Reportáže v regionech
Křížový vrch
Asi nejznámější přírodní zajímavostí Nízkého Jeseníku jsou Rešovské vodopády na říčce Huntavě. Nebo spíš hezky vytvarovaný potok zařezávající se do úzkého skalnatého kaňonu a zároveň prudce klesající.
Vznikají tak splavy, kaskády a vodopády, z nichž nejvyšší chrlí vodu z úctyhodné šestnáctimetrové výšky.
Huntava tady vypadá, jako by tekla po schodech. Přístup k největšímu vodopádu je nejsnadnější od vísky Rešov (asi 1 5 km), případně od vesnice Tvrdkov (asi 3,5 km).
Zde je nutno počítat s přelézáním skal a balvanů, není tedy moc vhodný pro cykloturisty. Najdete tady vhodně umístěnou vyhlídku přímo naproti padající vodě. Ono toho tady ale bylo víc, co nám v této oblasti učarovalo.
Vydejte se spolu s objektivem naší kamery na Křížový vrch. Přístup na něj je z vesničky Ruda v Nízkém Jeseníku.
Víc než polovina stavení je opuštěná, zbytek je obydlen především chalupáři. Samotný vrchol je z Rudy vzdálen necelý kilometr. Po cestě potkáte množství zajímavě vyvedených křížků, které jsou na samotném vrcholu zakončeny jedním velkým křížovým sousoším.
Konají se tady i velké poutě, vždy první srpnovou neděli. Právě díky nim je prý toto místo doslova „promodlené“ a vyzařuje pozitivní energii.
Příliv nové síly už pocítíte při samotném pohledu do krajiny. Jako na dlani tu máte roviny úrodné Hané i mohutný masiv Hrubého Jeseníku. Navíc je tu jedna záhada. Křížový vrch tvoří trojúhelník s dalšími významnými poutními místy v okolí – kaplí Svatého Rocha nad Úsovem a křížovou cestou v Mladějovicích.
To však není to hlavní, proč se na kopec chodí. Připravte se na nádherný výhled. Je vidět všude okolo, nic nepřekáží. Ukazují se Jeseníky, stejně jako vrchy Králického Sněžníku a dalších hor směrem na západ, ale i hory směrem východním. A na jihu je výhled do roviny Hané.
Křížový vrch
Smírčí kříže
Středověk někdy bývá označován jako dobrodružná a velmi drsná minulost. V době, kdy se počítalo s krevní mstou, se není čemu divit. Lidský život měl svoji hodnotu, která se dala i vyčíslit. Hříšníci se často mohli také vykoupit, a to prostřednictvím smírčích křížů.
Právě po jejich stopách jsme se vydali na Olomoucku. Na některé z nich narazíte hlavně v okrajových částech města a místní olomoucká kronika se pyšní i autentickým zápisem v rychtářské knize z roku 1529 zachycujícím způsob uzavírání smírčí smlouvy neboli odklad hlavy.
Vrah musel lehnouti si na hrob zavražděného, bos, jen v košili oděn a nad ním stál bratr zavražděného. Následovala slovní litanie a pak platba. Čím vyšší postavení měl zavražděný, tím hlouběji musel provinilec sáhnout do portmonky.
A jestli vás zajímá, jak vypadal takový skutečný sazebník, pak se to dozvíte právě z našeho olomouckého zastavení u smírčích křížů.
Smírčí kříže
Po stopách čarodějnic
Říkalo se jim putifarky. A po jejich stopách se vypravíme i my. Čarodějnice – ty které proklety byly a které samy proklít mohly. Ve středověku jim inkvizice pěkně zavařila. Ale pěkně popořádku: startujeme na turistické cestě v Šumperku, u domu první popravené šumperské měšťanky Marie Sattlerové. Putování samo má 22 zastavení a příhody některých žen jsou vskutku nepochopitelné. Způsoby nelidského vyslýchání a týrání měly ženy přivést k neuvěřitelným útrapám. Jistě se to jejich trýznitelům podařilo – některé však vzdorovaly a nevydaly ani hlásku.
Po stopách čarodějnic
Muzeum Litovel
Jiný svět a jiná doba. Možná tohle vás napadne, vstoupíte-li do litovelského muzea. Město proslavilo hlavně pivo nebo první gramofon, ale důvod, proč jsme přijeli my, byl přece jen trochu jiný: prazvláštní nástroje, stroje podivných tvarů a k různým účelům sloužící předměty, které používali řemeslníci, báby a dědové věků ne tak dávno zašlých. Z darovaných předmětů se dokonce podařilo vytvořit řemeslné tržiště.
Muzeum Litovel
Kartouzka
Nedělní toulání odstartujeme výletem do Kartouzky. Tu najdete pár kilometrů od Dolan na turistické stezce svatého Kopečka u Olomouce. Kartouzka – tak se už po staletí říká zřícenině kláštera asketických mnichů kartuziánů. Samotářští mniši žili zvláštním životem. Pobývali sami, a to rádi, v temných prostorách. Ne nadarmo se vězeňským kobkám začalo říkat kartouzy. A o Kartouzku se svedl v historii i boj, bohužel dodnes vlastně neskončil.
