Reportáže v regionech
Uherčice
V zámeckém areálu v Uherčicích, který se rozprostírá asi 40 km západně od Znojma, skončíme naše putování. Jde o největší zámecký komplex ve zdejší oblasti. K zámku je přilehlý rozsáhlý park. Od roku 1996 je část zámku zpřístupněna. V současné době je v rekonstrukci.
Projdeme renesanční arkádové nádvoří, zámeckou kapli, několik reprezentačních místností, komorní divadlo, velký taneční sál a další interiéry s cennou štukovou a malířskou výzdobou a částečně vybavenými původním mobiliářem. K vidění jsou i ukázky postupů stavebních a restaurátorských prací.
Původní gotická tvrz, vybudovaná na konci 15. století, byla v polovině 16. století Krajíři z Krajku přestavěna na renesanční zámek. Za Štrejnů ze Švarcenavy byl zámek rozšířen. Od roku 1628 patřil zámek Brechtoldům, kteří provedli drobné barokní úpravy.
Další barokní úpravy byly pak ještě provedeny za dalších majitelů na přelomu 17. a 18. století. V 18. století byl upraven a rozšířen barokní park, nejprve ve francouzském stylu a později se proměnil v přírodně krajinářský park s loveckým altánem a zděným obeliskem.
V letech 1768–1945 vlastnili zámek Collaltové. V roce 1945 byl zámek zkonfiskován. Od roku 1948 byl zámek využíván jako státní statek a sídlo vojenské posádky. Časy se ale změnily, a snad to prospělo i zámku samému.
Uherčice
Slovanská epopej
S myšlenkou vytvořit výtvarný odkaz slovanství v dějinách si Alfons Mucha pohrával dlouho. Inspirací mu byla i Světová výstava v Paříži v roce 1900, kde navrhl pavilon Bosny a Hercegoviny. Jeho vnitřek totiž pojal jako oslavu nadějí jižních slovanských národů a jejich tradic.
Mucha zemřel před sedmdesáti lety. Zůstalo po něm dílo, které ve světě nemá zřejmě obdoby. V muzeu v Moravském Krumlově si prohlédneme soubor dvaceti pláten, jimiž Mucha připomněl slovanské milénium.
Vlastní práce na cyklu obrazů započal po návratu ze Spojených států. Zpátky ho přivedla zakázka na výzdobu tehdy dokončovaného Obecního domu. Maloval na lodní plachty, které si nechal dovážet z Belgie.
Ty největší Muchovy obrazy čítají 6x8 metrů a my si o nich budeme povídat s Miroslavem Houštím, který je akademickým malířem a rovněž znalcem Muchova díla a odkazu.
Slovanská epopej
Výstava Venuší
Brněnský Pavilon Anthropos se rozhodl potěšit své návštěvníky ojedinělou výstavou, která mapuje nejstarší umění střední Evropy, jehož nejznámější ukázkou jsou venuše. Tedy sošky žen vytvářené lovci doby kamenné.
A k vidění bude i ta venuše nejznámější, Venuše věstonická; a navíc tu jsou k vidění vzácné nálezy nejen z Česka, ale i Rakouska, Německa, Polska a Slovenska. Jde o předměty, které vytvářejí kulturní základ Evropy.
Výstavu pořádá Moravské zemské muzeum v pavilonu Anthropos věnovanému nejstarším dějinám lidstva. Tvoří ji 200 předmětů – sošek, přívěšků a kostí zdobených rytinami zvířat. Všechno jsou originály. A pokud se ptáte na cenu – je nevyčíslitelná.
Mnohé z předmětů poprvé opustily země, v nichž byly nalezeny. Jednání o zápůjčkách byla složitá. Muzeum dokonce muselo kvůli bezpečnosti exponátů koupit speciální vitríny, v nichž jsou vystavovány. A není se čemu divit: výjimečné kousky vznikly v mladší době kamenné, tedy v období 35 000 až 10 000 let před naším letopočtem.
Výstava Venuší
Kyjovská svatba
V následující reportáži uslyšíte zvláštní češtinu. Rozumět jí ale budete. Obojek, pávka, drnda nebo kordulka – povinná slovní výbava na Kyjovsku, a frekventovaná slova i našeho dalšího průvodce pana Ladislava Lunga, který je vlastníkem u nás možná největší sbírky krojů.
Jeho nashromážděné skvosty navíc můžete obdivovat i vy: v konírně milotického zámku na výstavě tradiční stylové kyjovské svatby. Ladislav Lunga sbírá kyjovské kroje prakticky celý život. Teď jeho sbírka čítá neuvěřitelných dva tisíce kusů, a ty nejstarší z nich pocházejí z konce 18. století. A uvidíte sami, že tehdejší móda nebyla příliš praktická. Než se takové děvče patřičně obléklo, trvalo to! A na parádu si potrpěli i muži. Mladí šohajové ty největší šperky nosili na hlavě.
Kyjovská svatba
Památníčky
Podíváme se taky do Brna. Zaujala nás tam jedna výstava, která se zaměřuje na památníky, památníčky. Ty, které známe i dnes, měly u nás ale docela na růžích ustláno.
Zkrátka a dobře: rádi jsme si už v minulosti psali různé vzkazy, které právě tyhle papírové knížečky uchovávají. Památníky zůstávají. Dřív to byly malé kartičky osmerkového formátu, které byly vkládány do ozdobných etuí.
Co se ale proměňuje taky, jsou vzkazy do nich vnášené. Tak třeba, kohopak by napadlo dnes připomínat: nezapomeň, že jsi dcerou českou.
Nejstarší památníky známe ze 16. století. Teprve v průběhu 19. století se ale tahle lidská záliba a kratochvíle dostala do prostředí měšťanského, které jí v období biedermayeru přineslo památníčkový rozkvět.