Objektiv

Česká pohostinnost nezná mezí

„Kde jste byli tak dlouho, už tady na vás dobrou půl hodinu čekáme,“ vítá nás jednohlasně asi patnáctihlavý zástup vysmátých stařenek a staříků, tísnící se před nenápadným domkem kdesi pár kilometrů za největší argentinskou metropolí. Začínám ze sebe soukat odpověď, když mi skáčou do řeči. „Nic se neděje, neomlouvej se, děláme si srandu. Rádi vás vidíme, české návštěvy tu tak často nemíváme,“ dodávají a v pevném objetí jednoho z nich začínám tušit, že dnešek bude stát za to.

Ve zdravém těle zdravý duch

Argentina v minulosti patřila mezi nejvyhledávanější destinace Československých emigrantů. Dnes jich tu žije podle odhadů až 50 000. A jedna z největších komunit sídlí právě v okolí Buenos Aires. V nenápadné cihlové stavbě s honosným názvem – Český dům. Vcházím dovnitř a přenáším se v čase a prostoru. Připadám si jako v některé z typických českých sokoloven. A není divu. Tělocvik měl mezi krajany vždy důležité místo. Jak s oblibou říkají: „Ve zdravém těle, zdravý duch.“ To ale není všechno. Konaly se tu tradiční bály, nacvičovala se divadla, pořádaly se hodiny zpěvu a tance.

Dávám se do řeči se skupinkou krajanů. „Můj tatínek přišel do Argentiny v roce 1924.“ „Můj o tři roky později, v roce 1927,“ sdělují mi jeden přes druhého a ukazují přitom na černobílé fotky na zdi. „Dívej, tady jsme cvičili spartakiádu,“ ukazují mi. Nejradši bych si v klidu poslechl příběh každého z nich. Z těhle útržkovitých informací začínám mít v hlavě pořádný guláš. Jedním uchem dál poslouchám, současně natáčím první záběry. Skloubit dvě profese – kameramana a redaktora – do jedné, občas není vůbec jednoduché.

„Pojď, tohle musíš vidět,“ vytrhává mě z konverzace Ricardo a vede mě po rozvrzaných schodech nahoru do prvního patra. Tady se asi zastavil čas, honí se mi hlavou. Polorozpadlý fotbálek, zaprášený kulečníkový stůl a pavučiny všude okolo. „Neboj, až přijedeš příště, už to bude opravené. Teď sháníme peníze,“ vysvětluje mi další krajan Carlos Janča.

Obávaní soupeři

I když to tak dnes už nevypadá, tyhle prostory byly v minulosti důležitou součástí domu. Hrály se tu kuželky a čeští krajané platili za obávané soupeře. Doby největší slávy připomíná hlavně několik zaprášených trofejí na polici a hnědé koule, často obalené silnou vrstvou pavučin. „Bacha, uhni, hraju,“ uskakuju z nevyzpytatelné dráhy rotující střely. Prásk! K zemi se poroučí šest z devíti kuželek. „Ještě jsem to asi nezapomněl. Jéjej, to byly časy,“ vzpomíná s povzdechem vášnivý hráč Carlos.

Původně jsme to sice neplánovali, spontánně se ale rozhodujeme, že se za krajany musíme vrátit. Jeden den prostě nestačí. I když jsou právě prázdniny, kdy se argentinští Češi běžně nescházejí, domlouváme se na dalším setkání za tři dny. Česká „rodina“ nás rychle přijímá mezi sebe. Ráno v „den D“ skoro nemůžu dospat. Čeká nás typická argentinská hostina - hovězí a vepřové maso po argentinsku, chorisa (klobásky), výborné pivo nebo osvěžující víno a potom velké překvapení.

Mistři v krojích

I když se snažím na kameru zachytit každý detail celého dne, tu atmosféru člověk prostě musí zažít na vlastní kůži. Slovy se to nedá popsat. Všichni jsou tak neskutečně pozitivní a milí. S plnými žaludky po výtečném obědě se pak ještě víc uvolňují. „Glo glo glo glo glo glo glóóóriááá, jak se to pivečko pívává, glo glo glo glo glo glo glóóóriááá, jak se to pivo pije!“ S další a další skleničkou mizí i ty poslední zábrany a během chvilky jednohlasně zpívá snad dvacet nadšených Čechoargentinců. Včetně mě. O pár metrů dál se zatím schyluje k něčemu trochu jinému. Je čas k tanci. Zatímco Linda oprašuje taneční kroky polky, zdejší tanečníci se svědomitě připravují. Rudé pentle, bílé škrobené sukně nebo hnědé kožené čepičky. Všechno musí být dokonalé.

Teploty uvnitř improvizovaně klimatizované místnosti letí raketově vzhůru a čela tanečníků za chvíli lemují potůčky potu. Všechna čest. Na parketu podávají doslova heroické výkony. To ale nestačí. „Znovu! Ještě jednou, už nejste na prázdninách,“ cepuje své svěřence nekompromisní učitelka Ana. Všichni jsou tu sice dobrovolně a proto, že je to baví, odporovat si stejně nikdo nedovolí. Pořádek musí být. Nejsem si jistý, jestli jsem něco podobného viděl u nás v České republice, a ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že to zažiju právě tady v Argentině. V dobrém, samozřejmě.

Nakažlivé vlastenectví

Blíží se večer a naše návštěva se chýlí ke konci. Namačkáni v devíti lidech v autě pro pět míjíme policejní kontrolu a mávnutím opětujeme pozdrav. Některé věci se tu prostě moc neřeší. Na okraji známé čtvrti La Boca v záklonu pozoruji neuvěřitelný ohňostroj, tématicky mapující historii Tanga v Argentině a v mysli přemítám dnešní zážitky. Tisíce kilometrů od domova si díky neuvěřitelnému nadšení a hrdosti zdejších krajanů připadám zase o trochu větším Čechem. Budu rád, pokud si něco podobného odnesete z mé reportáže i vy. Brzy na viděnou v Objektivu.

S Objektivem čas od času navštívíme české komunity v zahraničí. Věděli jste ale, že jedna z nejpočetnějších skupin českých krajanů žije v Argentině? Tamní komunita Čechů či jejich potomků čítá neuvěřitelných 40-50 tisíc. Na jihoamerické krajany často vzpomíná i slavný cestovatel Miroslav Zikmund. Do českého domu v Argentině se vypravil náš spolupracovník Jakub Freiwald.