Reportáže v regionech
Náměstí České Budějovice
České Budějovice založil v roce 1265 Přemysl Otakar II., který potřeboval prosperující opěrný bod na jihu. Centrum dnešní jihočeské metropole si dodnes zachovává historický ráz, a to nejen jako skanzen, ale i coby místo k životu. Společně si prohlédneme domy z různých období, které se staly učebnicí architektury. Ještě dodejme, že v roce 2028 se České Budějovice představí jako Evropské hlavní město kultury.
Náměstí České Budějovice
Svatá Trojice
Areál známý jako špitálek, špitál nebo Trojice sloužil zejména nejchudším obyvatelům Českých Budějovic. Jeho součástí vždy býval kostel, který ovšem mohli kolemjdoucí poslední desítky let obdivovat jen zvenčí. Loni prošel velkou obnovou, podařilo se do něj také vrátit jedinečná umělecko-řemeslná díla, která za minulého režimu památkáři ukrývali například na zámku v Třeboni. V novém kabátu a s historickým vybavením chrám opět ožívá. Konají se v něm bohoslužby, prohlídky, ale i koncerty.
Svatá Trojice
Mlýn Hněvkovice
Síly vody ve Vltavě využívaly odnepaměti desítky mlýnů. Jenže v minulém století skončila řada z nich pod hladinou při budování přehrad, další přestaly sloužit původnímu účelu. Jedním z mála, kde tradici bílého řemesla připomínají dodnes, je ten z poloviny 15. století. Potomci někdejších mlynářů ho proměnili v muzeum mapující nejen historii oboru, ale i tu rodinnou.
Mlýn Hněvkovice
Vyšívání pavím brkem
Čtyřiadvacetiletý Kryštof Makovec z Českých Budějovic vystudoval etnologii a kulturní antropologii. Ve volném čase se pak věnuje například lidové hudbě a naučil se také vyrábět dudy. Navíc se před několika lety pustil do řemesla, které je u nás velkou vzácností. Vyšívá mužské krojové opasky pavím perem. Ve své dílně nám předvede, jak s neobvyklým materiálem pracuje.
Vyšívání pavím brkem
Otáčivé hlediště
Divadel s otáčivým hledištěm je na světě jako šafránu. Konkrétně pět. A hned dvě z nich vyrostla v Čechách. Zatímco scénu v českokrumlovské zámecké zahradě zná většina z nás, o té druhé, která stojí v Týně nad Vltavou, se tolik nemluví. I ona je přitom unikátem. Slouží totiž jako jediná na planetě ochotnickému souboru. A jeho členové se taky výraznou měrou v roce 1983 podíleli na budování neobvyklého prostoru pro diváky. Místo, kde každé léto už bezmála čtyřicet let hrají, bude naší poslední zastávkou.
