Sama doma

Záznam chatu z úterý 20. září 2016

BEN: „V kterém nejnižším věku dítěte je nutné začít zvyšovat jeho zodpovědnost a v kterém nejvyšším věku dítěte je nutné ukončit zvyšování jeho zodpovědnosti?“

Katarína Szabados Filasová: „Zodpovědnost můžete u dětí zvyšovat už ve velmi nízkém věku. Zvyšování zodpovědnosti je totiž v podstatě o postoji rodiče ke svému dítěti. Když se vám dítě narodí, tak je potřeba mít v patrnosti, že za 18 let z něj bude dospělý člověk, s plnou trestní, právní odpovědností. A já jako rodič mám těch 18 let na to, abych mu pomohl se na ten dospělý život připravit. A to nezačne dnem 18tých narozenin. Já mu tu zodpovědnost potřebuju předávat postupně, krůček po krůčku, tak jak to bude zvládat, aby právě v těch 18 letech bylo vybavené zvládat požadavky dospělého života.“

IGR: „U kterých dětí je potřeba být opatrný na zvyšování jejich zodpovědnosti a u kterých ne?“

Katarína Szabados Filasová: „Já bych to nerozdělovala na to jestli u některých ano a u některých ne. Ale spíš jako rodič potřebuju vnímat, co to dané dítě zvládne, jak moc té zodpovědnosti na něj můžu naložit a co ještě ne. A to je velice individuální. Některé dítě můžu v určitém věku pustit samo na hřiště před domem, protože se u něj můžu spolehnout, že nepoleze kam to nezvládne a neuteče. Ale u jiného dítěte se na to spolehnout nemůžu, tak ho ven samotného nepošlu. A tam potřebuju tu zodpovědnost zvyšovat v jiné oblasti, nebo pomaleji.“

Janina: „Dobrý den, ráda bych znala váš názor, v kterém věku je vhodné děti pouštět samotné do školy, na kroužky..... ve svém okolí vídám stále rodiče, kteří děti na kroužky vozí autem či doprovází....... jsou to spolužáci mých dětí (8 ,10let)“

Katarína Szabados Filasová: „To je bohužel otázka nejen věku, ale také okolí. Pokud máte před domem rušnou silnici, kde lidé jezdí jak se říká jak šílenci, tak těžko bude Vaše dítě v první třídě samotné chodit do školy. Ale pokud tam takové nebezpečí nemáte, tak já bych koukala, jak to to dítě zvládá. Třeba když jsem svého 5 letého syna poslala poprvé u nás do večerky pro rohlíky, tak jsem šla za ním a zpovzdálí jsem ho sledovala. To jsme měli domluvené. Mně se zdálo, že to zvládl dobře a i jeho jsem se ptala, jak se cítil, jestli si příště troufne sám a říkal, že ano. Tak od té doby tam takhle občas chodí. A cítí se hrdý, že to sám zvládá. Když dětem necháte zvládat to, na co se cítí, tak jim to zvyšuje sebevědomí.“

DISM: „Umí si děti sami zvýšit zodpovědnost?“

Katarína Szabados Filasová: „No v podstatě jsou to vždy děti, které si zodpovědnost zvyšují. Tím, že získávají zkušenost, učí se určité věci zvládat a dělat je, vědí, že to je na nich a nikdo jiný to za ně neudělá, tak tím si tu zodpovědnost sami zvyšují. Ono by se zjednodušeně dalo říct, že rodič tomu akorát nesmí stát v cestě. Protože v těch dětech to je, už ve velmi raném věku je slyšíte říkat "já sám". Oni mají snahu se o sebe postarat sami. Jen pro nás pro rodiče to je někdy na nervy, než se malé dítě oblíkne, než najde tu správnou nohavici kam má dát nožičku, ono to trvá. Ale když jako rodič vydržím a nechám ho, tak tím právě přispívám k tomu, že za sebe tu zodpovědnost začne přebírat.“

Eva: „Je správné u 9-měsíčních dětí stále říkat "to nesmíš"? Jsou schopné vnímat ,že dělají něco špatně nebo si ublíží?“

Katarína Szabados Filasová: „No s tím "to nesmíš" je to takové trochu sporné. Samozřejmě, říkat to musíte, pokud vidíte, že jde dělat něco, co je nebezpečné, nebo se chystá vám vytahat všechna CDčka, musíte zasáhnout. Ale důležitý je zejména ten postoj. Pokud vy v sobě máte jasně nastaveno, že tohle prostě NE, dítě to vycítí. A pokud toho nenechá, tak musíte hledat, jak ho v tom zarazit. Dát ručku od toho, plácnout ho přes ručku. Ale jasné musí být to vaše nastavení, že NE, což ale mnohé maminky nemají, že to sice tak nějak říkají, ale ve skutečnosti to tak nemyslí. A dítě pak nereaguje. Nicméně to co považuji za velmi podstatné je, že já ho také spoustu těch nepříjemných situací potřebuji nechat zakusit. Dítě potřebuje získat zkušenost s tím co to znamená, když něco pálí, píchá, že se může praštit - a já potřebuji zařídit, aby tyto zkušenosti získalo. Takže mu třeba dám ruku na teplý hrnek a říkám u toho, to pálí. Aby si to spojilo. Aby ty nepříjemnosti zažilo. Samozřejmě ve velmi jemné míře, ale aby získalo tu zkušenost, dřív, než se třeba dostane do nějaké situace, kde by se mu fakt mohlo něco stát. A příště když pojedeme někam, kde mají krb, tak ho před něj vezmu a říkám "pálí pálí". A pokud to dítě již má zkušenost, co to znamená, tak je daleko větší šance, že si dá pozor.“

Martina: „Dobrý den, jsem ráda, že slyším vaše názory, ve kterých se dost poznávám ;-) Někdy si připadám zvláštně, když říkám, že dítě které si občas natluče si aspoň dá příště pozor a navíc tzv. nahoru nepoleti a dole ho najdeme:-D Jsou totiž lidé a je jich dost, kteří by se dítko chtěli mít schované v určité bublině. Ano je jednodušší a rychlejší za dítě věci udělat, jenže když bude mít nějakou aspoň drobnou povinnost bude určitě postupně připravenější do života. Děkuji a přeji hezký den Martina“

Katarína Szabados Filasová: „No právě, kdybychom reálně žili ve skleníku či v bublině, jak říkáte, tak by to bylo v pořádku. Jenže v bublině nežijeme, svět kolem nás klade dost nástrah a podle mě své dítě potřebujeme připravit na to, že bude žít právě v tom světě, který kolem nás je. Protože když ho nepřipravíme na to, že nástrahy jsou, tak až vyroste tak se pak budeme jen třást, jak to zvládne. Neříkám, že to je snadné, já taky nemám radost, když vidím, jak si kluci třeba natlučou. Ale zase když vidím, jak se postupně učí si na sebe dávat pozor, tak mě to těší.“

Hana Koubková: „Mohu nechat svou šestiletou vnučku chvilku pohlídat tříletého bratra? Je už zralá na to, abych na deset minut odběhla nakoupit?“

Katarína Szabados Filasová: „A co myslíte? :-) To totiž můžete vyhodnotit jen vy jako její máma (resp. babička). Každé dítě je jiné. A nejen to starší, ale i to mladší. Takže vy potřebujete mít ty děti zmapované, vědět jak fungují a podle toho se rozhodnout, jestli takovou situaci můžete považovat za bezpečnou, nebo mezi tím co doběhnete na nákup, tak vypálí dům. Já bych to dělala postupně. Nejdřív bych je nechala samotné ve vedlejší místnosti a chvilkama bych je pozorovala, taky bych se té holčičky zeptala, jestli se na to cítí a pokud ano, tak pak bych zkoušela postupně odbíhat. Ale jak říkám, není to otázka věku, ale spíš povahy dítěte a taky toho na co je zvyklé, co se už naučilo a to musíte vše vzít v potaz.“

Majka: „Dobrý den, syn 12 let mě neusále vytáčí svojí nezodpovědností. Každé ráno se ho ptám : "máš všechno, úkoly, klíče, průkazku na autobus...." odpoví, že má ale přitom klíče jsou na věšáku, průkazka na stole. A je mu to je jedno, jako by mě nevnímal. Pořád mu něco připomínám. Na druhou strnu, když si průkazku zapomene doma tak si poradí a půjčí si peníze od spolužkáka. Nebo ho klidně můžu nechat doma s mladším sourozencem doma a vím, že se o něj postará. Nevím jak na něj a nemám náladu už ho v tomhle věku pořád kontrolovat. Hlavně, že si každé ráno nezapomene nagelovat vlasy, ale to už je asi pubertou. Ale ten flegmatický přístup mě dokáže vytočit. Prosím poradíte jak na něj......děkuji“

Katarína Szabados Filasová: „Asi se vám moje odpověď nebude líbit, ale dle mého problém je právě v tom, že se ho ptáte. Protože tím, jak se ho ptáte, tak on právě dochází k závěru, že tu zodpovědnost za to máte vy. Já bych za ním šla, řekla mu, že už nemám náladu to za něj hlídat a aby počítal s tím, že už to nebudu kontrolovat a ptát se ho. A - pak nachází ta nejtěžší fáze - vydržet a neptat se. A počítat s tím, že klíče, úkoly, průkazku zapomene a narazí. A to potřebuju vydržet. Syn za nějakou dobu pak zjistí, že to za něj nikdo nehlídá a dojde mu, že to je na něm. To ale bude nějakou dobu trvat a může to být nepříjemné. Ale jestli to chcete změnit, tak to musíte vydržet. Já jsme to s tou nejstarší (vyvdanou )dcerou měla taky. Taky byla zvyklá, že za ní pořád někdo hlídal co má mít, dělat do školy apod. A na nějakou dobu, když jsme přestali, šla s prospěchem dolů. Ale po několika měsících pochopila, že to je její zodpovědnost a výrazně se to zlepšilo.“

Jitka: „Dobrý den, mám 2 dospělé syny a vychovávala jsem je přesně tak, jak dnes radíte. Když uměli vzít hadr do ruky, uklízeli se mnou, když unesli koš s odpadkama, vynášeli koš, stejně tak to bylo s utíráním nádobí a luxováním. Společně s manželem jsme tedy byli 4 na práci v domácnosti jsem rozhodně nebyla sama:):):)“

Katarína Szabados Filasová: „Díky za zkušenost :-)“

Martina: „Jako maminka 7 vlastních dětí, vím že se děti osamostatňují každý v jiném věku. U nás tak, jak to okoukají u starších. Jen u mě asi i s věkem, obavy z nástrah ( mám na mysly opilce a bezdomovce, bohužel v našem okolí mnoho ). Můj dotaz zní, je správné poslouchad děti, kdy si o tu zodpovědnost řeknou samy ? Např. dcera z 1 třídy chodí samam po vyučování domů, protože chce...“

Katarína Szabados Filasová: „Na to není jednoznačná odpověď. Na jednu stranu je důležité děti nechat aby se o sebe staraly, na druhou jako rodič potřebuju vyhodnotit, zda situace, ve které se tím dítě ocitne, není skutečně nebezpečná a pak ho potřebuju ochránit. A to je zároveň ale individuální měřítko každého rodiče, co ještě vyhodnotí jako bezpečné a co už ne. Ono vždy je třeba s jistou mírou nebezpečí počítat, nikdy ho neelimitujete zcela. To, že člověk během dne projde kolem opilce/bezdomovce, je v současné době realita. Záleží na vás, zda se vám ta situace zdá skutečně nebezpečná, nebo zahrnuje tak nějak běžnou míru rizika, se kterou se člověk potřebuje naučit počítat a zacházet s ní.“

Petra: „Dobrý den,ve všem máte pravdu,starší syn,dnes už 15 let,.byl mamánek,měl to hodně těžké,manžel dělal vše za něj.Druhý syn 6let je v mé režii,je hodně samostatný a ve škole vše zvládá v pohodě,včetně družiny.Dnes je starší syn na střední škole a nemá to úplně jednoduché,snad to bude lepší.O mladšího syna se stará dobře ,můžeme se na něj spolehnout.Hezký zbytek dne Petra“

Katarína Szabados Filasová: „Dobrý den, děkuji za zkušenost. To je právě to, co mi přijde důležité. Že ten rodič se na jednu stranu hrozně snaží, chce to dělat dobře, chce pro své dítě to nejlepší. Akorát ve výsledku pro něj udělá medvědí službu.“

Erika: „Dobrý den, co mám dělat, když jsem dítě nevedla úplně k zodpovědnosti a teď vidím, že mi doma odmítá pomáhat, dá se s tím ještě něco dělat? Dceři je 10 let Děkuji za odpověď“

Katarína Szabados Filasová: „Já bych se s ní zkusila domlouvat, způsobem "něco za něco". Ono to je tak, že vy chcete něco od ní, ale ona toho také chce hodně od vás. Mně když děti odmítnout dělat to, o co je požádám, tak já pak třeba nejsem ochotná jít s nimi nakupovat, pomoct jim s tím co potřebují a zároveň jim to vysvětluju. Že jsme rodina a všichni se musíme zasadit o to, aby nám to tady fungovalo. A když to zůstane celé na mě, tak jsem pak utahaná, nemám chuť je vzít do bazénu a jsem i protivná - to nastane tak nějak samovolně :-). A oni postupně docházejí k závěru, že JIM se nevyplatí, když se domácích prací nezúčastní, protože z toho pro ně pak plyne něco nevýhodného. Ale o to se zas musím zasadit já, aby to fakt vyplynulo. Ne tím, že po nich budu křičet, to mi nikdy moc nefungovalo, ale fakt nějaké reálné důsledky vyvodit. A ani nemyslím nějaké tresty, ale třeba u nás to tak opravdu je. Když mi nepomůžou, tak některé aktivity se reálně fakt nestihnou.“

Ivana: „dobrý den, dítě si nechce uklízet hračky a vždy říká, abych mu pomohla. Jak ho naučit bez mé pomoci. Je mu 5 let. Děkuji.“

Katarína Szabados Filasová: „Podle mě to se nechce žádnému dítěti. Já jsem to vyřešila tak, že hračky jsou v dětském pokoji. A oni vždy chtějí, abych jim večer šla přečíst pohádku a dala jim pusu na dobrou noc. Já jim říkám, že do pokojíčku, kde se přerazím o kostky lega a další věci, nejdu. Takže večer před tím je jim jasné, že je potřeba hračky tak nějak spacifikovat. Sice to není podle mých představ, ale to zas nechávám na nich, nakonec to je jejich pokoj.“

Milena Roháčková: „Vážená paní, bohužel dnešní škola v době netu nepřispívá k vedení dětí k samostatnosti. Učitelky prvních tříd píší rodičům na webu vše co děti ve škole dělaly každý den včetně zadání domácích úkolů a dále elektronické žákovské knížky opět nevedou děti k zodpovídání, rodiče komunikují ze školou a dítě se se zcela vytrácí. Někteří ředitelé nechápou co je vedení dětí k zodpovědnosti. Vaše názory se mi velmi líbí.“

Katarína Szabados Filasová: „Já vím, neříkám, že ta situace je snadná a neříkám, že okolí vás bude podporovat. Nejspíš se i stane, že okolí na vás bude koukat skrz prsty a budou si říkat, co jste to za matku, když - obrazně řečeno - ten domácí úkol za své dítě neuděláte. Ale to si podle mě každý rodič potřebuje ujasnit, jestli je pro něj důležitější, jak na něj bude koukat okolí, nebo jak vybaví do života své dítě. A často to je v rozporu. Takže školu sice nezměníte, ale na štěstí jsou ještě další oblasti života, kde svému dítěti prostor dát můžete.“