Kostýmní výtvarnice Katarína Štrbová Bieliková
„Oblékání ženy v 19. století trvalo přibližně dvacet minut“
Jaký byl Váš úkol jakožto kostýmní výtvarnice?
Jako svůj největší úkol při tvorbě kostýmů jsem vnímala vyjádření příběhu, který začíná u divoké mladé, šestnáctileté dívky žijící v souladu s přírodou a končí smutným koncem zralé ženy, která prodělala několik životních ran. Volila jsem několik výrazových prostředků s nimiž jsem pracovala. Jednou z nich je barevnost. V té době jsem navštívila výstavu Marka Rothka jehož abstraktní velkoformátové barevné kompozice byly pro mne zásadní inspirací. Barevností kostýmů jsem se snažila podtrhnout příběh veselé dívky, plné očekávání, která se proměňuje v ženu zkoušenou osudem a nakonec ve zralou ženu bojující o přežití až k umírání. Použila jsem širokou škálu modré barvy, prostřednictvím různých tónů jsem vyjádřila změnu nálad a stavů Boženy. U kostýmů Boženy jsem nepoužívala mnoho detailů. Tak jak chápu Boženu, nemyslím si, že by měla sklon se příliš zdobit. Přišlo mi, že byla věcná a kladla důraz na věci, které jsou nad každodenní malichernost.
Barevnost je pro Vás důležitá. Jak jste s barvami pracovala?
U Boženy dominují různé tóny modré až po šedou, u ostatních postav jsem se snažila jít do barevného kontrastu. Mnoho postav se v ději vrací, proto jsem se i pro lepší divákovu orientaci snažila u mnohých postav držet jasnou barevnou linii. Třeba matka Rottová měla zelené šaty. Barevnost podvědomě pomáhá identifikovat jednotlivé postavy.
Jak lze jednoduše popsat módu v době života Boženy Němcové?
Koncem 30. let 19. stol., kdy náš příběh začíná, doznívá móda biedermeieru. V 40. a 50. letech se móda mění. Silueta více kopíruje přirozené proporce těla. Ale stále se ideální stav postavy tvaruje pomocí korzetu. Štíhlý pas byl zvýrazněný širokou sukní s bohatými spodnicemi. V 60. letech se šířka sukně zvýrazňuje kovovými obručemi, ale toho se už Božena dotkla jenom okrajově. V druhé polovině devatenáctého století se společnost mění. Více lidí začíná žít ve městě. Móda na to reaguje větší praktičností. Oděv se rozděluje podle účelu na domácí pracovní, denní a večerní.
Přesto to ve srovnání s dnešní dobou až tolik praktické není. Jak dlouho se ženy tehdy oblékaly?
Ve filmu je několik scén, kdy se podíváme pod povrch oděvu. U všech vrstev šatů jsme dbali na to, abychom dodrželi dobovou přesnost. Každá herečka měla na sobě jednoduchou bavlněnou spodní košili s krajkou, na tom korzet, který se velmi komplikovaně obléká. Na to bylo potřeba více lidí. Na korzet přišla spodní sukně, která byla v pozdějším období 19. století silně vyztužená a vícevrstvá. Teprve až na to přišly vrchní šaty. Když k tomu připočteme ještě vysoké šněrovací boty, můžeme říct, že se každá žena oblékala přibližně dvacet minut.
Jak jste uvažovali při tvorbě kostýmů pro představitelky Boženy?
U Boženy je velmi důležité uvědomit si její sociální původ a její sociální začlenění. Vyrůstala v chudé rodině, ale zase ne v chudinské. Její otec byl podkoním na zámku. Božena se cítila, že je něco víc než okolní vesničané. Sice komunikovala s vesnickým prostředím, ale cítila, že patří spíše na zámek. Tak jsme uvažovali i my u tvorby kostýmů, které jsme se snažili vytvořit na pomezí venkovského a služebnického a služkovského. V pozdějším období, kdy se dostává do jiného prostředí prostřednictvím sňatku s Josefem Němcem, stoupá na společenském žebříčku a její oděv se více přibližuje oděvu městskému. Zde jsme uplatnili módní prvky biedermeieru.
Lze pomocí kostýmu nějak popsat její charakter?
Božena měla osvícenecký názor na rovnost mezi lidmi. Jedny své šaty věnovala služce, protože chtěla právě demonstrovat rovnost mezi nimi. Se služkou chodila i na návštěvy do různých měšťanských rodin.
Jak jste pracovali s národním cítěním postav minisérie?
Ano, v příběhu Boženy a Josefa je důležitý národovecký prvek. V roce 1848 byli v Domažlicích a v seriálu můžete vidět Josefa a jeho syny v národním oděvu – čamaře. V rámci sílícího národoveckého hnutí a povědomí vznikla potřeba mít nějaký jednotný národní oděv. Výtvarníci nevycházeli z folklóru a z krojů, ale chtěli ukázat příslušnost k českému národu. Po potlačení povstání v roce 1948 bylo nošení čamar zakázané a to, že Josef se syny v čamarách vyšli na procházku Domažlicemi, vzbudilo velké pozdvižení.