Ostrava prochází sociální proměnou a moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid zjišťují, jak se to odráží v literárním a kulturním životě města i širšího regionu. Na jejich otázky budou odpovídat architekt Josef Pleskot, básník a publicista Ivan Motýl, fotografka Dita Pepe, literární dokumentaristka Barbora Baronová či básník a prozaik Petr Čichoň

Naším cílem je tentokrát Ostrava, kde jsme naposledy natáčeli v roce 2005. Co se od té doby v jejím literárním a kulturním životě změnilo? Na rok 2015 se Ostrava ucházela o titul Evropské hlavní město kultury, soutěž s Plzní však prohrála a tak trochu ji zalehlo zklamání. Už předtím, v roce 2010, také nečekaně zemřel Jan Balabán, ústřední figura ostravského literárního života. Na druhé straně započala rozsáhlá revitalizace bývalých důlních a hutních provozů a jejich konverze na kulturní a edukační zařízení, od roku 2002 se v Ostravě koná multižánrový festival Colours of Ostrava, který našel útočiště právě ve zrekonstruovaném areálu oblasti Dolních Vítkovic, o svébytný profil usiluje čtyřsouborové Národní divadlo moravskoslezské. Jediným ostravským nakladatelstvím zůstává však Protimluv, odbytištěm většiny tvorby zdejších literátů je Brno a Praha, málokdo zde zůstává natrvalo. Aktuální bankrot OKD i potíže vítkovického mecenáše Jana Světlíka jako by atmosféru Ostravy vracely k jejím dávným úzkostem, běsům i vzpourám. A nebo ne? Náš pohled na dnešní Ostravu začneme v Praze: pohledem na novou výstavbu Karlína nebo Holešovic, abychom získali srovnání a vzápětí i komentář tvůrce architektonické přeměny Ostravy.


Praha

Tím, kdo začal Ostravě v posledních letech vtiskovat zcela novou tvář, je architekt Josef Pleskot (* 1952). V oblasti Dolních Vítkovic projektoval rozsáhlou revitalizaci bývalých železáren, z níž nejvýznamněji vystupuje proměna vysoké pece č. 1 na naučnou vyhlídkovou trasu, plynojemu na multifunkční halu Gong a energetické ústředny na muzeum Svět techniky. Pleskot se přitom v celkové úvaze o přeměně území mohl opřít o vize někdejšího ředitele železáren Paula Kupelwiesera, který se od svého nástupu v roce 1876 stal díky programu výstavby podniku a sociálního zabezpečení dělníků jakýmsi vítkovickým Baťou, ovšem o desítky let před ním. Ale nejen to, inspirací byla pro Josefa Pleskota tak jako jindy i při tomto grandiózním revitalizačním podniku také literatura: četba Petra Bezruče, Jana Balabána, méně už třeba Petra Hrušky. „Literáti vám do hlavy a vašeho vědomí otiskují větší, genetičtější informaci, než nabídne pouhé sledování historie a faktů,“ řekl Pleskot v Lidových novinách 24. 10. 2014. Pro své rozsáhlé projekty v Litomyšli se tak inspiroval četbou Jiráska, pro Benešov Vančurou. Čím se ale inspiroval třeba pro pražské ústředí ČSOB anebo pro vinařství Sonberk v Popicích? I na to se ho se zásadním zřetelem k Ostravě zeptáme –ducha a průběh jeho zdejší práce zachycuje kniha Petra Volfa Příběh Dolních Vítkovic (2013). Také se ovšem budeme ptát na to, jak se pak výchozí pocit a dojem začne transformovat do prvních vizuálních představ - a to zase zachycuje kolektivní kniha Skici / Sketches (2015), kde je J. P. bohatě zastoupen, mj. skicami dostavby k vysokým pecím č. 4 a 6 ve Vítkovicích.


Krnov

Cestou do Ostravy se zastavíme v Krnově a navštívíme zdejší městskou knihovnu. Průvodcem nám bude zástupkyně ředitele Vlasta Jančíková (* 1963), která tu pracuje od roku 1982, tedy prakticky celý svůj profesní život. Knihovna byla založena v roce 1947, v roce 2003 zrekonstruována, nachází se v třípatrovém objektu s venkovní terasou, krom toho má ještě dvě pobočky. Disponuje odděleními pro dospělé a děti, hudebním oddělením, oddělením regionálních služeb a studovnou. V Krnově do roku 1945 převládalo německé obyvatelstvo, znamenalo to tedy zřejmě budovat fond na zelené louce, zajímat nás ale bude také, jak se ve fondu regionální literatury německá minulost města zohledňuje. V Krnově působili už zemřelí básníci František Antonín Šípek, Dušan Cvek a Jiří Daehne, pochází odtud básník a majitel pražského bibliofilského nakladatelství Aulos Zdeněk Křenek a také literární historik Libor Martinek, který literatuře města věnoval monografii Hledání kořenů I, II (2009, 2010). Patří do ní např. i autor řeckého původu Praxitelis Makris, zástupce devítisetčlenné diaspory řeckých imigrantů, kteří se sem uchýlili v 50. letech před domácí občanskou válkou.


Ostrava

Publicista Ivan Motýl (* 1967) vystudoval historii na Ostravské univerzitě, od 90. let psal do nerůznějších novin a časopisů, posléze zakotvil v Týdnu. Napsal básnickou sbírku Zloděj ve sklenici (1991), s Janem Balabánem drama Bezruč?! (2009), inspirované dvojí existencí i psýchou Petra Bezruče alias Vladimíra Vaška, sám sestavil antologii Briketa. Ostravská poezie a poezie o Ostravě 1894-2013 (2014). Je v ní zastoupeno v osobním výběru I. M. 120 autorů se 163 básněmi, včetně I. M. samotného, jeho bratra Petra (* 1964), který už v Ostravě nežije, a jejich otce Güntera Motýla (* 1940). Ten pochází z Ostravy-Petřkovic, čili je tzv. Prajzákem, s nárokem na německé občanství a pas. I tento pozoruhodný kamínek do ostravského tavicího kotle I. M. v knize vysvětluje: muži z Hlučínska museli za války narukovat do wehrmachtu, po válce dostali však výjimku z odsunu, ale srdce jejich potomků podle I. M. stále bije pro Berlín. Německy ovšem už neumějí a připomínky kontroverzní minulosti jsou stále citlivou záležitostí. A to je jen jeden střípek z vášní, které prostupují i veškerou poezii Brikety od minulosti až do současnosti. Motýlův pohled je skeptický: Ostrava má podle něj nejhorší životní prostředí z celé země, což ladí i s výzkumem z roku 2011, že Moravskoslezský kraj je třetím nejhorším místem k životu u nás. V doslovu cituje Motýl dokonce jako stále platný výrok Vojtěcha Martínka z roku 1913 o Ostravě se "skrovným počtem literárně tvořících lidí". Není ale sama Briketa důkazem, že už to neplatí? Vždyť i I. M. nás zve do Dolních Vítkovic, aby se pochlubil – a vedle toho i do nějaké opravdové ostravské harendy, kde i dnes posedávají staří Magdonové.


Malenovice

Fotografku Ditu Pepe (* 1973) jsme si už jednou pozvali vysílání 10. 1. 2013, když Vladimír Birgus vydal její monografii Autoportréty (2012). Teď ji navštívíme v jejím domě v Malenovicích u Frýdlantu nad Ostravicí, abychom se ohlédli za její další tvorbou, která od té doby nabrala ještě další, zcela specifický směr. V témže roce 2012 založila totiž pražská novinářka, textařka, literární dokumentaristka a muzikantka Barbora Baronová (* 1980) malé artové nakladatelství wo-men, se zaměřením na (nejen) genderovou problematiku a s ambicí vydávat knihy pozoruhodné jak obsahem, tak vzhledem. A hned prvním titulem byly Slečny (2012), osm příběhů i osobních výpovědí neprovdaných a bezdětných žen, doprovozených fotografiemi Dity Pepe a doslovem Jiřiny Šiklové. Jak se měnilo za posledních osmdesát let vnímání fenoménu "starých pannen", to je klíčová otázka knihy. Následovaly, opět ve dvojici, kniha Měj ráda sama sebe (2014) o tom, v čem ženy nejrůznějších vrstev vidí a hledají štěstí, a Intimita (2015), textová a fotografická dvojkniha šesti ženských příběhů na téma rakovina, znásilnění, deprese, šikana, umírání, hendikep. Jak je vnímá společnost a jak je prožívá niterně jedinec? Tady zatím po obsahové i výtvarné stránce jejich spolupráce vyvrcholila a také byla právem oceněna Magnesií Literou 2016 za nakladatelský čin.

Další knihou Báry Baronové je vedle toho svazek Lágr Barbora. Život Josefa Černohorského (2015), příběh politického vězně 50. let, doprovozený tentokrát fotografiemi Jindřicha Štreita. Zaměření na společensky citlivá témata, zpracovaná ve svrchovaně výtvarném modu, tedy v produkci wo-men nadále pokračuje a je přirozenou spojnicí centra s regionem i Česka se světem (některé tituly vyšly v česko-anglické podobě).


Ostrava

Básník a prozaik Petr Čichoň (* 1969) se narodil v Ludgeřovicích na Hlučínsku, střední školu absolvoval v Ostravě, studium architektury v Brně. V 90. letech působil jako nakladatelský redaktor (Votobia, Vetus Via, Host), teď se živí jako stavební inženýr a má v Brně svou projekční firmu. Do Ostravy však stále dojíždí za rodiči a na literární čtení. Tedy typický Ostravák, autor básnických sbírek Chilia (1995), Villa diabolica (1998) a Pruské balady / Preussische Balladen (2006). V roce 2011 debutoval i jako prozaik Slezským románem. Ten tehdy označila kritička Eva Klíčová (Respekt č. 46/2011) za "probouzení nahnědlé krve", tedy za propagaci nacismu a nacistické estetiky. Nějak si nevšimla, že také Čichoň je stejně jako Motýl Prajzák a že jeho příběh je právě i osobně motivovaným hledáním identity lidí, kteří se vinou nepřehledných historických změn ocitli v jakémsi reálném i duchovním území nikoho. „SLEZSKÝ ROMÁN, NOČNÍ MŮRA, / leží mrtvá u mé nohy, / ale srdce stále týrá, / musím opět mluvit s bohy. / Slezský román píši doma, / Mein Father, meine Mutter, meine Ohma“, komentoval bolestně ohlasy na svůj román Čichoň ještě v roce 2015. I on si s námi dal sraz v Dolních Vítkovicích, jako architekt nadšen tím, že tento díl bude zahajovat Josef Pleskot, „česká jednička“, a zakončovat on. A budeme mluvit nejen o Slezském románu (Neměla by se kniha vlastně správně jmenovat Pruský román? To by teprve bylo...!), ale také o jeho nové, právě dokončované próze Lanovka nad Landekem).


Stopáž53 minut
Rok výroby 2016
 P ST
ŽánrMagazín