestu k přístupu ke konfliktům. Samo ji pak bude mít tendenci použít, bude-li v úzkých. Pokusila bych se dítěte zeptat, co by potřebovalo. I takhle malé děti jsou někdy překvapivě dobře schopné pojmenovat, co je na situaci trápí a co by jim naopak pomohlo, aby se cítily lépe.“

Klára: „Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak komunikovat a vycházet se širší rodinou(jsme 3 sestry). Máme každá jiné životní názory, ale nejstarší sestra má stále pocit, že musí všechny řídit, všem radit, protože se o nás v dětství starala. Kritizuje výchovu mých dětí, které jí připadají příliš upřimné. Při jakémkoli nedorozumění mezi námi kritizuje mě, mé děti, mou rodinu. Jak se k tomuto stavit? Nemám potřebu se sní kvůli tomu vídat...ale máme nemocnou maminku a musíme spolu nějak komunikovat. Děkuji za odpověď. PS: také si nesu spoustu komunikačních chyb ze své rodiny, ale sleduji "Nevýchovu" Katky Králové a snažím se s manželem a dětmi komunikovat jinak. Se sestrami to ale moc nejde.“

Magdalena Dostálová: „Vážená Kláro, děkuji za dotaz. Vidím, že se aktivně snažíte zabývat zlepšováním komunikace ve Vaší nejbližší rodině. Zjistila jste, že komunikační techniky fungující s dětmi či s manželem nemusí být vždy splavné v kontaktu s Vašimi sestrami. Zkuste si držet své vlastní hranice - aktivně zkusit nepustit sestru do toho, aby se vůbec k výchově Vašich dětí mohla vyjadřovat. Někdy to také znamená, že se sestrami možná budete sdílet méně informací z Vašeho života. Držím palce a přeji hodně energie při péči o nemocnou maminku.“

Vanda: „Dobrý den, mám dotaz.Dcera je velký manipulátor a bohužel, náš pohár trpělivosti přetekl. Už několikrát jsme nesplnili její podnět a bylo zle. Tak zle, že odešla k babičce u které má "ochranu". Do naší role rodičů už několikrát vstoupila babička, která by ráda, aby bylo vše dle ní. I nyní by ráda, aby dcera bydlela u ní, než se uklidní. Domů by chodila na návštěvu, dle potřeby pro finance atd. To přece není možné, aby měla taký špatný příklad do života, a poté i sourozenci... Snažili jsme se babičku několikrát ušetřit problémů skrze dceru, jelikož jsme si je chtěli řešit sami, ale bohužel babička o tomto nechce slyšet a ještě se urazí. Můžete mě prosím poradit, jak komunikovat?, jsme zoufalí rodiče... Děkuji za odpověď a přeji hezký den...“

Magdalena Dostálová: „Vážená Vando, děkuji za Váš dotaz, ráda bych na něj odpověděla, avšak nemám dost informací - velmi důležité například je, jak je Vaše dcera stará, či jak se na její výchově podílí její otec. Každopádně držím palce a nezdráhejte se vyhledat odbornou pomoc - třeba v některé z rodinných poraden Centra sociálních služeb Praha (www.csspraha.cz).“

J.: „Dobrý den, s manželem jsme spolu již 13let, teď jsem už asi 1,5 roku na rodičovské. Manžel byl odjakživa nemluvný, spíše samotářský tip. Stále jsme seděli doma a nikam se moc nehrnul. Od listopadu poznal nové přátele, se kterými najednou trávíme spoustu volného času. Na jednu stranu jsem ráda, že jsme konečně začali taky trošku chodit mezi lidi, ale čeho je moc toho je příliš. Jak mu mám bez hádek vysvětlit, že bych trochu toho volného času strávila taky jen s ním a se synem. Pokud není v práci tak jim pomáhá na bytě, nebo najednou chodí na kávu, sám s kamarádkou, anebo všichni dohromady. Celkově není skoro vůbec doma a já se začínám cítit odstrčená.“

Magdalena Dostálová: „Vážená J., bude dobré, když s manželem promluvíte o svých pocitech a vnímání této změny. Oceňte, že je nyní společenštější, hovořte o tom, co se Vám samotné na větším kontaktu s přáteli líbí a zamlouvá. Na druhou stranu však také mluvte o tom, že byste moc ráda trávila čas jen s manželem, či pouze ve třech se synem. Neuškodí však také, abyste měla rovněž nějaký prostor jen sama pro sebe, přičemž by se manžel v té době věnoval vašemu společnému synovi.“

Karel: „Dobrý den paní doktorko, prosím Vás, já mám opačný problém - a to, že mně manželka neustále "vidí do hlavy", ví všechno nejlíp a ví, co chci říct. Lze i toto řešit a jak? Děkuji za případný nápad či podnět.“

Magdalena Dostálová: „Vážená Karle! Popisujete jeden z rozšířených nešvarů partnerské komunikace. Pokuste se reagovat na to, co se od ženy dozvíte. Ptala bych se, proč si myslí to, co si myslí? Držte si svoje hranice, nikdo jiný to za Vás neudělá. Neutuchejte ve vysvětlování, že si myslíte něco jiného - buďte konkrétní a mluvte se svou ženou o svých pocitech a přáních. Také pomůže, když se jí pokusíte za něco ocenit, nebude tak mít pnutí dokazovat Vám, že je dobrá v tom, že ví všechno nejlépe.“

Šárka: „Dobrý den. Mám syna skoro dva roky a hodně sním mluvím. Říkám mu vše na rovinu a vše pojmenovavam pravým jménem. Vlastně sním mluvím jako s dospelim i to že sem smutná, unavená. Můj manžel mi to vyčítá že je malí a prej sním nemám takhle mluvit a už vůbec ne to jak se cítím. Je správný s takto malým dítětem mluvit?.“

Magdalena Dostálová: „Vážená Šárko, není důvod nebýt v komunikaci s dítětem pravdivá. Informace, které dvouleté dítě od rodiče dostává, však musí být přiměřené jeho věku. Když jsem smutná, není od věci to jednoduše pojmenovat. Nezapomněla bych však určitě mluvit o tom, že moje únava či smutek nemá souvislost s dítětem. Děti totiž mají vlastnost vysvětlovat si jim nesrozumitelné jevy tím, že se o ně ony samy přičinily. Tím potom vznikají pro dítě obtížně zvládnutelné pocity viny. Je možné, že oba s manželem vlastně chcete to stejné - spokojené dítě, které rozumí světu okolo něj, jen to každý říkáte trošku jinak. Držím palce, abyste se domluvili.“

jaruska dostálová: „dobrý den paní doktorko chtěla bych se zeptat na váš názor žiji s partnerem ale stalo se již několikrát že jsem zjistila že má milenky mám ho ráda ale zase takhle dále žít , děkuji“

Magdalena Dostálová: „Vážená Jaruško, existuje více druhů nevěr a nevěrníků. Opakují-li se nevěry, může se jednat o, jakkoliv to zní podivně, "nevěrníka ze sportu". Tento typ nevěrníka s větší pravděpodobností nebude chtít ohrozit svůj hlavní partnerský vztah, avšak nebude také ochoten vzdát se vztahů okolo. Sama sebe bych se ptala, co je to, co mě ve vztahu drží? Lidé mají různé motivace, proč zůstávají ve vztahu. Sama v sobě máte odpověď na to, zda jste dlouhodobě schopná žít v partnerství s chronickým nevěrníkem.“

Andrea M.: „Vážená paní Doktorko, mám dotaz ohledně naší komunikace s manželem a jeho bývalou ženou, často zde vznikají konflikty, jelikož já mám pocit, že se mě/nás nezastane (jsem těhotná). On je spíš pasivní typ a snaží se konflikty ignorovat. Vznikají neustále třenice stran péče o jeho dceru, která by měla být na základě domluvy, která chybí. Velmi mě to trápí a nechci se hádat kvůli místy nevhodnému chování jeho bývalé ženy, jak byste postupovala v takovém trojúhelníku? děkuji“

Magdalena Dostálová: „Vážená Andreo, jste v nelehké situaci. Vaše role zde nemůže být aktivní. Řešení je na Vašem manželovi. Jeho dcera z předešlého vztahu jej potřebuje tak, jako každé dítě potřebuje svého tátu. Výhodou jistě je nějaká forma dohody o míře kontaktu rozvedeného rodiče s jeho dítětem/ dětmi. Tahle dohoda má být uzavřena mezi rodiči dítěte. Bude to potom čas, který bude mít táta pro svou dceru - Vy tam nemusíte být přítomna. Zkuste podpořit manžela v tom, že respektujete jeho i dceřinu potřebu se vídat. Hovořte o tom, že se Vám samotné bude lépe dýchat, když budete dopředu vědět o časovém rozpětí. Nezdráhejte se obrátit o pomoc na psychologa, třeba v některé z partnerských poraden www.csspraha.cz. Držím palce!“

Marketa: „Dobry den, jak vysvetlit 3 letemu diteti, ze nesmi "placnout rodice". Je to jeho projev ve velke radosti i projev ve vzteku. Nekdy je to hra, nekdy je to uz prilis. Myslite, ze to muze byt z toho, ze kdyz hodne neposloucha, dostane pres zadek? Jinak si myslime, ze to jinde nevidi. Od unora tohoto roku chodi do skolky. Dekuji.“

Magdalena Dostálová: „Vážená Markéto! Jednoduše - mluvte o tom. Slovy pojmenujte, jak si myslíte, že se Vaše dítě zrovna cítí, když Vás nebo tátu plácne. A mluvte také o tom, jak se při plácnutí cítíte Vy (au, bolí mě to). Výchova je běh na dlouhou trať, nečekala bych zázračné prozření dítěte po mém jediném pokusu. Použijte příhody, které se dítěti dějí - například plácne-li jej jiné dítě, mluvte se svou ratolestí o tom, jaké to pro něj bylo. A zkuste třeba vymyslet "lepší scénář", jak projevit radost či zlost. Dítě postupně pochopí, že existují sociálně přijatelnější strategie, jak vyjadřovat své emoce.“

Marcela: „Jak se říká, se slušností nejdál dojdeš, ale s blbcem se nedomluvíš.“

Magdalena Dostálová: „Vážená Marcelo, ano! :-) My sami můžeme upracovat pouze svůj díl komunikace. Nejsme však zodpovědní za reakci svého dospělého protějšku, to už je jeho díl práce. Přeji pěkný slunný den.“

Lucie: „Dobrý den, ráda bych se vás zeptala, co dělat kdyz partner tvrdí, že se ve vztahu uz nudí, přitom nápady na různé výlety vymýšlím porad, ale on to vždy přejde. Ja jeho vyslechnu vždy, ať jde uz jde o práci či jiné starosti nebo i radosti, naopak to bohuzel ale nefunguje, ikdyz mluvím například o skole, která je pro mě důležitá a letos me ceka ukončení. Když něco rikam, kouká do telefonu a kolikrát ani nevnímá. Prosím o radu, jestli jde ještě něco dělat, aby to bylo zase lepší. Děkuji“

Magdalena Dostálová: „Vážená Lucie, je-li to ve Vašem vztahu skutečně tak, jak popisujete, zamýšlela bych se nad tím, co je to, co mne ve vztahu drží. Míra ochoty sdílet mezi partnery události z každodenního života je totiž často přímo úměrná potenciálu vztahu do budoucna. Přeji, ať se dobře rozhodnete, co dál.“

Mirka: „Dobry den, pani doktorko, chtela jsem se zeptat, jak naucit patnera komunikovat ve stresovych situacich? Uzavre se do sebe a nemluvi. Tezko s nim potom neco resit. Dekuji.“

Magdalena Dostálová: „Vážená Mirko! Nenaučíte jej, pokud sám nebude chtít, nic. Hovořila bych o tom, že vidím, že se s partnerem něco děje. "Zdá se mi, že jsi smutný. Mohu Ti nějak pomoct? Chceš o tom mluvit?" Takovými výroky vyjdete vstříc možné společné komunikaci. Bude však jen na Vašem partnerovi, zda se "chytne" a bude chtít s Vámi své trápení sdílet.“

Kateřina M.: „Dobrý den. S přítelem jsme spolu 6let. Máme 1,5 roční dceru. Bohužel k tomu i finanční problémy o kterých doma nemůžeme mluvit. Jakmile se zmíním, nebo začnu debatu na toto téma buď se dohádáme, nebo odchází pryč. No a tím vznikají další a další problémy a nesoulad v našem vztahu. Tají mi spoustu věcí (prý v můj prospěch), lže mi-aby měl klid. Vážné a důležité věci týkající se nás, domácnosti, dcery, nebo shánění chybějících peněz řeším sama, protože ve finále je vše moje chyba a vše strašně moc řeším a přeháním. Já chci mít ve všem jasno, on má na vše čas a čeká, že se "samo" vyřeší. Nevím, jak najít kompromis. Děkuji. Pěkný den“

Magdalena Dostálová: „Vážená Kateřino, nacházíte se v nelehké situaci, kdy zřejmě s partnerem nepříliš dobře komunikujete ohledně společných financí. Společné finance bychom měli řešit dříve, než rodina (s malým dítětem) prakticky přijde o jeden příjem, co se pravděpodobně ve vašem případě nestalo. Nezdráhejte se obrátit se na odbornou pomoc - troufla bych si říct, že by vám k lepšímu porozumění mohla pomoci mediace. Máte malé dítě, pokus o zlepšení komunikace mezi vámi dvěma dospělými za to určitě stojí. Přeji hodně sil.“

Malá K.: „Dobrý den paní doktorko. S partnerem jsme spolu přes 5 let. Máme 19.měsíční holčičku. Někdy mám, ale pocit, že mám doma spíš dvě děti. Partner se k dceři chová hezky, ale nedokáže se pozastavit a hrát si s ní, tak jak chce ona. Zlobí ji, škádlí, dělá s ní různé vylomeniny. A vždy musí být zapnutá televize. Dcera už teď je snad závislá na televizi a když ho prosím, ať to vypne, že jako kulisa to není zrovna vhodné se akorát naštve. Vím, že pracuje a potřebuje odreagovat, ale ne na úkor dítěte. Kolikrát mám spíš pocit, že my se přizpůsobujeme jemu a jeho potřebám. On má chuť na poslední banán, on má zrovna potřebu se dívat na televizi a tak podobně. S dcerou jsem většinu dne sama a když je partner náhodou doma, absolutně nerespektuje naše zajeté rituály a vyčítá mi že to, či ono dělám blbě apod. Říkala jsem si, že se třeba trochu uklidní, že se změní jeho priority ohledně potřeb, ale bohužel. Na prvním místě je on a pak teprv my. Někdy jsou záblesky, kdy je to naprosto úžasný partner a táta, snažím se ho za to "chválit", ale pak se to brzy vrací do starých kolejí. Děkuji za odpověď.“

Magdalena Dostálová: „Vážená paní Malá! Jak mohu číst, snažíte se partnera oceňovat za to, že umí být dobrý táta a partner, což je skutečně dobře. Pokuste se být hodně konkrétní, hovořit o tom, co přesně se Vám na partnerově chování líbí. Jste-li s dcerou aktuálně na mateřské, máte s partnerem role celkem striktně rozděleny. On je víceméně jediný živitel rodiny (se vší zodpovědností, která k tomu patří) a Vy jste klíčová rodičovská osoba pro dcerku - tak trochu táta-máma po většinu času. Je dobré hovořit o tom, že si tohle rozdělení uvědomujete, akceptujete jej a oceňujete partnerovo nasazení. Po příchodu z práce by měl mít jakýsi časový polštář, který znamená čas jen pro něj, aby se přeladil mezi dvěma prostředími. Nemusí to být dlouhá doba, stačí dvacet minut, půl hodiny. Potom na něj dcera může "naskákat". Hraje-li si táta s dítětem, bude to zcela určitě dělat po svém. Pozitivně bych hodnotila, že s dcerou chce být, chce si s ní hrát. Nekontrolujte ani nekomentujte, jak to partner dělá. Budete-li jej kritizovat, nepovede to ke změně, jen se bude bránit či útočit na Vás. Rozumím tomu, že nejste nadšená z puštěné televize, na druhou stranu televize neohrožuje dceru na životě, tudíž bych to nechala na nich (na partnerovi a dceři), jak se se společným časem poperou. Držím palce a přeji hodně trpělivosti.“