Reportáže v regionech
Muzeum Komenského
V Přerově mají Muzeum Komenského a jde vlastně o největší expozici týkající se historie školství u nás. Vítejte ve čtyřech kompletně vybavených třídách od 17. století až do současnosti.
Knížky – učebnice tehdy vůbec nebyly nebo byly drahé, a proto byli malí učedníci nuceni slabikovat texty z destičky, do které se vkládal vždy list papíru s písmenky a obrazem kohouta. Všechno to připomínalo záchodové prkýnko.
Za zmínku snad stojí i to, že tady mají třeba i vzácné telurium ukazující pohyb Země a Měsíce kolem Slunce nebo Machův vlnostroj – názorná pomůcka, která demonstrovala vzdělání chtivým podélné a příčné vlnění. A víte, že kapesníky tehdy v módě nebyly – proto i ve školách byla plivátka.
Náš průvodce František Hýbl všechny třídy vybudoval a většinu předmětů taky sám sesbíral. Za komunistického režimu mu tady straničtí soudruzi nechtěli povolit historicky nedílnou součást učebny – obraz císaře pána a kříž. Franc Josef nakonec prošel, krucifix ale musel počkat až na listopad 89. Kuriózní historii má i Komenského mravoučné desatero vytištěné koncem 19. století.
Muzeum Komenského
Dlouhé stráně
Víte, co mají společného Pražský hrad, Karlův most, Karlštejn? Možná ano. Napadne vás třeba spojitost s Karlem IV. A jak k těmto architektonickým monumentům, jimiž kráčely české dějiny a které je často i utvářely, patří moravská vodní elektrárna Dlouhé Stráně?
Jde o stavbu, která spolu s těmi ostatními zmiňovanými byla zařazena do seznamu sedmi divů České republiky. Každoročně vyrobí víc než čtvrt miliardy elektřiny, napájí ji přitom docela malá říčka Dolní Desná vinoucí se vrcholky pradědského pohoří a jde o největší české vodní dílo.
Její horní nádrž byla vybudována tak, že se vyhloubil vrchol kopce Dlouhé Stráně a rozdíl mezi hladinou vody v horní a dolní nádrži je víc než 500 metrů – a to je další nej téhle stavby: je to elektrárna pracující s největším převýšením.
V době energetické špičky voda teče z horní nádrže přivaděčem na lopatky turbín, roztáčí je a ta přes generátor vyrábí elektrickou energii. V nočních hodinách je tomu přesně naopak. Elektrárna byla zprovozněna v roce 1996. Nachází se v chráněné krajinné oblasti – i proto musely být provozní části přehrady umístěny do podzemí.
Dlouhé stráně
Křížový vrch
Asi nejznámější přírodní zajímavostí Nízkého Jeseníku jsou Rešovské vodopády na říčce Huntavě. Nebo spíš hezky vytvarovaný potok zařezávající se do úzkého skalnatého kaňonu a zároveň prudce klesající.
Vznikají tak splavy, kaskády a vodopády, z nichž nejvyšší chrlí vodu z úctyhodné šestnáctimetrové výšky.
Huntava tady vypadá, jako by tekla po schodech. Přístup k největšímu vodopádu je nejsnadnější od vísky Rešov (asi 1 5 km), případně od vesnice Tvrdkov (asi 3,5 km).
Zde je nutno počítat s přelézáním skal a balvanů, není tedy moc vhodný pro cykloturisty. Najdete tady vhodně umístěnou vyhlídku přímo naproti padající vodě. Ono toho tady ale bylo víc, co nám v této oblasti učarovalo.
Vydejte se spolu s objektivem naší kamery na Křížový vrch. Přístup na něj je z vesničky Ruda v Nízkém Jeseníku.
Víc než polovina stavení je opuštěná, zbytek je obydlen především chalupáři. Samotný vrchol je z Rudy vzdálen necelý kilometr. Po cestě potkáte množství zajímavě vyvedených křížků, které jsou na samotném vrcholu zakončeny jedním velkým křížovým sousoším.
Konají se tady i velké poutě, vždy první srpnovou neděli. Právě díky nim je prý toto místo doslova „promodlené“ a vyzařuje pozitivní energii.
Příliv nové síly už pocítíte při samotném pohledu do krajiny. Jako na dlani tu máte roviny úrodné Hané i mohutný masiv Hrubého Jeseníku. Navíc je tu jedna záhada. Křížový vrch tvoří trojúhelník s dalšími významnými poutními místy v okolí – kaplí Svatého Rocha nad Úsovem a křížovou cestou v Mladějovicích.
To však není to hlavní, proč se na kopec chodí. Připravte se na nádherný výhled. Je vidět všude okolo, nic nepřekáží. Ukazují se Jeseníky, stejně jako vrchy Králického Sněžníku a dalších hor směrem na západ, ale i hory směrem východním. A na jihu je výhled do roviny Hané.
Křížový vrch
Smírčí kříže
Středověk někdy bývá označován jako dobrodružná a velmi drsná minulost. V době, kdy se počítalo s krevní mstou, se není čemu divit. Lidský život měl svoji hodnotu, která se dala i vyčíslit. Hříšníci se často mohli také vykoupit, a to prostřednictvím smírčích křížů.
Právě po jejich stopách jsme se vydali na Olomoucku. Na některé z nich narazíte hlavně v okrajových částech města a místní olomoucká kronika se pyšní i autentickým zápisem v rychtářské knize z roku 1529 zachycujícím způsob uzavírání smírčí smlouvy neboli odklad hlavy.
Vrah musel lehnouti si na hrob zavražděného, bos, jen v košili oděn a nad ním stál bratr zavražděného. Následovala slovní litanie a pak platba. Čím vyšší postavení měl zavražděný, tím hlouběji musel provinilec sáhnout do portmonky.
A jestli vás zajímá, jak vypadal takový skutečný sazebník, pak se to dozvíte právě z našeho olomouckého zastavení u smírčích křížů.
Smírčí kříže
Po stopách čarodějnic
Říkalo se jim putifarky. A po jejich stopách se vypravíme i my. Čarodějnice – ty které proklety byly a které samy proklít mohly. Ve středověku jim inkvizice pěkně zavařila. Ale pěkně popořádku: startujeme na turistické cestě v Šumperku, u domu první popravené šumperské měšťanky Marie Sattlerové. Putování samo má 22 zastavení a příhody některých žen jsou vskutku nepochopitelné. Způsoby nelidského vyslýchání a týrání měly ženy přivést k neuvěřitelným útrapám. Jistě se to jejich trýznitelům podařilo – některé však vzdorovaly a nevydaly ani hlásku.
