Pokud chcete být ve společnosti jako ryba ve vodě, L. Špaček vám poradí, jak na to (2004). Režie P. Marek

Restaurace je pravděpodobně nejobvyklejším místem společenského setkávání. Kdo do ní vstoupí první? Kdo naopak odchází první? Jak se chováme u stolu a jak správně přivoláme číšníka? A co ubrousek, jak s ním naložíme? Stejně s papírovým jako s látkovým? Který příbor máme použít a které sklenice jsou naše? Tyto a další otázky, návody a dobré rady jsou tématem dalšího pokračování Etikety, se kterou se podíváte do nejrůznějších typů restaurací spolu s průvodcem Ladislavem Špačkem.

Asi jsme nebyli všichni na recepci, na rautu, na garden party. Ale v restauraci? Tu známe všichni. I když jdeme třeba jen do hospody, jdeme do společnosti a i tady platí určitá pravidla chování.

Ty náfuko, napij se se mnou! Samozřejmě, že takto necitlivé pozvání na panáka nelze přijmout.

Pro větší názornost si dnes vybereme restauraci tzv. lepší. Věřte, že v restauraci nižší kategorie se nižším nárokům přizpůsobíte znáze, než naopak.

Oblečení

Vždy je dobré si o restauraci, kam míříme, něco zjistit. Podle toho se i oblékáme. Do luxusnější restaurace, obzvláště večer, se pro pána hodí tmavý oblek a podobně konzervativní oblečení i pro dámu.

Do restaurace vstupuje první...

Nemají snad ženy přednost? Helenka: „Proč jsi mě nepustil dovnitř jako první? Nemají snad ženy přednost?“

L. Špaček: „Mají, ale s jedinou výjimkou, miláčku, a to je právě restaurace. Víš, to je starý zvyk z dob, kdy restaurace nebyly tak bezpečné jako dnes a muž tvořil jakýsi štít. Až budeme vycházet, půjdu já jako poslední. Co kdyby se po mém odchodu ještě strhla rvačka, o tebe.“

Jsme uvnitř, co teď?

Muž pomůže dámě z kabátu, číšník nás přivítá a uvede ke stolu. Muž mu přenechá roli hostitele. V dobré restauraci bychom si měli místo To mám sedět u zdi? rezervovat, v dobrých restauracích totiž bývá obvykle plno.

Helenka: „To mám sedět u zdi?“

L. Špaček: „Ano, společensky významnější osoba musí mít komfortnější místo. Máš rozhled po celé místnosti a nebude tě obtěžovat procházející obsluha.“

Takto určitě ne

Sako Pán by si neměl sundávat sako bez toho, že by se dámy dovolil. Určitě by si ke stolu neměl jako první sednout muž, dáma si sedá jako první. Cigareta Pán by si neměl zapalovat cigaretu bez toho, že by se dovolil společensky významnějších osob. Kabelka Dáma si nepoloží kabelku na stůl, jestliže je takto velká - na stůl patří jen malá kabelka, tzv. psaníčko. Dáma by se neměla u stolu upravovat.

Neobtěžujeme ostatní hosty, cokoliv potřebujeme, vyřídí číšník.

Ubrousek

Ubrousek Ubrousek neslouží k tomu, abychom jím čistili příbory a sklenice, ale pouze k tomu, abychom si ho položili na klín, nikoliv za límec. V luxusní restauraci se nelekáme, když nám ubrousek na klín decentně položí číšník. A jedna dobrá rada: Pánové si mohou ubrousek nenápadně, lehce zasunout za opasek.

Než odejdeme od stolu, ujistíme se, že jsme ubrousek odložili.

Pozor! Látkový ubrousek nepatří do talíře, po dojedení ho ponecháme složený na stole vedle talíře.

Objednávání jídla

Tady nejsou ceny!

Á, tak to je hodně dobrá restaurace - jídlení lístky pro dámy neuvádějí ceny, aby se dámy nemusely upejpat.

Když už jdeme na večeři do lepší restaurace, měli bychom být smířeni s vyššími cenami.

L. Špaček (k číšníkovi): „Já jsem uvažoval o těch flambovaných husích játrech, ale nejsem si jist. Je to dobrá volba?“
Číšník: „Perfektní volba, to je delikatesa.“
Helenka (naklání se k V. Špačkovi): „Co je to flambování?“
Číšník (zaslechne Helenku a vrací se): „To je příprava pokrmů přímo u stolu hosta. To se polije vhodným alkoholem, zapálí...“

Neznáme-li úpravu jídla, nestyďme se zeptat číšníka, jak je připraveno. Potěší ho, budeme-li si vybírat se zájmem a pečlivě. V pařížské restauraci bychom číšníka dokonce urazili rychlým výběrem.

Objednávání pití

Číšník už sdělil sklepníkovi, co jste si objednali, takže k vašemu stolu přichází s nabídkou vín, která se dobře doplňují s vaším jídlem. Na jeho doporučení se můžete spolehnout.

Sklenky Sklepník: „Dobrý večer, já přicházím s nabídkou vín. Kolega mě informoval, že si dáma objednala pstruha, bude tedy pít bílé. A pro pána k flambovaným jatýrkům bych měl červené. Pro dámu navrhuji Chardonnay, ročník 2000 a pro vás chilský merlot z vinice Tarapaca, mimořádný zážitek.“

Začínáme jíst

To není přilbice pruského pěšáka, ale poklice, které se říká kloš. V lepších restauracích se užívají k tomu, aby pokrmy zůstaly zůstaly teplé. Aby omáčky nevychladly a vůně nevyprchaly.

Pánové ještě nejedí? Správně. Jíst začíná vždy žena nebo nejváženější osoba u stolu a teprve po ní následují ostatní.

Jak odebírat příbor

Máme-li na stole založenu sadu více příborů, odebíráme je při jednotlivých chodech vždy z vnějšku směrem k talíři. Tak se nespleteme a použijeme na každý chod ten správný příbor. V některých restauracích nám ovšem na každý chod přinášejí příbor zvlášť.

Po dezertu a kávě si kuřáci již mohou dopřát doutníček.

Jak pokládat příbor

P. Studenovský: „Měla sis dát tu rybu.“
Zita: „Vždyť víš, že jsem alergická na ryby.“
P. Studenovský: „Žádná alergie na ryby neexistuje, říkám ti to pořád.“

Přichází číšník a bere Zitě talíř.

Já jsem ještě nedojedla! To jste ovšem vyslala špatný signál. Když položíte nůž a vidličku vedle sebe šikmo na talíř znamená to, že jste dojedla. Měla jste příbor takto překřížit Překřížený příbor znamená, že budete ještě pokračovat v jídle.

L. Špaček a Helenka končí večeři. Helenka už dojedla, dala vidličku a nůž vedle sebe, utřela si ústa, složila ubrousek a položila ho vedle talíře. Okolo prošel číšník a dojedeného talíře si ani nevšiml.

Helenka: „Nechal mi tu talíř! To já bych doma nikdy neudělala. A pak že jsi mě vzal do lepší restaurace.“

L. Špaček: „V dobrých restauracích číšníci servírují všem hostům u stolu jídlo současně. A stejně tak odebírají použité nádobí - až dojí poslední host ze společnosti u stolu.“

Placení

L. Špaček: „Účet, prosím.“
L. Špaček (k Helence): „Počkej, to je moje práce.“
Helenka: „Jídlo přece platím já.“
L. Špaček: „Ale ne v restauraci. Výjimkou jsou manažerské obědy, kde žena pozve obchodního partnera. Pak může zaplatit sama.“
Helenka: „Cože, ty mu dáváš tak velké spropitné?“
L. Špaček: „Přinese nám všechno do koruny zpátky, pak teprve se rozhodneme. Taky jsem mohl zaplatit kreditní kartou a spropitné připsat k účtu.“
Helenka: „Kolik jsi mu dal?“
L. Špaček: „10 %, to je všude na světě stejné. U nás, jako v Americe.“

Stopáž9 minut
Rok výroby 2004
 ZJ