Reportáže v regionech
Figurky ze šustí
Už od 17. století naši předkové používali kukuřičné šustí – uplatnění nacházelo různé. Hodilo se totiž k výrobě ošatek, misek, rohoží – a je logické, že se tohle tradiční řemeslo rozšířilo tam, kde se plodině kukuřici dařilo dobře, tedy na jihovýchodní Moravě.
Dnes se tahle práce stala oblíbenou činností lidových umělkyň a k jedné takové zavítáme i my. V reportáži z Letohradu si budeme povídat o tom, jak se dělají všelijaké figurky řemeslníků nebo scénky z venkovského života – a to vše právě ze šustí.
Ze šúpolí, jak se taky tomuhle výrobnímu materiálu říká, se maminky naučily dělat i panenky pro své děti, ale také různé hračky, které pak dávaly nad jejich kolíbky. Jenže ono dělat tyhle věci znamená podzim co podzim vyrazit do polí: ne přímo na lov, ale spíš na sklizeň – vybrat totiž ty pravé kukuřičné lupeny.
Figurky ze šustí
Lékárna
Slavný lékárník a chemik Christián Erxleben přišel do naší země v roce 1795 až z Hannoveru. Už o dva roky později otevřel svoji první lékárnu – ta se stala na dlouho jedinou dostupnou široko daleko.
My jsme se s kamerou vydali do Vamberka, kde dodnes narazíte na prazvláštní lékárnu. Apatyku s příjemně kouzelnou atmosférou. Zkrátka novogotická lékárna z 90. let 19. století. V českých muzeích je pravděpodobně jediným dochovaným exemplářem oficíny v novogotickém stylu.
Byla zhotovena se vkusem a citem. Štíhlé věže, lomené oblouky i gotická sanktuária vytvářejí iluzi chrámu, kde návštěvník mohl léčit nejenom tělo, ale i ducha. Apatyka je doplněna dřevěnými, porcelánovými i skleněnými stojatkami, litinovými i porcelánovými hmoždíři, pilulkovnicí i ručními vážkami.
Lékárna
Letohrad
Letohrad je městská památková zóna, která se dlouho dobou jmenovala Kyšperk podle blízkého hradu. V polovině minulého století se ke Kyšperku připojily další čtyři obce – a po různých peripetiích, jak nové „souobcí“ pojmenovat, kdy padly i zcela bizarní nápady, se ujal Letohrad.
Město se mimo jiné pyšní ulicí F. L. Heka, protagonisty Jiráskova vlasteneckého románu F. L. Věk. Rodina dcery F. L. Heka neboli románového Věka pořádala čtenářské dýchánky a založila i ochotnické divadlo. Později tu pobýval a pracoval secesní malíř Alfons Mucha, který měl v tehdejším Kyšperku příbuzné.
Malé městečko ale proslulo i dalšími významnými obyvateli. V kronikách najdeme i jméno Arnošta Korbela – dědečka bývalé americké ministryně zahraničí Madelaine Albrightové. Podnikal v povoznictví, které zásobovalo dřevem okolní sirkárny.
Letohrad
Africké muzeum
Nejslavnější a nejznámější rodák z Holic, kde nedělní toulání ukončíme, je cestovatel doktor Emil Holub. Studium medicíny ukončil v roce 1872 na Karlově univerzitě. Čtyři měsíce po promoci se vypravil na první cestu do jižní Afriky.
Z Kapského města uskutečnil tři výpravy do nitra tohoto kontinentu. Shromáždil rozsáhlý soubor přírodovědných sbírek a etnografický materiál.
V roce 1879 se vrátil do Evropy, kde se mu dostalo četných ocenění. Ve vídeňské Rotundě se seznámil s Růženou Hofovou a v roce 1883 se s ní oženil. O dvacet dní později spolu s ní a šesti průvodci se vydává na druhou cestu do jižní Afriky.
Zbytek výpravy se vrací v září 1887 zpět do vlasti. V celé západní Evropě i v USA se Holubovi dostává četných uznání, Praha však nedokázala nalézt umístění pro jeho sbírky a roztrpčený cestovatel se uchyluje do Vídně.
Sužují ho však následky tropických nemocí. Umírá 21. února 1902 ve věku 55 let. Pochován je na čestném oddělení vídeňského ústředního hřbitova.
Jeho manželka Růžena zemřela 28. 9. 1958 v 93 letech. Jeho odkaz se vlastně naplnil až po 2. světové válce, kdy se paní Holubová rozhodla odkázat vše, co opatrovala přes obě světové války. Věci nezůstaly ve Vídni, putovaly do Holic. A ty vyslyšely nakonec i Holubovo přání mít v Česku své muzeum. A město na svého velkého rodáka nikdy nezapomnělo.
Při návštěvě v roce 1880 byl jmenován čestným občanem. V říjnu roku 1909 byla na jeho rodném domě, městské radnici, instalována pamětní deska akademického sochaře Jana Štursy.
V Africkém muzeu Emila Holuba si prohlédneme některé věci z inventáře světoznámého dobrodruha a cestovatele. A v knihovně najdeme knihy, kterými se inspiroval.
Africké muzeum
Dýmkař
Z Ústí nad Labem se pak přesuneme do nenápadného městečka na Českomoravské vrchovině. Bude jím Proseč, kde v jedné boční ulici, v rodinném domě uprostřed zahrady, sídlí výrobce dýmek Pavel Háp.
Žádná tovární velkovýroba, naopak – největší podíl tu má ruční práce, kvalitní materiály, perfektní povrchová úprava a piplání se s každou dýmkou až do posledního detailu. To všechno pak zaručuje tomuto nadšenci a jeho výrobkům jedinečnost každé dýmky.
Pravda, to vše je vykoupeno vyšší cenou, ale vzhledem k tomu, že jde opravdu o ukázku zakázkové kusové výroby, není se čemu divit.
Pan Háp nám ukázal svou dílnu, předvedl některé výrobní postupy a podělil se s námi o to pěkné, ale i negativní, co mu jeho koníček přináší.
Že je o tyhle fajfčičky zájem! Některé ukázkové kousky byly už připraveny pro konkrétního zákazníka. Během naší návštěvy se narodila dýmka s méně pracným hladkým broušeným povrchem. Její nádherná kresba obsahovala jak ptačí oči, tak přímé plameny – dýmku uvidíte i vy. A nejen ji.