Chat

rodina a škola: které hodnoty očekáváme od školy?

PhDr. Ondřej Hausenblas

Záznam chatu ze středy 8. dubna 2015

Jana: „Dobrý den,příjde vám vhodné když SŠ má systém kdy se studentovi udělá třeba nevolno,nebo ho silně rozbolí hlava a nepustí jej domů-vyžadují předání zákonnému zástupci.Což je ale pro většinu rodičů dost problém,když na SŠ dojíždí studenti ze 2 okresů.Pro mě to třeba znamená že si musím vyřídit volno z práce,počkat až pojede nějaký autobus,jet tam hodinu,vyzvednout si dítě a pak opět počkat na nějaký autobus a jet hodinu domů,kdyby dítě pustili už třeba v 10 kdy se mu udělalo nevolno,tak už je dávno doma.Jiné řešení škola nepřipouští,pokud si roidč dítě nevyzvedne,musí tam sedět až do konce výuky,což bývá někdy až do 16 hodin a lék mu taky podat nesmí.Škola si ale na svém trvá a tak vlastně nutí rodiče i děti lhát-že šlo dítě k lékaři,protože to je jediná šance jak může bez průšvihu opustit areál školy.Děkuji za váš názor“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Je to smutné, že se škola nedokáže o takových záležitostech domluvit s rodinami. Pro žáka/studenta to musí být nepříjemná zkušenost, že nad potřebou lidskou převládla spíše byrokratická potřeba vyhovět nějakému předpisu, anebo i jen něčí představě o plnění předpisů...“

SK: „Škola by měla pěstovat dnes v ČR hodnoty judeokř. civilizace, antické civilizace, prozápadní - euroatlantické hodnoty...“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Děkuji za tu otázku, o té máme dnes mluvit - i v Sama doma, i "jenom doma", a taky ve škole, mezi učiteli. Dneska máme kromě těch hodnot, které jmenujete, taky jednu navíc: ochotu chápavě přistupovat k hodnotám a systémům vzdálených kultur. Nemyslím tím, že je máme přijímat za své, ale že hodnotou je také ochota a dovednost nacházet s nimi způsoby vzájemné koexistence. Svět je víc a víc promíchaný, a konfliktům je třeba umět předcházet...“

Petra: „Pane doktore,prosím, řekněte mi pozitiva školKy. Rozhoduji se da dát dceru do školky.“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Dobrá školka má poskytnout dítěti to, co doma nedostane, ani kdybyste nešla do práce a byla s ním do pěti let doma. Co to je? Příprava na to, být s ostatními. Nejenom se domluvit, nejenom se vejít (ke stolečku, do chodby, k umyvadlu, ale také snášet a snad i mít radost z toho, že je nás víc pospolu. Za starých časů, když bylo v rodině aspoň pět dětí, dostalo dítě tohle taky doma. A navíc to byl kontakt s dětmi staršími a pak i mladšími. A kromě toho může škola dítěti dát šanci lépe snášet to, že pak ve škole bude kus dnes opravdu bez rodičů. Pro některé rodiny však je přínosem také to, že se dítě konečně dostane ke knížkám, k četbě, a taky k soustředěnému zájmu o něco. Nejen k poskakování sem tam, když rodiče nenechají dítě bez stálých příkazů dělat něco, co ho zaujalo.“

Honza: „Kdy si děti přestávají vážit učitelů? přichází to s druhým stupněm ZŠ? Já jsem měl respekt i na střední škole, dnes jsou učitelé chudáci.“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Dobrý den, to bude asi podle situace a osobnosti žáka i učitele, ne? Část respektu dítě přirozeně ztrácí kolem třetí třídy, když se osamostatňuje jeho mysl a osobnost. Paní učitelka=jakomaminka ztratí důvěru, protože i ona dělá chyby... Potom je dítě vrženo pubertou do nárazů a vln pocitů, a může si odnést dojem, že učitelé, které právě v tom věku hodně potkávalo, jsou navěky jeho nepřáteli nebo hlupáky. A hodně závisí na tom, jak se na školu dívají doma jeho rodiče. Oni sami měli nějakou zkušenost, a možná ji nechtě na dítě přenesou. A samozřejmě: respekt může ztratit učitel svou vlastní povahou a jednáním: je-li malicherný, ješitný, panovačný, případně nemyslivý.“

Naděžda Štrbová: „Pane profesore. Není vám trpné,když pomlouváte většinu našich učitelů z minulého režimu?To vlastně ani vám nedali mnoho vzdělání,nebo je to naopak? Já jsem studovala zdravotnickou školu a vím bezpečně,že naše zdravotní sestry byly v tehdejším Západním Německu vysoce žádané.Děkuji za odpověď.“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Znám dost učitelů příslušného věku, kteří jsou výborní dosud, a pár takových, kteří byli výborní i tehdy. CO jsem říkal, bylo, že tehdejší doba vypuzovala záměrně ty komplexněji uvažující.“

Tereza: „Pane doktore, dal byste své dítě 3 roky spíše do třídy s dětmi stejného věku,nebo s dětmi rozdílného věku(3,4,5,6)? Neumím se rozhodnout.“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Dobrý den, rozumím-li dobře, dítěti jsou tři roky. Určitě hodně záleží na tom, jak školka s dětmi umí pracovat. Mezi dětmi vždy dochází i ke konfliktům, když jsou ponechány docela nadivoko spolu, ale když mají promyšlené příležitosti ke hře a spolupráci, dovedou si hodně pomoci, podněcují se navzájem k dobrému. Nejlepší by bylo podívat se několikrát do takové školky, pobýt tam celé dny třeba jako pomocnice, a dobře se dívat. (Ovšem jestli Vás nechají. Když ne, váhal bych, zda tam dítě dát...)“

Lucie: „Krásný den, vážený pane profesore, velice Vám děkuji za toto krásné téma. Dá se říct, že mě dojalo, že moje střední škola byla přesně tou Vámi vzpomínanou. Poctiví profesoři, výborní kantoři, skvělí lidí, samozřejmě až na pár výjimek, které se najdou všude. A ač škola byla úžasná, bohužel zcela selhal kolektiv. Šikana a nenávist k úspěšnějším uměla znepříjemnit život. Mám dceru a po tomto vlastním zážitku hodně přemýšlím nad vhodností domácího vzdělávání, popřípadě malých studijních skupin. Prosím, jaký je Váš názor na vzdělávání takovýmto způsobem, mimo "tradiční" školu ? Velice Vám děkuji za odpověď a přeji vše dobré. S pozdravem, Lucie“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Dobrý den, myslím, že naše osobní zážitky z vlastní školy nemusejí rozhodovat o tom, jaké vzdělání nabídneme svým dětem. Důležité je, zda pro ně umíme najít školu, která bude odpovídat povaze a potřebám dítěte samotného. Možná by mu domácí vzdělávání pěkně pomáhalo, možná by ho ani nemrzelo, že je s rodiči pořád a neoddechne si, s kamarády... Osobnost rodiče pro domácí vzdělávání je hodně důležitá - ne každý dobrý rodič je taky dobrý vzdělavatel. Ale jsem přesvědčen, že občané mají právo se rozhodnout pro to, aby dítě buď dali škole, nebo aby ho vzdělali škole. Na státu pak ovšem je, jak bude regulovat to, že domácí vzdělávání nebude ubohé, chudé, nespravedlivé pro to které dítě. Vzhledem k tomu, jak málo rozvážně stát reguluje totéž ve školství, nemůžu moc důvěřovat tomu, že dobře uhlídá kvalitu domácího vzdělávání. Je to stále otevřený problém, a takové situace se řešívají nejlépe svobodou - ať je hodně možností hledat to nejlepší.“

Kateřina Klusáčková (Tykalová): „Dobrý den, pane doktore, jsem Vaší bývalou studentkou z Pedagogické fakulty, chodila jsem na Vaše semináře a při státnici jsem Vás měla v komisi. Možná si na mě pamatujete (studovaly jsme spolu se sestrou). Na seminářích jsme řešili mnohé, avšak si nevzpomínám na žádnou diskusi ani návod, jak ustát následující situaci: učím na hotelové střední škole (t. č. jsem se dvěma dětmi na MD) a už 2x se mi stalo, že mě rodiče požádali, abych jejich potomka ve škole fyzicky trestala. Samozřejmě jsem naprosto konsternovaně odmítala a vysvětlovala... ale máte pro mě návod na odzbrojující reakci? Máte podobou zpětnou vazbu od ostatních učitelů, anebo jsem naprostá výjimka? V souvislosti s hodnotami očekávanými od školy mě to poněkud děsí. Zdravím.“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Milá Kateřino, jsem rád, že se školství držíte a připravujete pro něj i zákazníky - máte děti! O fyzických trestech se moc nemluví, máte pravdu, a když, tak to bývají hlasy dost kruté. Mohlo by možná pomoci, kdybyste návrh na fyzický trest upřímně odmítla jako něco, na co nevěříte - jako profesionál víte, že vzbuzuje protiagresi nebo poníženost. TO by takoví rodiče měli slyšet. Že to pro Vás je nepřijatelné, podobně jako před Vámi osobně žák nesmí říkat sprostá slova, protože to Vás uráží a hnusí se Vám to. "Kvůli učitelce ne!" A pokud je s rodiči rozumná řeč, dalo by se říct, že škola nemůže navázat na zvyklosti v rodině, protože děti z jiných rodin tohle vůbec nepochopí a měli by Vás a školu za násilníky. To ovšem Vy nemůžete dopustit. Třeba by mohli zkusit s dítětem dojednat, že ve škole nebude podnikat věci hodné zbití?“

Iva: „Pane profesorem,můj syn chodí do sedmé třídy, vím , že to s dětmi není v tomto věku jednoduché. My nikdy doma učitelé neshazujeme,i když tvrdím, že stejně jako v jiných profesích jsou lidé, kteří svou práci dělají dobře, mají na to vlohy, tak je to i u učitelů, což se mi potvrdilo na rodičovské schůzce, kdy jedna paní učitelka poměrně mladá mi sdělila, že můj syn ji naštval, protože se nepřihlásil a vykřikl , což chápu, ale dalšímu jejímu jednání již nerozumím. Vyvolala ho a dala mu z anglického jazyka takové slovíčka, o kterých věděla, že je nezná, aby mu dokázala že je blbej - takovéto sdělení přímo od učitelky mne dost překvapilo. Připomínám , že na škole jsou i jiní učitelé, kteří žádné problémy nemají. Můžete mi sdělit Váš názor na takový přístup? Momentálně to musím dost vstřebat - domnívám se , že tuto paní učitelku již já, jako rodič, tolik respektovat nebudu. Jak tedy mi rodiče máme učitelé podporovat, když oni si potřebují dokazovat svou moc tímto způsobem? Děkuji“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „To je smutná situace. Přemýšlím, zda by se s paní učitelkou dalo pohovořit o tom, jaký je Váš synek, kde se bere to jeho vykřikování, a zkusit s ní vést hovor o tom, jak mu pomoci, aby se naučil chovat v hodinách jinak. V0st tedy komunikaci mezi Vámi a jí pozitivně, s jasnou snahou o dobro žáka. Tipuju, že paní učitelka je trochu bezradná ve zvládání kázně, to je dneska vážně těžké. Když jí ukážete, že byste v té věci chtěli pomoci, třeba ukáže i ona, co by se dalo dělat...“

Alena: „Dobrý den, pane doktore. Jsem učitelka na ZŠ a upřímně můžu říct, že pro mě bylo vždy důležité děti nejen učit, ale hlavně vychovávat. Pokud možno vlastním příkladem. Přesto vím, že mám ještě co zlepšovat, jelikož jsem byla vychovávána jinak- příkazy, zákazy- prostě jako většina z nás. Můžete mi prosím poradit, kde čerpat inspiraci k tomu, jak učit jinak? Moc děkuji a přeji hezký den“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Milá paní učitelko, máte moc dobrý záměr. Z toho, co znám, můžu doporučit například knížku Respektovat a být respektován, k níž mívají autoři a lektoři i kurs (manželé Kopřivovi, Jana Nováčková aj.) Také kurzy o.s. Kritické myšlení o čtení a učení (RWCT) poskytují nejen metody výuky, ale celé demokratické pojetí učitelovy role. Někde v tomto chatu se ozvali manželé Janíkovi, jejich kurzy jsou také moc zajímavé a přínosné. Ale vždy je potřeba se na kurz doptat někoho, kdo v něm byl - lektoři a programy různých organizací mívají různou kvalitu.“

Hana Misarová: „Dobrý den, pane Hausenblasi. Ve škole jsem potkala skvělé učitele navzdory tomu, že jsem vystudovala za minulého režimu. Ti kantoři, na které dodnes s láskou vzpomínám, byli nejen báječní učitelé, ale především skvělí lidé. I díky nim jsem se i já vydala na dráhu kantorskou. Učím už 25 let, učím stále ráda, ale přiznám se, že nejsem z vize školství v naší republice příliš nadšená. Za dobu mého učitelování neuvěřitelně narostly povinnosti mimo výuku (nejvíce administrativní úkony), někdy máme s kolegy pocit, že "ti nahoře" mají dojem, že kantor nic nedělá, "jen učí", a tak pro něj vymýšlejí práci navíc, aby se nenudil. Státní maturity (konkrétně čeština), které byly připravovány deset let, se během posledních 4 let několikrát změnily, pokaždé to pro kantora češtináře znamenalo nová a nová školení s výsledkem nejistým a pro studenty nejistotu. Myslím, že zásadní je i počet dětí ve třídě. Nic proti tabletům, interaktivním tabulím a jiným vymoženostem, ale myslím, že osobní kontakt s učitelem, mít prostor a čas na děti a na přípravu samotné výuky je zásadní. Mám dojem, že vizi, co má škola předat dětem, naše vláda nemá. Jaký máte na státní maturity a vizi státu ohledně vzdělání názor vy?“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Dobrý den, o těch problémech se státní maturitou píšeme už víc než 10 let. Mé stanovisko je, že posilování centrální pozice, tedy státu, ministerstva, CERMATu, znamená zpochybňování učitelovy profesionality. I kdyby učitelé byli slabí, jako že nejsou, nepomůže centrální překontrolování a srovnání žáků, ale pomohlo by, kdyby se učitelova role ve škole posílila, zbavila hlušiny, kdyby stát pečoval o dobré podmínky pro jejich práci, a nechtěl by je hlídat a kontrolovat. Bohužel, vize státu i podoba maturitu odpovídá tomu, jakou vládu si občané zvolili.“

Vlaďka K.: „Dobrý den pane doktore, spíš bych čekala, že vlivem globalizace a pohybu kultur, je důležité učit děti kritickému myšlení k tomu, co vidí nebo slyší a neplést je zaváděním politických "prozápadních myšlenek". Bohužel zatím mi spíš připadá, že jsou děti ve školách vedeny k tomu, že lecos je normální, je třeba to přijímat, respektovat a přizpůsobit se těmto změnám... tedy se tu prosazují "prozápadní hodnoty", v kterých se samy západní země už ztrácí... Osobně čekám od školy, že je a bude stále neutrální půdou, kde se budou děti a nejen děti, ale všechny subjekty, kterých se to týká, učit dodržovat stanovená pravidla!“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Dobrý den, nejsem si jistý, že by školy opravdu zaváděly pro děti nějaké "prozápadní myšlenky". Něco jiného je ovšem dnešní styl života. Být vybaven kritickým myšlením by bylo moc užitečné, znamená to mimo jiné také mít sebereflexi - vnímat a vědět, jak co beru, jak mě co ovlivní, proč se nějak chovám, co vlastně sleduji já sám... A taková sebereflexe by mohla pomoci mladému člověku, aby nemusel mít přesně totéž co druzí, aby nemusel dělat přesně totéž, protože si dokáže vážit sám sebe, a protože ví, v čem jsou jeho hodnoty jako člověka. Tím by se mohl bránit, aby nepodlehl konzumerismu. Milí chatující přátelé, čas se nám nachýlil, a možná už nestihnu další vstup do diskuse - děkuji všem za otázky, omlouvám se těm, na které se času nedostalo. A přeji všem dobré zkušenosti se školou, a dobrý vhled do své vlastní představy o tom, co je to být vzdělaný a také co je to učit se.“

Jana: „Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, co říkáte na "Frausovu metodu"? Máme prvňáčka a já jsem dost na rozpacích, myslím si, že je to velký nátlak na děti a že když nemá logické myšlení, tak mu to moc nepůjde. Paní učitelka mi tvrdí, že je to právě pro slabé žáky, že pracují ve svém prostředí. Já sama občas tápu, co mají dělat. Většinou se chytnu podle vzoru. Děkuji za váš nároz. Jana“

PhDr. Ondřej Hausenblas: „Dobrý den, Jano, metoda se jmenuje Hejného metoda, nakladatelství Fraus ji pouze vytisklo v učebnicích. Pokud vím, zatím je ta metoda náročná víc pro rodiče, pak i pro učitele, a nejméně vadí dětem! Že teď tápete, to se nedivte. Je to opravdu jiný vstup do matematického myšlení, a myslím, že bude velmi užitečný pro všechny děti - i kdyby jen proto, že nezískají odpor a zklamání z učení! Představte si, že by se děti ve škole učily urtapamajský jazyk - taky byste jim nemohla v ničem pomoci, musejí samy :-)“