Reportáže v regionech
Srní
Pokud se vydáte na střední Šumavu, nemůžete minout obec Srní. Vznikla rozhodnutím majitele panství Stodůlky barona Smiedela jako dřevorubecká osada v roce 1726. Postupně se rozrůstala kolem kostela postaveného v roce 1805, které byl zasvěcen Nejsvětější trojici. V obci najdete i typickou šumavskou architekturu. Tu představují horské roubené chalupy na kamenné podezdívce se stěnami chráněnými šindelem. Spoustu zajímavostí ale nabízí i okolní krajina.
Srní
Procházka podél Otavy
Zhruba na půl cesty mezi Sušicí a Horažďovicemi nelze přehlédnout dominantu nad řekou Otavou, majestátní hrad Rabí. Při jednom z obléhání tu slavný vojevůdce Jan Žižka přišel o pravé oko. Ve druhé polovině 15. století tu pobýval Půta Švihovský z Rýzmberka, který si sem přivezl opičku, kterou místní považovali za čerta. Smutný příběh přibližuje naučná stezka, která se vine na dohled Rabí na opačném břehu Otavy dosud málo navštěvovanými místy mezi Velkými Hydčicemi a Nezamyslicemi.
Procházka podél Otavy
Pancíř
Turisté objevili Šumavu ve druhé polovině 19. století. Oblíbil si ji třeba Jan Neruda, který napsal Romanci o Černém jezeře. Inspiraci tu čerpaly i Karolína Světlá nebo Eliška Krásnohorská. Po vzniku Československa v do té doby převážně německy mluvícím prostředí začaly růst české ubytovny, u Kvildy byla postavena Chata u pramene Vltavy, na Modravě zase chata Klostermannova chata a v roce 1923 na Pancíři Mattušova, která letos slaví sté narozeniny.
Pancíř
Prášily
Šumava patří mezi nejstarší pohoří ve střední Evropě. Najdete tam největší národní park u nás vyhlášený v roce 1991. A také zhruba 20 míst, kde můžete po svých nebo třeba na běžkách přejít česko-německou hranici. K ní dnes zamíříme i my. U bavorských sousedů zdoláme jeden z nejvyšších vrcholů pohoří, třináctisetmetrový Grosser Falkenstein, což v překladu znamená Velký sokolí kámen. Vzhledem k tomu, že výchozím bodem i cílem naší cesty bude obec Prášila, čeká nás zhruba 30 kilometrů a nemalé převýšení.
Prášily
Zhůří
Na Šumavě najdete dvě Zhůří. Obě obce měly podobný osud, po poválečném odsunu místních Němců zůstaly vylidněné a v padesátých letech je zabrala armáda. Když pak vojáci odešli, z původních stavení nezbylo nic. Na tom „Kepelském“, vzdáleném zhruba devět kilometrů od Hartmanic, ale v posledních letech vyrostlo coby připomínka téměř zapomenutých událostí několik drobných staveb.
