Hrajete agresivního šéfa fotbalového fanouška, jaký je váš oblíbený fotbalový tým? Co si o fanoušcích myslite?
To nevím, ale asi ČAFC Praha (Československý amatérský fotbalový club). Za to já jsem hrával jako dítě fotbal. To byl asi můj nejoblíbenější tým. Já jsem fanouškem nebyl, protože jsem v raném věku dostal takovou zvláštní lekci. Chodil jsem pravidelně na Spartu na hokej. Měl jsem koupenou permanentku na celý rok a tam jsem sedával, když mi bylo takových 12–14, mezi takovými čtyřicátníky, kteří tehdy hokej tak jako jemně, distingovaně komentovali. Okolo řvala ta hala, všichni fandili, řvali a ti chlapi okolo mě jenom prohodili:!Hm, ten by hrál dobře volejbal.“ Nebo tak něco podobného řekli o nějakém hráči, takže já jsem byl vychován k takovémuto typu fandovství s jemným odstupem a s takovým jako lehce ironickým komentářem.
Vy jste takovým „logem“, maskotem filmů Jana Hřebejka, čím si to vysvětlujete?
Já ani nevím, co na mě vlastně vidí. Možná, že se mnou chce Hřebejk tajně chodit a bojí se mi to říct… Fakt nevim…
Která z několika linií příběhu, které se vy filmu objevují, vám osobně nejvíc zaujala?
Mně se to naopak líbí jako celek. Jako ten propletenec, ten cop, kterej se z toho splejtá. Já jsem si z toho nevydělil žádný příběh specielně. Mně se líbí, jak je to stavěno proti sobě, vedle sebe, jakým způsobem jsou všechny osudy ukázány v takové zvláštní propojenosti. Jak se jakoby z úplné náhody lidské osudy proplétají – o tom si myslím, že je ten film. Já si nemyslím, že je to o jednom příběhu. Zajímá mě, jak se navzájem dotýkáme svými osudy, aniž o tom víme, nebo aniž víme o tom, čím jsme se právě dotkli. To znamená, že věci jsou jinak, než vypadají. Jak je to v jedné takové hezké příhodě se dvěma anděly. To jdou dva andělé a přespí u nějakých lidí a ti lidé jsou na ně velmi nepříjemní, uloží je jenom někam do chlívku. A ti lidé mají doma rozbořenou zeď. Ten starší z andělů v noci vstane a tu zeď jim opraví. Mladší anděl se ho ráno ptá: „Prosím tě, co to děláš? Vždyť oni se k nám chovali tak nepěkně a ty jim tady opravíš zeď.“ A starší anděl mu na to odpoví: „Věci nejsou takové, jaké se zdají.“ A jdou dál, přijdou k velice sympatickým lidem, kteří se o ně hezky starají, poskytnou jim vlastní postel k přespání a ráno se probudí a jejich jediná kráva, kterou měli a která jim poskytovala mléko a obživu, je mrtvá. A mladší anděl se opět ptá staršího: „Co to děláš? Vždyť to byli takoví hodní lidé, tak hezky se k nám chovali a ty jim necháš umřít krávu. Jak to můžeš vůbec dopustit?“ A starší anděl mu opět odpoví: „Věci nejsou takové, jaké se zdají.“ U těch prvních lidí byl ve zdi ukrytý zlatý poklad. A oni jsou hrozně chamtiví a po tom zlatě strašně touží, tak já jsem jim ten poklad v té zdi jednoduše zazdil, aby to neobjevili. A ti druzí lidé byli hrozně hodní, ale v noci si přišla Smrt pro tu paní domu a já jsem jí místo té paní nabídl tu krávu a ona si ji Smrt vzala. Prostě věci nejsou takové, jaké se zdají. A tak je to i v tomhle filmu. To, jak se ty osudy občas ovlivní navzájem, je vlastně něčím jiným, než co bylo zamýšleno a to se mi na tom filmu líbí.





