10. října 2010

Slovenská Orava a tamní ojedinělé stavby. To nás čeká v první reportáži. Jde o takzvané artikulární kostely. Jejich největší zvláštností je to, že jsou celé ze dřeva. Vznikly na přelomu 17. a 18. století a je až s podivem, že se dochovaly dodnes. Dlouhou životnost by jim tehdy málokdo předpovídal. Kostelíky se musely stavět podle přísných pravidel, která určovala nejen jejich vzhled, ale třeba i polohu vchodu. A to není zdaleka všechno. Nenajdete v nich kříže ani zvony. A každé významnější město mohlo mít nanejvýš jeden artikulární kostel. S Objektivem jich teď navštívíme hned několik.

A teď míříme do Libanonu, přímo do hlavního města Bejrútu. V současnosti toto město nejlépe vystihuje to, že doslova vstává z popela jako bájný Fénix. Mnohokrát zničený, mnohokrát znovu vybudovaný. Římský císař Augustus město kdysi pojmenoval po své dceři, s dodatkem Felix Berytus, což znamená šťastný Bejrút. Ve druhé polovině minulého století se mu zase říkalo Paříž Blízkého východu, než se proměnil doslova v protiklad svého antického jména, a to kvůli desetiletí trvající občanské válce.

Středem říše Inků a doslova pupkem jejich světa kdysi bývalo Cuzko. Každý, kdo něco znamenal, se tam musel alespoň jednou podívat. Dnešní podobu mu dali Španělé, když do města v 16. století vtrhli s cílem šířit křesťanství. Bourali pohanské chrámy a namísto nich stavěli honosné paláce a bohatě zdobené kostely. Asi 80 kilometrů na severozápad od Cuzka se nachází jednoznačně nejslavnější inská památka, legendární Machu Picchu, opředené řadou legend a mýtů. Asi se ani není co divit, že v roce 2007 bylo Machu Picchu vybráno při celosvětovém hlasování mezi 7 novodobých divů světa.