Jak si vedla republika za sto let své existence? Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid o tom budou debatovat s filmařem, výtvarníkem a literátem J. Švankmajerem, překladatelem a editorem B. Solaříkem, literárním kritikem P. Mandysem či sochařem P. Váňou

Obsah dílu

Přehrát vše

Republika slaví kulaté výročí v „osmičkovém roce“ a osmičkové milníky trasují i jinak, vznešeně i tragicky, její osudy. Budeme se těm letům věnovat právě prizmatem literatury, umění a historiografie, a to až po samotné výročí 28. října. Jemu bychom chtěli věnovat návštěvu Slovenska jako bývalé části původně společné republiky. A do té doby zmapovat alespoň něco z toho, čím se za těch vlastně krátkých sto let samostatnosti můžeme pyšnit. Pořád ještě dohlédáme na její začátky a měli bychom se cítit zavázáni ideály, z nichž se zrodila, chvěním jejích nadějí i tvůrčím usilováním.


Přesah literatury

Josef Čečil

Harmonikář Josef Čečil (* 1949) nám zahraje dvě písně, z toho aspoň jednu hašlerovku, které budou dokumentovat kolorit prvorepublikových zpěvních síní, hospod a šantánů.


Jan Švankmajer

Alegorické drama Josefa a Karla Čapka Ze života hmyzu (1921) stojí v samých základech literární tvorby samostatné republiky. Po téměř sto letech se jím inspiroval Jan Švankmajer (* 1934) pro svůj prý poslední celovečerní film Hmyz (2018), který jako by tím dostával význam jakéhosi osobního i společenského testamentu. Natáčel se v ateliéru „společnosti pro filmovou tvorbu“ Athanor v Knovízi, kde vznikala i řada jiných filmů Jana Švankmajera, a právě tam tvůrce navštívíme. Kromě filmu, humorné a zároveň dosti skeptické úvahy nad živočichopisem člověka, jsou k tomu i další důvody. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem Lewise Carrolla, která už v 8. vydání a s ilustracemi Jana Švankmajera vyšla loni před koncem roku. Obsáhlá česko-anglická monografie Jan Švankmajer (2018), vydaná rovněž souběžně s filmem. A konečně připravovaný soubor Švankmajerových deníkových záznamů, divadelních her a kratších textů z posledních let Cesty spasení (2018). Ve svých třiaosmdesáti letech je Jan Švankmajer stále aktivní a činorodý, jeho fantazie jako by neznala hranic, tvořivě přebíhá od jedné disciplíny ke druhé, a přitom jako by psal, točil a tvořil stále jeden „film“ svého vnitřního života.


Téma

Pavel Mandys

Jméno Pavla Mandyse (* 1972) je neodmyslitelně spjato s výročními literárními cenami Magnesia Litera, a to hned od roku 2002, kdy byl jejich spoluzakladatelem. Dnes je předsedou pořádajícího Spolku Litera a ceny se pod jeho taktovkou 4. dubna vyhlašovaly už po sedmnácté. My při natáčení budeme znát výsledky v jednotlivých kategoriích, takže si aspoň některé z oceněných knížek budeme moci ukázat a okomentovat je. Už nominace vzbudily totiž rozruch, nedostal se do nich např. se svým novým románem Citlivý člověk Jáchym Topol. Zvláštním bonusem letošního ročníku byla krom toho anketa vztahující se k výročí republiky, nazvaná Kniha století, Jak se asi bude jevit století republiky tímto pohledem? Mandys označil anketu právem za hru, jako dlouholetý novinář (vystudoval FSV UK a od roku 1995 působil v Týdnu, od roku 2010 je redaktorem časopisu iLiteratura.cz a působí také jako editor) ale ví, že i taková hra má své reálné důsledky pro hierarchii literárních hodnot a jejich kultivaci.


Téma

Jana Dvořáková

Jana Dvořáková (* 1960), vedoucí Knihovny Masarykova ústavu AV ČR, se může těšit z nové budovy v Gabčíkově ulici 10, do které se Masarykův ústav a Archiv AV ČR před několika měsíci nastěhoval. Tím se konečně dostalo také důstojného místa Knihovně T. G. Masaryka, kterou první prezident ČSR věnoval v roce 1932 tehdy vzniklé nadaci Ústavu T. G. Masaryka. Ústav pak prošel za války a po roce 1948 několika pohnutými peripetiemi, až byl posléze v roce 1954 zlikvidován. Tehdy měla knihovna asi 200 000 svazků, které pak byly rozděleny mezi celkem tři instituce. K jejich zcelování došlo od 90. let, od roku 1995, kdy byl založen Masarykův ústav AV ČR, pod hlavičkou jeho knihovny. Dnes má fond asi 160 000 svazků. Co všechno obsahuje, komu všemu slouží a jak je případně doplňován, to nám poví právě Jana Dvořáková.


Téma

Petr Váňa

Sochař a restaurátor Petr Váňa (* 1965) zasvětil posledních 21 let svého života snaze o obnovu mariánského sloupu, který kdysi stával na Staroměstském náměstí. Dílo Jana Jiřího Bendla (asi 1620–1680) z roku 1650 věnoval městu císař Ferdinand III. na paměť uhájení Prahy před Švédy na podzim 1648, obecně byl však vnímán jako symbol porážky českých stavů na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Proto byl jako údajný symbol habsburské poroby 3. listopadu 1918 stržen, prý spravedlivě rozhořčeným vlasteneckým davem v čele se spisovatelem a bohémem Frantou Sauerem. Ten o tom pod pseudonymem F. Kysela ale vydal svědectví v autobiografických „obrázcích z doby popřevratové“ Franta Habán ze Žižkova (1923), kde dokládá, že šlo o předem koordinovaný politický akt. Kupodivu jako politický akt je i po sto letech vnímána také snaha mariánský sloup obnovit – ne z trosek zachovaných v lapidáriu Národního muzea, ale právě Váňovou replikou. Váňa vnímá svou letitou práci jednak jako poctu J. J. Bendlovi, který je otcem barokního tvarosloví u nás, jednak jako cestu k aktu usmíření, který by symbolizoval mariánský sloup vedle Husova pomníku (společně na náměstí už stály, ale jen tři roky) a kalicha na Týnském chrámu. Čtrnáctimetrová kopie sloupu je před dokončením, my uvidíme ve Váňově ateliéru repliku hlavice a uslyšíme, jaké poselství ducha si sochař od svého předchůdce do dneška přinesl a jak ho inspiruje i v jeho vlastní práci.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2018
 P ST HD
ŽánrMagazín