11. prosince 2017

Když se Honza probudil ve své posteli na Praze 10, rozsvítil si a začal usilovně přemítat o předešlé noci; skládal myšlenku po myšlence, které mu ještě nestihly odejít. Šel se napít vody, protože měl po několika předešlých panácích žízeň. Když zabloudil unavenýma očima na noční stolek, kam si odkládá svůj mobilní telefon, tak tam viděl jen prázdné místo. To jej probralo trochu víc. Nebyl ani na nočním stolku, ani pod ním, ani na kuchyňské lince... Když se rozhlédl po bytě zevrubněji, poznal, že jej někdo prohledával. Kdo asi?

"On mluvil, pořád jenom mluvil, až mně vymluvil díru do hlavy," takto vzpomíná jednasedmdesátiletá paní Irena z pražského Břevnova na téměř čtvrt roku starou událost. Na událost, která se jí bude v myšlenkách vracet ještě nějaký ten čas. Na událost, nad níž s odstupem času sama už jen nevěřícně kroutí hlavou…