25. července 2005

Vojtěchu Stiborovi je čtrnáct let. Kvůli svému těžkému postižení potřebuje péči jako novorozenec. Jeho rodiče už byli natolik vyčerpaní, že se ho rozhodli svěřit ústavu sociální péče v Sulické ulici v Praze. Jenže dnes toho trpce litují. Za pouhý rok pobytu měl chlapec dvakrát zlomenou nohu. Než si ho odvezli domů, strávil měsíc v nemocnici s akutními dýchacími potížemi, navíc byl podvyživený a dehydrovaný. A Stiborovi nejsou jediní, kdo proti ústavu vznáší závažná obvinění. Dalším případem se stal Ondřej Dušátko, který se při ozdravném pobytu v horách ztratil a než ošetřovatelky zavolali pomoc, uběhly čtyři hodiny. Zachranáři pak chlapce našli mrtvého. Ústav řídí stále stejná ředitelka jako by se nic nestalo. Rozhovor na kameru odmítla a v písemném vyjádření odmítla jakoukékoli pochybení. Nevěříte? Podívejte se na reportáž Lindy Bendové.

V okolí Chebu se za minulého režimu střílelo jako na divokém západě. Lovnou zvěří byli takzvaní narušitelé státní hranice. Pomník devedesáti lidem, kteří tu zahynuli kulkou pohraničníků, chce postavit radní města Václav Jiřík. Jenže jeho bohulibý úmysl narazil na tuhý odpor komunistů. Ti požadují, aby památník připomínal nejen neúspěšné uprchlíky, ale i padlé strážce hranic. Tak se rozhořela polemika o podobu pomníku. Kam se dostala česká společnost za patnáct let od pádu železné opony pro vás natočil reportér Tomáš Šponar.