Reportáže v regionech
Luleč
Luleč je malá obec s necelou tisícovkou obyvatel na úpatí Drahanské vrchoviny pár kilometrů od Vyškova. Ačkoliv první písemná zmínka o ní pochází z roku 1349, historie zdejšího osídlení sahá mnohem hlouběji do minulosti. Archeologické nálezy datované do doby před osmi tisíci lety z ní dělají jednu z nejstarších osad u nás. My se zaměříme na naučnou stezku, která vesničkou prochází, má 22 zastavení a připomíná historii i slavné rodáky. Přibližuje taky okolní přírodu. Dozvíme se kupříkladu, jak to bylo s názvem obce a proč místní místo ta Luleč dodnes říkají ten Luleč. Zajímat nás budou i tradice a zvyky, které tu dodržují. V době naší návštěvy se kupříkladu konaly Martinské hody, při nichž nechybějí obchůzky stavení, žádání o právo hody pořádat ani tradiční zábava.
Luleč
Šaty pro panenky
Zdeňka Mudráková miluje historickou módu. V její sbírce najdete na stovku garderob z různých období. Ale neplní jimi velké šatníky. Všechny modely obléká panenkám. A nejen to, sama je šije. Když se pro tenhle obor nadchla, musela se nejprve ponořit do knížek mapujících historii módy, zkoumat obrazy a hlavně pochopit dávný způsob vrstvení oděvů. To, co totiž na panenkách většinou neuvidíte, jsou spodničky, punčochy a další části, které dělají šaty dokonalým zmenšeným modelem. Ve své tvorbě se paní Zdeňka inspiruje exponáty zahraničních i domácích muzeí. Inspiruje se i reálnými historickými osobnostmi. Tou nejoblíbenější je Marie Antoinetta, která ve své době diktovala trendy celému starému kontinentu.
Šaty pro panenky
Mečíř
Ne každý má to štěstí, že se jeho koníček stane současně povoláním. Patrick Bárta z brněnského předměstí Bosonohy k těm šťastlivcům patří. K výrobě mečů se prý dostal někdy v osmdesátých letech. Bylo mu patnáct a začal šermovat. A protože v té době nebylo možné meč koupit, rozhodl se, že si poradí sám. Zajímala ho kovařina, a tak snadněji postupně pronikal do tajů mečířského řemesla. Později si postavil dílnu, do níž rekonstruoval staré stroje a vyrobil vlastní nářadí. Zpočátku se specializoval na meče asijské, japonské, čínské a další exotické kousky. Ale postupně u něj převládl zájem o naší historii, a tudíž i o naše zbraně. Dnes se soustředí především na repliky pokladů z dob od narození Krista až do 9. století.
Mečíř
Modrotisk
Látky nezaměnitelně tmavě modré barvy s bílými vzory, známé jako modrotisk, se u nás začaly vyrábět už od konce 18. století. Postupně si získaly oblibu nejširších vrstev obyvatel především na moravsko-slovenském pomezí a staly se součástí tamních lidových krojů. Ačkoliv jako řemeslo modrotisk během 20. století téměř vymizel, dnes znovu přichází do módy. Historie strážnické dílny rodiny Jochů se začala psát na počátku 20. století. A tradiční tiskařskou a barvířskou technikou se v ní látky v nezměněné podobě zdobí pořád. Dnes tu vládne zástupce třetí generace – František Joch. Společně do jedné ze dvou posledních dílen, které se téhle výrobě u nás věnují, nahlédneme a bude nás zajímat, jak modrá paráda vzniká a co všechno se z ní dneska šije.
Modrotisk
Muzeum zemědělských strojů
Obec Hoštice-Heroltice najdeme na Hané. Vznikla v roce 1942 spojením dvou do té doby samostatných vesnic. Na konci 80. let pak začala v místním zemědělském družstvu vznikat zajímavá sbírka, z níž se postupem času stalo muzeum. Je věnováno zemědělským strojům a nabízí ukázku hospodaření na vesnici v regionu. Najdete v něm prakticky všechno od cepu po kombajn. Kromě klasických zemědělských strojů i neúspěšné počiny v oblasti polní mechanizace. Mezi ně patří unikátní motorový pluh, jakýsi předchůdce traktoru. Nejstarším vystaveným pokladem je ruční šrotovník zrna z roku 1836, nepřehlédnutelné jsou ale i legendární pásové traktory Stalince.
