Reportáže v regionech
Teplice nad Bečvou
Teplice nad Bečvou jsou nevelké lázně nedaleko Olomouce. Pamatují toho už hodně, léčivé účinky místní kyselky se začaly využívat už v šestnáctém století. Na úplném začátku prý lázeňství obnášelo velkou dřevěnou káď v řece Bečvě, kterou využívali místní obyvatelé i lázeňští hosté. Postupně se podoba lázní měnila a služby se rozšiřovaly. Největší rozkvět zažily Teplice nad Bečvou mezi dvěma světovými válkami ve 20. století. Po vědeckých výzkumech byly tehdy zdejším pramenům přiznány blahodárné účinky na kardio-vaskulární systém. Dozvíme se ještě další zajímavosti a také se podíváme na to, jak vlastně léčba funguje.
Teplice nad Bečvou
Muzeum kočárů
Každý člověk se postupem času a stárnutím s přibývajícími zkušenostmi stává patriotem, člověkem, který miluje své blízké, rodinu a samotnou zemi, ve které žije. Všechny tyto pocity, ale spojuje něco, co naši předkové cítili jako samozřejmost; je to víra, která odporuje našeho ducha. A to je právě jedna z hlavních myšlenek muzea kočárů, která by měla oslovit každého z mladších či starších, který překročí práh a ocitne se na půdě, která byla prolita potem našich předků, na místě kde není prostor pro špatnosti a komerci dnešního mnohdy prázdného života.
Strávený čas v muzeu, který vás přivede k zamyšlení nad myšlenkami, které by vás možná nikdy nenapadly, bude tím, co vás pohladí a osloví. V muzeu uvidíte, jak se snoubí řemeslný um našich předků s duchem, kterého vdechli do každého kočáru. Uvidíte kombinaci skvostných kočárů, které sloužily člověku v těch nejradostnějších chvílích života, ale i takové, které se vybíraly na poslední cestu. Je to unikátní sbírka, uvidíte například to, jak nejrůznější typy „vozítek“ reprezentují vývoj dopravního prostředku, jenž dosáhl největšího boomu v letech 1820 až 1920.
Mylord z roku 1914 s odklápěcí střechou byl nejoblíbenějším kočárem všech dob. Nechybí tu lovecká bryčka ani speciální výletní vozítko pro dámy, ty jej směly řídit pouze za svobodna, pro vdané se to už nehodilo. Vůbec nejstarším pokladem je Zlatá karosa z roku 1745, reprezentační vůz církevních hodnostářů. Váží 2,5 tuny a nedávno si zahrál ve Vídni ve filmu Princezna Sisi.
Muzeum kočárů
Hranický kras
Putování s kamerou zakončíme tentokrát v Moravskoslezském kraji v jedněch jeskyních. Říká se jim Zbrašovské aragonitové a leží v malebném údolí řeky Bečvy. Jde o jedinečný jeskynní systém evropského významu vzniklý současným působením vod dopadajících na povrch a teplých minerálních vod vystupujících z velkých hloubek ve vápencích.
Unikátní výzdobu tvoří minerál aragonit, dále tzv. gejzírové stalagmity a kulovité sintrové povlaky připomínající koblihy. Nejnižší úrovně jeskyní jsou trvale zaplněny plynem oxidem uhličitým. Jsou nejteplejšími jeskyněmi v celé České republice s celoroční stálou teplotou 14°C. Byly objeveny v roce 1912 a pro veřejnost jsou zpřístupněny od roku 1926. Nedaleko jeskyní se nachází nejhlubší propast České republiky „Hranická propast“.
Dna této propasti ještě nebylo dosaženo. Její suchá část, do níž lze volně nahlédnout, má hloubku 69,5 metru. Největší naměřená, ale nepotvrzená hloubka propasti je 329,5 metru, největší potvrzená 274,5 m. Předpokládaná hloubka je 700 metrů. V nejmladší fázi, někdy od konce třetihor počátku čtvrtohor, se v této oblasti projevilo takzvané hydrotermální krasovění, kdy hornina – vápenec, není zpracovávána krasově na pouze povrchovou vodou, ale na celé té „chemii“ se podílejí také teplé uhličitanové kyselky.
Jeskyně dostali název po právě po aragonitu – minerálu s typickými krystaly. Poprvé ho spatřili před necelými sto lety bratři Josef a Čeněk Chromí. Dobrodružnou výpravou, která se jim málem stala osudnou, se pak zapsali do historie. A k nim se váže i jedna pověst. Zatímco jeskyně byly objeveny na počátku dvacátého století, o hranické propasti vzdálené jen několik set metrů, se vědělo už o tři sta let dřív. Je dokonce prvním naším krasovým jevem zachyceným na mapě, a to Janem Amosem Komenským na jeho plánu Moravy. Dnes se ale turisti do jejího jícnu podívají jen přes zábradlí.
Hranický kras
Šumperk
Zavítáme i na Moravu, a to do Šumperka. Město proslulé svými čarodějnickými středověkými rituály, ale dnes budeme nahlížet slavnostněji a mluvit budeme hlavně o jeho krásné a zajímavé minulosti i současnosti. I proto, že se mu někdy říká moravská Vídeň.
Šumperk pravděpodobně vznikl někdy během 13. století. A to kvůli těžbě drahých kovů. V roce 1391 udělil moravský markrabě Jošt Šumperku významná práva. V roce 1424 sice město obsadila husitská vojska, ale naštěstí tento incident přestál Šumperk prakticky bez větší škody.
Na místním zámku se v roce 1490 také zastavily dějiny. Setkali se zde nejvýznamnější zástupci moravské šlechty a zástupci slezských stavů, aby probrali podporu Vladislavovi Jagellonskému na českého krále. Situace Šumperku se otočila roku 1505, kdy jej získali Žerotínové do trvalého vlastnictví. Za Petra ze Žerotína Šumperk jen vzkvétal. Po velkém požáru v roce 1513 nechal obnovit klášter s kostelem a začal budovat kamenné hradby. Po jeho smrti se však vztahy mezi rodem Žerotínů a městem začaly zhoršovat. Vyvrcholily v roce 1562, kdy se Šumperk vykoupil a získal postavení svobodného královského komorního města.
Městu se nevyhnula ani třicetiletá válka. V roce 1643 bylo vypleněno švédskými vojsky a v roce 1646 dělostřelecky odstřelováno. V dějinách pak město držela nad vodou i výroba textilu, od císaře Josefa I. dokonce dostalo privilegium na výrobu několika speciálních druhů látek. Konec monopolu na konci 18. století však město přivedl do hospodářské krize. Místní německé obyvatelstvo nesouhlasilo se vznikem Československé republiky v roce 1918 a hlásilo se k separatistickému územnímu celku – Sudetenlandu. Město však obsadila československá armáda.
Definitivní změna v rozložení českého a německého obyvatelstva přišla po druhé světové válce, kdy byla převážná část německé komunity odsunuta. Roku 1911 zde vyrostla nová budova radnice, k malému náměstí neúměrně monumentální, a radní k výzdobě nezvolili z našeho pohledu vhodnou postavu: toto je arcivévoda Rudolf, který porazil na Moravském poli českého krále Přemysla Otakara II.
Šumperk
Rychlebské stezky
V předstihu s vámi projedeme i singltreky – jde o speciální cyklostezku v Rychlebských horách na Jesenicku, nad obcí Černá Voda. Na cestu se s námi vypraví Pavel Horník.
Prudké kamenité a často rozbité lesní cesty nás čekají. O to vzácnější je proto objev pana Horníka. Ten našel totiž tajemný chodník ukrytý v neprostupném polním terénu. První indicie prý ukazují, že by se mohlo jednat o jednu z turistických stezek, které v rychlebských lesích nechal budovat kolem roku 1910 doktor Wiessner.
S několika kamarády začal proto náš průvodce stezky čistit a postupně začal odkrývat další metry neuvěřitelně řemeslně vybudované stezky vinoucí se v prudkých svazích. Všichni by jednou rádi připravili projekt obnovy tohoto cenného historického chodníku. Stezky jsou úzké, a pro větší bezpečnost jezdců proto pojaté jako jednosměrky. Není se co divit, možná jim je i dvě stě let a podle starých map je tady obnovuje právě parta tahle nadšenců a bikerů, kteří vytvořili občanské sdružení Rychlebské stezky.