Reportáže v regionech
Ozdoby na lidové kroje
Látky, papír, drát a lepidlo. To je základní materiál, který ke své práci potřebuje paní Marie Skrežinová ze Zlechova u Uherského Hradiště. Vyrábí z něj krásné kvítky, kterými pak zdobí lidové kroje nebo z nich splétá třeba věnečky pro nevěsty. Budeme se chvíli dívat, jak takové kvítky vznikají. Na začátku je látka, ze které paní Marie raznicí vysekne potřebný kousek. Kvítku pak dá tvar nahřátým kusem železa. A to není samozřejmě zdaleko všechno, co předchází chvíli, kdy kvítek ozdobí klobouk nebo kroj. A důležité je vědět i to, k jakému kroji budou květinové ozdoby patřit. Zvláštností jednotlivých krajů, ale i vesnic, má paní Skrežinová doslova vmalíčku. Ví, že třeba ve Velkých Pavlovicích používají mimo jiné černé růže, v sousedních Velkých Bílovicích zase střídají růžičky bílé a růžové.
Ozdoby na lidové kroje
Zakuřovaná keramika
O zakuřované keramice asi slyšel skoro každý, tajemství její výroby ale možná až tak známé není. Proto se vypravíme za Igorem Chrástkem do Zlechova, který hrnky, misky a další nádoby způsobem, který ovládali naši předci, vytváří. Navazuje na stovky let starou rodinnou tradici, koneckonců jeho prvním učitelem byl dědeček. Začneme samozřejmě u hrnčířškého kruhu. Igor si rozumí s tím nejnáročnějším, kopacím. Práci na jednom století starém předvádí i na různých jarmarcích. Zvládá na něm dokonce vytvořit i různá zdobení. Pak ovšem přijde vypalování. A v něm je ten největší rozdíl. Pálí se v peci vytápěné dřevem, výpal trvá takových deset až dvanáct hodin. Pak se ještě přitopí, pec se zazdí, zamaže a z bílých hrnků mámě krásné černé.
Zakuřovaná keramika
Stezka tupeských keramiků
Slovácká obec Tupesy je známá mimo jiné svou keramikou s dlouhou historii. Prní hrnčířské dílny tu začaly fungovat už v patnáctém a šestnáctém století. Vyráběly se v nich předměty užitkové, které potřebovaly hospodyně. Na počátku 20. století se výrobky dočkaly zdobení zvaného majolikového a proměnily se v dekorativní. Tato změna je spojena hlavně s Jaroslavem Ouředníčkem a jeho pokračovateli, mezi které patří i vnučka. Typickými místními vzory jsou tupeská růže a slaměnka. Do historie nás zavede muzeum zdejší křehké kráse věnované, které vzniklo v nejstarším dochovaném stavení v obci. A můžeme se projít také po stezce tupeských keramiků, která nás provede místy, kde se z hlíny vyrábělo. Seznámíme vás i s hrnčířskými patrony, mezi které patří sv. Florian.
Stezka tupeských keramiků
Zelové kraslice
Marie Vlčková se malování kraslic věnuje už dlouhé roky. Dnes žije v Uherském Hradišti, ale pochází z Ostrožské Nové Vsi a zdobí technikami, barvami i motivy, které jsou typické právě tam. Na jejích kraslicích nechybí bílá barva jako symbol nevinnosti, žlutá připomínající slunce, červená představující krev a černá, která je symbolem půdy, s níž jsme po celý život spjati. Jednou z technik, kterou používá, je batikování. Maluje speciální kvetinové ornamenty, kraslicím takto zdobeným se říká „novoveské kvítkované“. Specialitou paní Vlčkové jsou kraslice „zelové“. Kde přišly ke svému názvu? Jednoduše, musí se totiž omýt ve vodě z kysaného zelí. Jaký to má smysl, to se samozřejmě dozvíme. A prohlédneme si i kraslice „kostelové“, jejichž zdobení je inspirováno chrámovými okny. S kraslicemi paní Vlčkové se můžeme setkat také v uherskohradišťském muzeu.
Zelové kraslice
Sirné prameny
Na jihovýchodě Moravy najdeme nejen krásnou přírodu, ale také řadu sirných pramenů. Místní jim říkají všelijak – například smraďavky nebo vejcůvky. Kdo někdy k takovému prameni přivoněl, ví proč. Zápach po zkažených vejcích se umí táhnout hodně daleko. My se zastavíme u několika hodně známých. Tak třeba v hlubokých lesích Bílých Karpat vyvěrá hned na několika místech jeden, o kterém bychom v historických pramenech našli zmínku už v 16. století. Na dva prameny s největším obsahem síry, které u nás můžete objevit, narazíme v Ostrožské Nové Vsi, kde jsou v tamních lázmích oblíbené hlavně koupele z téhle vody. Možná trochu překvapením pro někoho bude, že místní z vody s nezaměnitelným zápachem dokonce vaří.