Scenáristky Hana Wlodarczyková a Martina Komárková
„Božena od svých lásek chtěla všechno, nebo nic, vrhala se do nich po hlavě“
Proč jste se rozhodly zpracovávat zrovna příběh Boženy Němcové?
HW: Božena Němcová byla otevřená, dychtivá, nezávislá, chtěla od života všechno. Nevešla se do žádné škatulky už před dvěma sty lety a nevešla by se ani dnes. Jako svobodný jedinec by měla problém v každé době. Bořila konvence, protože nechápala, proč je má dodržovat, neboť ji zdržují od podstatného. Věřila, že svůj život máme jen a jen ve svých rukách a srdci. Její odkaz platí dodnes: umíme se nezpronevěřit a zůstat za všech okolností sami sebou? Primárně jsem hledala silný nadčasový ženský příběh. Boženu jsem spíš než jako spisovatelku vnímala jako ženu s dramatickým osudem. Ve svém okolí jsem zjistila, že jsou jí lidé buď fascinovaní, nebo je absolutně nezajímá – čítanková nuda. Čím víc jsem se o ní dozvídala, tím víc mě začala oslovovat jako naprosto současná, moderní žena, plná rozporů, s obrovským drajvem. Individualita s osudem silnějším než všechny interpretace, které se za ty roky nastřádaly (obrozenecká, komunistická, feministická…). Každý pomník, který vznikl, ji oklešťoval a zužoval bohatost její osobnosti. Pochopila jsem, proč mě celou dobu zajímalo to, co z její osobnosti vyzařuje. Zároveň jsem porozuměla i Josefu Němcovi. Dojal mě jeho osud vedle slavné ženy. Musel ji nenávidět, ale zároveň nemohl být bez ní. Protože věděl, že s ní je jeho život bohatší.
MK: Nikdy mě ani nenapadlo zpracovat zrovna příběh Boženy Němcové. Kdybych dostala možnost zabývat se jakýmkoli jiným člověkem, byla bych taky hrozně ráda, protože každý člověk má svůj silný životní příběh. Slavní lidé jsou ale samozřejmě atraktivnější pro veřejnost. A Božena je bezesporu pozoruhodná osobnost – a navíc právě atraktivní. Se spoluscenáristkou Hankou Wlodarczykovou jsme se jednoznačně shodly na tom, že chceme vyprávět o skutečné ženě, o jejím přístupu k životu, o jejím osudu. Proč se stalo, že se po své smrti stala nesmrtelnou. Fakt, že je první českou spisovatelkou, byl pro nás vedlejší, poněvadž se jí stala krom toho, jak velký měla talent, právě proto, jaká byla. Ale to není všechno. Ruku v ruce s Boženou prošel zásadní částí svého života, a tedy i našich filmů, její manžel Josef Němec. Pro mě i Hanku je vlastně stejně důležitý jako ona. Zrovna tak jako Boženu jsme chtěly co nejvíc poznat i jeho, člověka ne slavného, ale rozhodně také pozoruhodného. A samozřejmě vyprávět o vztahu těchto dvou silných osobností.
V čem Vás její doba fascinuje?
HW: Byla to doba obrovských změn, podobně jako dnes, nesmírně dynamická, ve které bylo pro současníky strašně těžké se zorientovat. Dokonce vypukla celoevropská revoluce 1848, neklid zachvátil všechny vrstvy společnosti, starý svět se bortil, probouzel se fungl nový a nikdo nevěděl, jaký bude. Božena sama se potýkala s problémy, v nichž my bychom nepřežili; neexistovaly léky, antibiotika, běžně se umíralo hlady. Do toho zároveň vznikala spousta nových věcí: byla to doba velkého pokroku v lékařství, obrovských sociálních změn, kdy se davy zemědělského obyvatelstva přesunovaly do měst, vědecko-technická revoluce zkrátila vzdálenosti (za prvního Boženina pobytu v Praze přijel do Prahy první vlak), vzdělání už nebylo dostupné pouze těm nejbohatším vrstvám, čehož právě Božena byla dobrým příkladem. Znovu se rodila čeština (téměř jako nový jazyk, který se zbavoval záplavy germanismů), vznikala nová literatura, česká názvosloví. U všeho toho nového chtěla Božena být osobně. Být toho součástí.
MK: Nedá se říct, že by mě fascinovala doba. Při čerpání informací o první polovině 19. století a přemýšlení o tehdejším způsobu života a událostech jsem si jen ověřila, že doba se mění, ale lidé zůstávají stejní. Mají stejné charaktery, city, uvažování. Jak se projevovali před dvěma sty lety, projevovali by se i v dnešní době. Proto může být lidský příběh nadčasový.
Co pro Vás bylo nejtěžší?
MK: Samo téma a nekonečné zpracovávání nových a nových filmových příběhů. Co se týče tématu, je něco jiného tvořit filmový příběh se smyšlenou postavou nebo alespoň s postavou ne tak známou. O Boženě Němcové ví snad každý minimálně ze školy. A má na ni svůj pohled. Mnoho literárních teoretiků a historiků se Boženou, potažmo Josefem, velmi podrobně zabývalo a zabývá – mají na ni (a Josefa) také svůj pohled. A mnozí literáti zpracovali osud slavné spisovatelky zase svým pohledem. My s Hankou jsme se sice seznámily snad se vším, co kdy bylo o Boženě a lidech kolem ní zjištěno i vymyšleno, pochopitelně jsme si přečetly její korespondenci. A od těchto cizích pohledů jsme se musely oprostit, abychom se s velkou pokorou dobraly vlastního. A co se týče zpracování, musely jsme znovu a znovu vymýšlet dějové linky jednotlivých dílů, kterých postupně ubývalo. Vždy jsme daly dohromady příběh, postavy, napsaly za tu dobu skoro třicet definitivních scénosledů a měly několik hotových scénářů. Nejenže to byla vysilující práce, ale navíc nám bylo strašně líto všech postav, ke kterým jsme přilnuly, a musely je postupně vyškrtávat, protože by se do snižujících se počtů filmů nevešly.
HW: Z Boženina života se stalo něco jako veřejné vlastnictví. Každý o ní zaslechl nějaký ten drb, každý má svůj silný názor a každý má potřebu se k té své Boženě vyjádřit. Pochopily jsme, jak těžké bude proniknout skrze navrstvená tradovaná klišé a nahlédnout, jaká Božena skutečně byla. Znamenalo to nastudovat prameny, přečíst všechnu dostupnou literaturu, hledat souvislosti a pak – a to bylo mnohem těžší – to všechno zapomenout a najít vyprávěcí klíč. Od začátku jsme s Martinou věděly, že hlavní osu by mělo tvořit nevšední manželství Němcových. A oba aktéry jsme chtěly zbavit nálepek, které na nich ulpěly. Josefa Němce jako tyrana a Boženy jako oběti.
Jak byste popsali tehdejší roli ženy a muže?
HW: Byla přesně daná. Muž byl hlavou rodiny, a proto rozhodoval o chodu domácnosti, určoval společné bydliště. Na druhou stranu byl povinen poskytovat ženě obživu a zastupovat ji ve všech ohledech. Manželka mu byla ve všem podřízena, považovala se podle tehdy platného práva za ne zcela schopnou obstarávat své věci. Muž byl nadřazen ženě i ve výchově dětí. Děti nad sebou měly otcovskou pravomoc až do své plnoletosti ve dvaceti čtyřech letech. Když si přečtete, co stálo v tehdejších zákonech, které u nás do jisté míry s obměnami platily až do roku 1950, pochopíte, v čem všem Božena překračovala hranice a že byl Josef Němec mnohdy v právu. Navíc si ji vzal bez věna, které tvořilo nevěstin vklad do manželství a plně náleželo muži. To o Josefovi také něco vypovídá. Přinejmenším to, že upřednostňoval city před majetkem, což bylo v té době absolutně neobvyklé. A podle mého názoru se do mladičké Barbory naprosto zbláznil.
MK: Výhodou i nevýhodou manželství v 19. století bylo dodržování rolí žen a mužů. Mohla za to nejen výchova, konvence, ale i manželský zákon, který striktně určoval povinnosti manželky a manžela. Manžel musel být schopen zaopatřit rodinu, manželka se o něj a děti musela starat, následovat ho, když se stěhoval za prací, prostě vytvářet rodině zázemí. Výhodou bylo, že panoval řád, každý měl jistotu v tom, že věděl, jakou roli má, co se patří a co ne. Nevýhodou bylo, že se to mělo, či dokonce muselo dodržovat.
Jak důležitou roli hrálo u tehdejších rodin vzdělání?
MK: Jak ve kterých. Samozřejmě že vzdělaní otcové (vzdělaných matek bylo mnohem méně, ty měly jiný úkol v životě) posílali své syny (dcery měly mít jiné hodnoty než vzdělání) na studia. Ale i děti nevystudovaných rodičů leckdy studovaly (Josef Němec byl např. synem kloboučníka a po gymnáziu začal studovat filozofii). Vystudovaní se mohli snáze dostat mezi „honoraci“, elitu, mít uznávané povolání. Dívky z dobře situovaných i intelektuálních rodin mívaly domácí učitele, ale nepočítalo se s jejich profesní kariérou. S nadsázkou řečeno mohly v manželství povýšit z domácích pradlen, kuchařek a matek na pradleny, kuchařky a matky, které navíc po mužově boku promluví francouzsky a zahrají pár skladeb na piano.
HW: Božena (Barbora) měla ohromné štěstí, že se dostala ke knihám. Dívka jejího původu obvykle vychodila školu ve dvanácti letech a dál už byla vedena k domácím pracím: šití, vyšívání, vaření. S dalším vzděláním se u dívek nepočítalo. Barboře řekl kdysi jeden z jejích učitelů: „Škoda, že nejste chlapec, mohla byste to někam dotáhnout…“ Její přítelkyně Johana Rottová (později Karolina Světlá), která pocházela z bohaté měšťanské rodiny, takové štěstí neměla. Když se ukázalo, že má literární nadání, knížky jí zcela zakázali, aby neprovokovaly její fantazii. I dívky z bohatých rodin byly vychovávány tak, aby se staly vzornými manželkami, samostatné myšlení se u nich neočekávalo. Je jasné, že Božena musela v tehdejší společnosti se svojí touhou po vzdělání působit jako zjevení. Bylo to pro ni celoživotní téma. Zaprvé si byla vědoma své nedostatečnosti vůči univerzitně vzdělaným mužským protějškům, takže neustále prahla po nových vědomostech. Zadruhé ve své naprosté svobodomyslnosti věřila, že všichni mají nárok na vzdělání. A to nejen dívky a ženy, ale všichni, kterým byla tahle možnost díky rozvrstvení společnosti upírána.
Byla Božena Němcová vaší oblíbenou spisovatelkou už během studií?
MK: Vystudovala jsem bohemistiku na FFUK, takže jsem měla o Boženě a její době větší povědomí, než kdybych se „starou“ literaturou skončila úderem maturity. Především jsem měla obrovské štěstí, že nám tehdy přednášela paní profesorka Jaroslava Janáčková, která je mimořádnou odbornicí na literaturu 19. století a obzvlášť na Boženu. Všichni, kdo se dnes zabývají těmito tématy, musí podle mě vycházet právě z jejích poznatků a úvah. A především díky ní byla Božena ne mou nejoblíbenější spisovatelkou, ale velmi oblíbenou ženou. S paní profesorkou jsme se i pak několikrát sešly, vždycky měla co nového říct. A právě díky ní jsem se učila už od doby studií rozumět Boženě jako člověku, protože paní profesorka se právě snažila Boženě jako ženě porozumět a působivě nám zprostředkovávala své názory.
Jak asi byla rozvrstvená inspirace ke scénáři mezi věcmi o životě Boženy Němcové a jejím dílem samotným? Dá se z nějakého jejího textu podle Vás vycházet při snaze orientovat se v její osobnosti?
MK: Když jsme se s Hankou snažily o vlastní pohled na Boženu, pochopitelně jsme byly seznámeny s pohledy jiných i s dílem samotné Boženy. Skutečnou inspiraci jsme ovšem měly v její korespondenci. Na tom se asi shodnou úplně všichni, kdo dopisy četli. Z nich lze nejlépe usuzovat, kým Božena byla. Nejen z toho, co napsala ona, ale i z dopisů, které jí napsali ostatní.
HW: Osobnost a dílo jsou spojité nádoby, i když myslím, že u Boženy je to ještě trochu jinak. Musíte brát v úvahu dobu, ve které psala. Vznikala první česky psaná literatura pro lidi, kteří se česky teprve učili číst a psát. A mnoho literátů se učilo česky až v dospělosti, jako např. K. Havlíček Borovský, a do jisté míry i samotná Božena. Krédem v tématech bylo vzdělávat a poučovat, ukazovat tu správnou cestu. Tímto směrem šla i Božena ve svých povídkách, které pro nás mají historickou hodnotu, ale témata nás už neosloví. Jistěže se dá vypozorovat, že se v povídkách Božena do některých svých postav projektuje. Občas se stylizuje v jakousi moudrou mentorku, což ke starší Boženě, která si sama vybrala svoje jméno a poslání, patří. Někdy se ale otevře a ukáže, že její srdce, lačnící po svobodě, zůstalo v Ratibořicích, někde v divoké přírodě… Proto jsme mladou Barboru (Betty) viděly nejvíc v odvážné Divé Báře, která překračuje hranice, protože nemůže jinak. Je vykořeněna ze společnosti, podobně jako kdysi Barbora po návratu z Chvalkovic – kdy už nepatřila na vesnici, ale nebyla ani ze zámku. O to víc musela rozumět bláznivé Viktorce. Určitě jí také záviděla její svobodu.
Jak se Vy samy stavíte k otázce původu Boženy Němcové? Měla modrou krev?
HW: Samozřejmě jsme se tím na začátku zabývaly. Nakonec jsme se rozhodly vycházet z toho, že ona sama pochybnosti ohledně původu a data svého narození neměla. Našly jsme hodně shodných povahových i fyzických rysů po ženské linii – podobnost s matkou a s babičkou. J. V. Frič, který se zamiloval do Boženiny mladší sestry Marie, popisoval, že si byly sestry navzájem velmi podobné, atd. Někteří historici a literární vědci poukazují na Boženinu nevšední inteligenci, bystrost, sebevědomí, pocit nadřazenosti, které ji automaticky řadí do vyšších vrstev, a pochybují, že se mohla narodit obyčejným rodičům. Nevím, jestli měla modrou krev, a už jsem to přestala považovat za důležité. Ona tu aristokratku v sobě žila, cítila se „vyvolená“ a chovala se podle toho.
MK: No, mě původ Boženy Němcové moc nezajímá. Je mi celkem jedno, jestli měla „modrou krev“, anebo se narodila úplně obyčejným, nevzdělaným rodičům. Když už, tak mě zajímá prostředí, které ji v dětství ovlivnilo a ze kterého se vydala do úplně jiného světa. Chápu, že je zajímavé, dobrodružné zkoumat, kdo byli její rodiče. Ale pro mě je takové hledání obdobně vzrušující jako hledat houby anebo číst detektivku s napětím, kdo je tedy ten vrah. Mně nejvíc zajímá, kdo byla Božena Němcová.
V sérii se řeší hned několik témat, které v dnešní době představují našlapování po dost tenkém ledě: feminismus, osobní svoboda x bezohlednost, vlastenectví. Jak jste ke zpracování těchto otázek přistupovaly? Zpracovávají se taková témata díky práci v tandemu snáze?
MK: Rozhodně se lépe přemýšlí o jakémkoli tématu v tandemu. Mohly jsme s Hankou diskutovat, a tedy tříbit názory. Kvůli tomu, že jsme pracovaly na filmech společně, bylo bezpodmínečně nutné, abychom měly na věci shodný anebo velmi podobný názor. A to se nám povedlo.
HW: Žádné z těchto témat nepovažujeme za „tenký led“, protože jsou to univerzální témata, která byla aktuální před dvěma sty lety stejně jako dneska. Potýkaly jsme se spíš s praktickými problémy. Například jak pracovat s němčinou, kterou jsme potřebovaly k Barbořině cestě k vlastenectví a k věrnému podání doby. Mnoho scén šlo nakonec pryč jen proto, aby nebyl celý první díl s titulky. Hodně jsme se potýkaly s tématem vlastenectví a tím, jak ho ztvárnit jako zcela přirozenou a organickou součást doby, aby nepůsobilo koženě jako v tendenčních filmech z 50. let. Práce v tandemu byla skvělá, nedocenitelná. Při tak obrovském rozsahu látky potřebujete mít možnost věci sdílet, mluvit o nich, dohadovat se s někým, kdo má jiný názor, ale jede na stejné vlně jako vy. Občas musíte potlačit svoje ego, ale nakonec vám to nevadí, protože víte, že to nejsilnější ego mezi vámi má Božena. A že je to tak správně.
Němcová patří spolu třeba s Máchou nebo Erbenem ke klasikům české literatury. Už u slova „klasik“ většina dětí zřejmě dostává osypky – jak se dá podle Vás toto vnímání zlomit? Jak k těmto klasikům přistupovat svěže? Jak o nich učit?
MK: A co hned napadne pod pojmem klasik Vás? Člověk z masa a kostí, který všelicos zkazil, měl chyby, styděl se, případně byl nesnesitelný? Anebo takřka dokonalá, nehnutá, skrznaskrz vážná osoba? Obávám se, že právě tak byl a zhusta je dětem klasik představovaný. Co by je mělo zaujmout na ustrnulé, nedotknutelné soše? Myslím, že tohle vnímání se dá zlomit jedině tím, že se dětem bude vyprávět ne o sochách, ale o skutečných lidech, ze kterých se bohužel ty sochy staly. Podstatné je, proč se ti lidé nazývají klasiky, a ne je tak jednoduše nazývat.
HW: Za sebe myslím, že je důležité přiblížit je naší zkušenosti. Literatura je živá jen natolik, nakolik odpovídá na naše současné otázky, jinak je to mumie.
Jak se stavíte k aktualizaci díla Boženy Němcové? Má se Babička převádět do dnešního jazyka?
HW: Pokoušela jsem se číst dětem převyprávěnou Babičku, ale po první kapitole jsme skončili. Myslím, že to nebylo ani tak o jazyku jako spíš o tom, že Babička není dětská knížka. Popisuje se tam pro děti jakási dávná historie, která je na hony vzdálená jejich zkušenosti. Božena totiž Babičku vůbec nepsala pro děti. Je to kniha pro dospělé. Z dnešního pohledu pro dospělé, kteří mají na chvíli čas se zastavit, nadechnout, snít, dovolit si nostalgii. A tito dospělí převyprávění do dnešního jazyka, které oplošťuje Boženin styl, nepotřebují. Aspoň doufám.
Co by podle Vás děti na základních školách měly od Němcové číst? Není na ně zmiňovaná Babička až příliš náročná?
HW: Znám pár dětí, které Babičku přelouskaly a líbila se jim. Především kapitola o Viktorce, což je příznačné – není to lyrické vyprávění, ale samostatný poutavý příběh. Na seznámení s Boženou bych menším dětem dávala číst její pohádky, starším Divou Báru. Je v ní napětí, dobrodružství, na rozdíl od jiných Boženiných povídek srozumitelný dramatický děj. Babičku dětem nevnucujme, dokud o ni samy neprojeví zájem.
MK: Předpokládám, že snad znají alespoň některé z pohádek Boženy Němcové, ale ani tím si nejsem jistá. V Babičce, podle mě, většina dětí ze základní školy zalíbení nenajde. Nemůže být podle jejich měřítek poutavá, nenajdou v ní dramatický příběh a jako hrdinku těžko přijmou starou ženu. Nedokáží ocenit barvité líčení prostředí a dávných činností, atmosféru. Nemohou se ztotožnit ani s postavami, ani s událostmi. Tak je to nezajímá. Je to podobné jako s poezií. Kolik školáků čte s chutí básně? A nezapomínejme, že Babičku pro děti ani Božena Němcová nepsala. Nevím, kdy a z jakého důvodu se tato kniha stala povinnou školní četbou. Děti strašně málo čtou, zájem o knihy neskutečně upadá. Myslím, že zrovna Babička je k četbě nepřivede.
Další zásadní téma série představuje feminismus – myslíte si, že máme jako společnost v této otázce vyhráno?
HW: Bohužel ne. Mnoho zažitých stereotypů přetrvává. To, co zakoušela Božena před dvěma sty lety, zná důvěrně hodně současných žen. Možná ve skrytější formě, ale podtext je jasný. Například profesní podceňování, horší finanční ohodnocení. Spousta mužů nás pořád posílá k plotně…
Dá se Božena považovat za průkopnici boje za právo žen u nás?
MK: Podle mého názoru „bojovala“ Božena za cokoli především jako vzor tím, jaká byla a jak žila. Nebyl to žádný její program. Jako silná osobnost se nechtěla ani neuměla podřizovat, svá práva, tzn. uznání své vlastní osobnosti, si držela se samozřejmostí. Co se týče „boje“ za druhé, urputně se snažila prosadit vzdělávání žen – ale rozhodně nebyla průkopnicí. Například její přítelkyně Antonie Rajská-Čelakovská založila první školu pro dívky v době, kdy se Božena teprve rozkoukávala po Praze. Nebyla, podle mě, feministkou, to nebyla její ideologie. Vždyť sama psala, jak by se chtěla „kořit muži“. Otázkou je, jestli by to kdy dokázala. Nicméně neřešila primárně vztahy mezi ženami a muži, ale mezi člověkem a člověkem, rovným mezi rovnými.
HW: Feminismus nebyl explicitně Boženino téma. Ne v tom smyslu, jak by ji „stavitelé pomníku“ chtěli vidět. Boženu zajímala emancipace každého jednoho člověka. Bojovala proti nespravedlnostem, křivdám a útisku, kdekoli na ně narazila. Měla v sobě ukotvenou touhu po rovnosti, volnosti, bratrství – těmito ideály francouzské revoluce žila, a to úplně přirozeně. Chtěla je pro sebe i pro ostatní: pro děti, služky, pro sedláky. Tyto ideály mimochodem konvenovaly i Josefu Němcovi. Myslím tedy v obecné rovině, nikoli ve chvíli, kdy je uplatňovala v ložnici. Ve společnosti pak bylo její metou vyrovnat se mužům a přirozeně k nim vzhlížela, protože jí ženská společnost až na pár výjimek intelektuálně nedostačovala. Přítel Bendl například věděl, že to Božena ocení, když jí napsal, že je jen „poloviční“ ženou, tedy ženou ve své době netypickou. O Boženině vztahu k genderovým stereotypům vypovídá už pohled do její domácnosti. Ačkoliv sama cítila, že ji dobové stereotypy svazují, sama je předávala svým dětem. Některým z nich podléhala, některé porušovala, překračovala nebo i obratně využívala. Jinak se stavěla ke svým synům a úplně jinak k dceři. Té sice chtěla zajistit nezávislost povoláním učitelky, ale doma ji využívala jako hospodyni. Z hlediska genderu je velmi zajímavou postavou i Josef Němec. I když si díky své vznětlivé povaze mnohokrát sjednával pořádek násilím, překračoval genderové konvence velmi často. Například když netrval na tom, aby ho manželka s dětmi následovala do Uher, kam se nechal pracovně přeložit. V dopisech popisuje, jak zkoušel vařit nebo jak se potýká s „ženskými“ domácími pracemi. Často ji žádal o radu, jak postupovat v pracovních záležitostech, někdy ji nechával za sebe i pracovně jednat – to v té době nebylo obvyklé. A proti zažitým stereotypům bylo i to, když jí sděloval, jak se mu po ní stýská a jak ji má rád.
Měli spolu Božena a Josef Němcovi být, nebo se v životě neměli potkat?
HW: Barbora bez Josefa by se především nestala Boženou. Nejspíš by se nikdy nedostala do vlastenecké společnosti. Teprve ta jí dala možnost vyniknout – a ona chtěla vyniknout! Kdyby s Josefem neprožívala těžké životní situace, možná by neměla takovou potřebu psát. Její nejslavnější povídky vznikly až poté, co ztratila syna a žila v opravdové bídě. Na druhou stranu byla tak silná, že si dokázala uhájit svoji svobodu a autenticitu a uhájila by si ji patrně i s jiným manželem a v jiných podmínkách. Podle partií, které se jí nabízely, by Barbora patrně nepřekročila hranice královéhradeckého kraje; mohla být ženou mlynáře, ucházel se o ni syn poštmistra z Náchoda. V té lepší variantě mohla třeba jako její mladší sestra Marie udělat štěstí sňatkem s francouzským zámeckým komorníkem. Možná by psala, tvořila, protože potřebovala sebevyjádření, ale v německém prostředí by byla jen jednou z mnoha. Pokud přistoupíme na to, že existuje něco jako osud – v tu danou chvíli jsou tu možnosti, z nichž jen jednu můžeme zvolit, a na to se nabalují další okolnosti našeho života – pak děkujme osudu, že postavil Barboře Josefa do cesty.
Jak to bylo s onou známou trnovou korunou na hrobě Karla Havlíčka Borovského – některé verze hovoří o tom, že ji tam položil Josef, jiné zase mluví o Boženě. Jak to bylo podle Vás?
MK: Podle nás to bylo tak jako podle Boženy. Ve svém prvním dopise, ve kterém vylíčila Havlíčkův pohřeb, popsala, jak navedla přítele Halánka, čili Ferdinanda Náprstka, aby položil na rakev trnovou korunu. A ten to udělal.
HW: Příběh trnové koruny propletené vavřínem je příběh, kterému dal ve 20. století kontury Zdeněk Nejedlý. Hodilo se mít odvážnou mučednici, která stojí proti zbabělé vlastenecké elitě vesměs z řad buržoazie (viz filmy O. Vávry). Na druhé straně byl symbol snadno využitelný i pro literární disent v normalizačních letech (F. Pavlíček: Zpráva o pohřbívání v Čechách). Pro nás bylo nejzajímavější, že legendu s korunou si o sobě vytvořila sama Božena, a to ve svých dopisech. Vavřínový věnec a koruna byl její nápad, který vnukla Ferdinandu Náprstkovi, a ten jej financoval a uskutečnil; to on položil Havlíčkovi na hlavu korunu a věnec na víko rakve. Tuhle verzi jsme přebraly od historika Vladimíra Macury jako tu pravou: v prvním dopise Božena ještě píše o Náprstkovi, v těch pozdějších už píše jenom o sobě. Ještě za jejího života se mezi současníky i rodinnými příslušníky rozšířila legenda, kterou rád podporoval i Josef Němec. Ve skutečnosti na pohřbu musela být Božena tak nenápadná, že se její přítomnost ani nedostala do policejních záznamů. Zato bylo skoro typické, že na sebe nechtěně strhl pozornost Josef. Kvůli rozdávání smutečních lístků a nabádání účastníků, aby smekli před velkým Čechem, musel na několik dní do vězení. O něm ale Božena ve svém prvním dopise z pohřbu nepsala.
Není podle Vás Josef Němec záměrně ve vnímání veřejnosti trochu démonizován, aby v příběhu o Boženě sehrál tu roli „zlého, uzurpátorského muže“?
HW: My jsme se snažily o zachování rovnováhy. Ukázat, že život s ním nebyl jednoduchý, ale že to bylo vzájemné. S Boženou nebylo lehké žít. Jejich manželství bylo střetem dvou vyhraněných osobností. Oba dva vedle sebe rostli a sebevědomý Josef se musel smiřovat s tím, že ho Božena přerostla. Musel velmi trpět, ale nepochybně ji velmi miloval. Po její smrti to byl hlavně on, kdo se zasadil o to, aby se na ni nezapomnělo.
MK: Ve stejnou dobu, kdy český národ postavil svou spisovatelku na piedestal, zdálo se zřejmě málo litovat ji jen jako oběti tragické doby. Zvlášť když se mnozí vlastenci mohli cítit provinile, že se o národní ikonu sami včas nepostarali. A tak jí dodali punc absolutní oběti tím, že vedle ní stvořili i jejího trýznitele – manžela. Aby bylo sousoší snadno pochopitelné, dokonalé. Čím víc se stávala Božena světicí, tím primitivnějším hrubiánem se stával tyran Josef. Není to úplně neobvyklé, kdejaký národ potřebuje pro posílení hrdosti zidealizované hrdiny, v tomto případě hrdinku. Odnesl to Josef, člověk vzdělaný a pokrokový, ale i Božena. Skutečná Božena Němcová, se svými klady i nedostatky, vniká do srdce hlouběji a zásadněji než sebelépe vyvedený pomník. Budí větší obdiv, silnější emoce, uznání, pochopení než ustrnulá dokonalost.
Hovoří se o tom, že Božena trpěla komplexem paní Bovaryové, tedy problémem toho, že požadovala stejně jedinečnou lásku jako ty, o kterých četla. Myslíte si, že některý z jejích vztahů mohl něco takového přinést?
MK: Myslím, že Božena neuměla milovat. Stálá láska vyžaduje kompromisy, a ty nedělala. Zevšední, a Božena všednost neuměla snášet. Stále potřebovala mířit kupředu ve všem, co dělala. Z toho důvodu podle mě nemilovala, ale zamilovávala se. Proto bych nedávala šanci žádnému z jejích milostných vztahů. Buď by omrzel ji, anebo by od ní utekli muži, kteří by se zalekli jejího vyžadování nezralé „jedinečné lásky“. Obojí se v milostném životě Boženy stávalo.
HW: Všechno, co Božena dělala, dělala naprosto intenzivně. Podle jednoho z našich poradců trpěla histrionskou poruchou osobnosti a to ji myslím charakterizuje velmi dobře. Tu bezpodmínečnou jedinečnou lásku, kterou celý život hledala, určitě prožívala s Václavem Nebeským. Oba byli velmi mladí, on nadaný básník, už tehdy známý, zcela jiná povaha než Josef. Božena byla matkou čtyř dětí, a přesto byla připravená dát všechno všanc. To, co i dneska působí jako lehkomyslnost, bylo v tehdejší době existenčně naprosté šílenství. Zároveň si musíme uvědomit, že jí tehdy bylo teprve třiadvacet – měla tedy právo ztratit hlavu. Pokaždé šla až na dřeň. Od svých lásek chtěla všechno, nebo nic, vrhala se do nich po hlavě – její milenci se ale opravdovosti jejího žáru zalekli a utekli.
Karel Jaromír Erben a Karel Hynek Mácha byli zmíněni – jejich Kytice a Máj bývají často zpracovávány. Čím to, že dílo Boženy Němcové provokuje dnešní tvůrce o poznání méně?
MK: Pohádek Boženy Němcové bylo natočeno dost. Její ostatní knihy se dají filmovat těžko, chybí jim jasná, dramatická dějová linka. Příkladem jejích vhodných textů k filmovému zpracování jsou příběhy Viktorky a divé Báry – a také jsme je oba ve filmovém zpracování viděli. Protože v sobě mají napětí, strhující děj. A právě to nechybí v Erbenových baladách ani v Máchově epické básni.
HW: Kytice a Máj mají silný, dobře vystavěný dramatický děj, archetypální témata. Oproti tomu většina Boženiných povídek, včetně Babičky, jsou „obrázky ze života“ venkovského lidu. Nejsou v nich dramatické příběhy, jsou historické, nikoli nadčasové. Zachycují dobře svoji dobu, zvyky, jazyk, její témata. Božena se snažila podobně jako většina tehdejších literátů vzdělávat, psát o tradičních hodnotách českého venkova, aby se podržely v paměti a nevymizely. Sbírala pověsti, krajové zvyky a viděla v tom službu národu. Snažila se zachytit původní jazyk v autentické podobě. Z dnešního pohledu by byla spíš folkloristka, socioložka a etnoložka než čistě dramatická spisovatelka. Zajímavé je, že Babičky si sama moc nevážila, brala ji okrajově. O tom, že psala hodně na společenskou objednávku, svědčí i její korespondence. Psaná mnohem modernějším jazykem, prokazujícím její rozhled, vnímavost, smysl pro humor. Ten opravdový román, který se chystala napsat, nikdy nevznikl. Z dnešního pohledu je mnohem víc vzrušující její život než její dílo.
V čem vidíte největší přínos Boženy jako spisovatelky? Co si od ní dnešní autoři mohou vzít?
HW: Neobyčejný vypravěčský a pozorovací talent. Z korespondence, kterou psala s vědomím, že ji nebude číst pouze její adresát, neobyčejnou přímost, nadhled, sarkasmus. Jako spisovatelka si byla vědoma i své společenské role a neváhala se angažovat tam, kde cítila, že je jí třeba. Určitě by jí nebylo jedno, co se děje kolem nás, a podle toho by si vybírala svoje témata. Byla by spíš levicově orientovaná, vždycky by stála na straně slabých, nebylo by jí lhostejné, v jakém stavu se nachází naše planeta.
MK: Zřejmě se stala vzorem pro další ženy, které se pokoušely psát – ne veršovánky nebo poučné, vyumělkované rady dívkám, ale skutečné povídky a romány. (Lituji toho, že sama nenapsala román. Pokud by byl tak zajímavý a čtivý jako její dopisy, byl by to poklad.) Ale smysluplný rozbor Boženy Němcové jako spisovatelky, včetně jejího možného vlivu na dnešní autory, bych vážně nechala na literárních teoreticích. Opravdu mě víc zajímá její osobnost než přemýšlení o její práci.
Asi každý Čech si vybaví Babičku a Viktorku. Odpovídá jejich popis ve slavné knize realitě?
MK: Božena vždy vycházela z reality a vždy si realitu upravila podle toho, jak chtěla. Reálná postava babičky i Viktorky se lišila od postav, které předložila spisovatelka čtenářům. V prvním případě sama potřebovala vidět babičku nostalgicky, jako čistý symbol, který jí evokoval nereálně krásně prožité dětství. A příběh Viktorky – jistě tuto pomatenou osobu z Ratibořic znala, možná si pak do ní vsadila svou touhu po lásce, kvůli které může člověk zešílet.
V cimrmanovské hře České nebe zastupuje Boženu právě babička. Vypovídá to něco o českém národu? Má obraz babičky k naší nátuře blíže?
MK: Nemyslím, že by se dalo říct, že má jakýkoli národ k jakékoli postavě z jakékoli knihy „blíže“. Řekla bych, že to vypovídá o jediném – Babičku každý Čech zná.
HW: Myslím, že to vypovídá jenom o tom, že babička je ikona. Možná by bylo zajímavé vysledovat, nakolik ji převzala z pohádek a pověstí, které sbírala. V podstatě je to pohádkový archetyp laskavé a moudré báby kořenářky, která dělá „zázraky“. Ale sama Božena byla její opak. Moderní sarkastická ženská.
Sledovaly jste i to, jak jiní, ať už filmově, nebo knižně, zpracovali osud Němcové?
HW: Zaujalo mě, že o ní nevznikl ucelený životopisný film, pouze úseky ze života, poplatné době vzniku. To se týká i všech pokusů o realizaci, které se neuskutečnily. Námět na scénář napsala například Marie Majerová, Marie Pujmanová. Autorský životopisný film připravovala Věra Chytilová. Z natočených scénářů na mě nejvíc zapůsobil německý film Dagmar Knöpfel (A tou nocí nevidím ani jednu hvězdu, 2005), který zaznamenává poslední týdny Boženina života. Ale i v něm je Josef Němec podaný konvenčně jako necitelný hrubián a Božena je v roli oběti. Přesně těchto dvou věcí jsme se v naší minisérii chtěly vyvarovat.