Objektiv

Peru: Pozřít hlodavce

Nejsem zrovna gastronomický cestovatel, který by se do světa vydával primárně na průzkum exotických jídelníčků. Na druhou stranu ale vnímání chutí a vůní považuji za důležitou součást cestovatelského poznání. Když si cestování užívají nohy a oči, žaludek nesmí stát opodál.

Peru bezpochyby patří mezi země, kde vaše chuťové pohárky zahálet nebudou. Peruánská kuchyně má tu výhodu, že se v ní za staletí spletitého historického odrazily kulinářské stopy domorodých indiánů, kolonizujících Španělů, ale i Afričanů, Číňanů, Japonců a jiných národů. Na toulkách tohle jihoamerickou zemí tak narazíte třeba na ceviche – syrové ryby marinované v limetkové šťávě a chilli papričkách, různě připravované brambory (Peru jich zná na pět tisíc druhů) a konečně – morče. Pro Peruánce sváteční hostina – pro mne cestovatelská výzva. Na cestách ale musí jít veškeré zábrany stranou. Stejně tak jako člověk překonává strach z dálek, výšek, setkání s cizími a nezvykle vyhlížejícími lidmi, nesmí se nechat zaskočit ani překvapením v podobě neznámých chutí.

U morčete tohle ale vůbec není ten hlavní problém. Naopak. První zakousnutí do jemného masa obaleného křupavou kůrčičkou vyvolává dojem, jakoby to už člověk kdesi jedl. Ale ne. Je to skutečně poprvé. Přísahám! V životě jsem ještě neochutnal morče, krysu, křečka ani jiný obdobný produkt živočišné výroby. To jen chvíli, když odtrhávám stehýnko, mám pocit jako bych jedl kuře. Vzápětí mi ale tahle porce plná velkých kostí připomíná spíš králíka. Jen ta smetanová omáčka chybí. Zato maso voní hustě vycpanou nádivkou z huacatay – bylinek, kterým se někdy říká také peruánská máta. Tu miluju! Stejně jako omáčku, která se z ní dělá. Celkem si vychutnávám i brambory – zase jeden z druhů, který vidím poprvé. Méně už mi jdou ty silné nudle. Nakonec si musím přiznat, že tu obří porci, která se na mě doslova zubí na talíři, celou nezvládnu. Možná mě vysílil boj s všudypřítomnými kostmi a místy až příliš tvrdou kůží. Možná to maso zase až tak lahodné není.

Nerad, a s pocitem ostychu před ostatními návštěvníky restaurace, část přílohy i ubohého hlodavce nechávám na talíři. Byla to zajímavá zkušenost. Cítím se opravdu velmi sytý. Rozhodně nemám z jídla špatné pocity. Na druhou stranu tak nějak cítím, že na téhle cestě po Peru mi jedna ochutnávka stačila. Cestou z restaurace našlapuji na oblé dláždění v centru Cusca a přemýšlím, co si ze svého gastronomického zážitku odnesu do středu Evropy. Určitě udělám po návratu nějaké pohoštění pro přátele. Zvládnul bych to? Ale ne. Do zverimexu pro surovinu nepůjdu. To radši uvařím u nás běžně dostupnou batátu a koupím zmražené kuře.

Další reportáž by si možná na úvod zasloužila varování, že záběry, které v ní uvidíte nejsou vhodné pro slabší povahy. Hlavně pro vegetariány a milovníky morčat. Jak už jsem ale říkala v úvodu, ne nadarmo se říká jiný kraj, jiný mrav, je to tak. Martin Mikule se v Peru vydal po stopách tamní tradiční pochoutky. A ou je právě morče. Součástí peruánské kuchyně je tenhle hlodavec už několik tisíc let. Domácí mazlíček se z něj stal až v Evropě, kam se dostal právě z Jižní Ameriky.