Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

„Čím promyšleněji lidé jednají, tím účinněji je může postihnout náhoda.“ řekl švýcarský dramatik Friedrich Dürenmatt. Věřím, že jste si dnešní Kalendárium nezapnuli náhodou, ale s promyšleným záměrem dozvědět se několik zajímavostí o výročích tohoto týdne.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

4. duben 1911 – * Václav Čtvrtek († 6. 11. 1976)

Jeho vlastní jméno bylo Václav Cafourek. Ale protože měl zvláštní zálibu v pseudonymech, někdy se podepisoval Karel Poledne, jindy Jan Neděle nebo třeba Václav Málek. První knihu vydal jako Hugo Prattler. Nejvíc se mu ale zalíbilo příjmení Čtvrtek. Narodil se v Praze právě před sto lety, 4. dubna 1911. Začátkem 1. světové války se jeho maminka se dvěma synky přestěhovala k rodičům do Jičína, aby tam přečkali dobu, než se tatínek vrátí z fronty. Čtyřletý Vašík si Jičín zamiloval. Dědeček, bývalý jičínský starosta, mu vyprávěl tajuplné příběhy o loupežnících, babička zase lidové pohádky. S maminkou prochodil okolí do posledního koutu. V Jičíně začal chodit do školy, naučil se číst a stal se pilným čtenářem. Sám po letech přiznal: „To bylo takové blaho, když jsem jako kluk četl! Dovedl jsem se propadnout do příběhu a změnit se v jeho hrdinu. A tak si často říkám, že musím psát pro děti už za to, co mi jako klukovi připravili tehdejší autoři, a že musím převzít jejich štafetu.“

Po maturitě začal na přání rodičů studovat práva. Studium však nedokončil a jeho první povolání nebylo pro budoucího pohádkáře zrovna nejpříhodnější: pracoval jako finanční úředník. Záhy začal publikovat v dětských časopisech a také spolupracovat s Československým rozhlasem. Psal scénky a naučné relace a v jedné z nich se narodila jeho snad nejznámější postavička, loupežník Rumcajs, jehož hospodyňka se jmenovala Manka. A protože, jak říkal: „Psal jsem a píšu z dětských vzpomínek na Jičín,“ bylo od počátku jasné, že Rumcajs může bydlet jenom tam. To bylo v roce 1946! Rumcajs tedy, pokud dobře počítám, letos slaví pětašedesátku – ovšem důchodový věk by mu nikdo z nás nehádal, no řekněte!

V rozhlase, v redakci vysílán pro děti, se seznámil se svou budoucí ženou Vlastou Váňovou, redaktorkou vyprávění skřítka Hajaji. Ten k dětem poprvé promluvil hlasem Vlastimila Brodského před padesáti lety, přesně 2. ledna 1961. A jeho první pohádka na dobrou noc byla právě z pera Václava Čtvrtka: jmenovala se Jak Hajaja procitl. Málokdo ví, že nejen Rumcajs, ale i mnohé další postavičky, které později proslavila televize, vznikly původně pro rozhlas. „Rozhlas je velkou školou dialogu,“ řekl Václav Čtvrtek.

Psal písňové texty, loutkové hry, populárně-naučnou literaturu i literaturu pro dospělé, jeho pohádkovým seriálům se však nic nevyrovná. Byl vynikajícím vypravěčem, uměl si hrát s českým jazykem, měl zvláštní smysl pro humor. Miloval strašidýlka a poetizoval lidové pověry. Co neměl rád, byl přetechnizovaný a přerozumovaný svět: „Nevytvářím nic nového, jen ozvláštňuji realitu, preventivně očkuji proti snížení citlivosti.“

Byl prý velmi plachý a mlčenlivý muž, neboť „nápady se můžou vymluvit a vyblednout“, jak říkal, a zůstával radši tichým rybářem. Možná že se při rybaření potkal s některým ze svých vodníků. Snad osobně znal dobráky Volšovečka, Česílka, Čepečka či Krapítka, a dokonce i zlého vodníka Kebule z pohádky Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni. Jeho soukromí poznamenala nevyléčitelná nemoc, která mu vzala dvě manželky i syna, a nakonec byla příčinou i jeho odchodu.

V Jičíně se dnes s jeho jménem setkáte hned na několika místech: pojmenovali po něm náměstí, knihovnu, mají tam hospodu U Rumcajse, les Řáholec i Cipískův Řáholeček. Díky Václavu Čtvrtkovi se Jičín stal hlavním městem pohádek.

6. duben 1896 – v Athénách zahájeny I. olympijské hry novověku

Olympijské hry jsou největší sportovní událostí moderní doby. Jejich historie je tak stará, že vlastně ani nemá začátek. Podle učebnic dějepisu se první hry konaly roku 776 před naším letopočtem. Od tohoto roku se také počítal řecký kalendář. Jejich tradice je ale patrně mnohem starší. Zakladatelem her v řecké Olympii byl podle pověstí buď bájný silák Hérakles nebo hrdina Pelops. Ten porazil v závodě spřežení zdejšího krále Oinomaia, vzal si za ženu jeho dceru Hippodamii a dobyl celý poloostrov, který se po něm jmenuje Peloponnésos. Po dobu trvání olympijských her platila pro všechny řecké obce takzvaná ekecheiria, posvátný mír mezi řeckými státy. Řekové tak olympijským hrám odkládali války – my činíme pravý opak.

Vstupní brána stadionu pod svahy Kronova kopce prý byla postavena na míru obrovskému Herkulovi. Hrdina prý sám délku závodiště odkrokoval a stala se základem pro obecně užívanou délkovou míru zvanou stadion – jedno stadium mělo 192 metru. Olympijské hry se konaly jednou za čtyři roky a účastnit se jich mohl každý svobodný Řek, tedy muž. Ženám byl vstup na stadion zapovězen. Byly to největší kulturní a společenské akce Řecka. Daly vzniknout mnoha mistrovským dílům a mravním ideálům platným dodnes. Nejznámější z nich je proslulá kalokagathie. Podle ní má být rozvoj duševních schopností harmonicky spojen s všestranným rozvojem tělesným a naopak. Nejprve se soutěžilo pouze v běhu na délku jednoho stadia, pak přibyly disciplíny jako vytrvalostní běh, pětiboj, zápas, závody koňských čtyřspřeží, běh těžkooděnců, hod diskem, skok do dálky… Vítěz her se po zbytek života těšil velké úctě.

Poslední antické hry se konaly roku 393 našeho letopočtu, pak je zvláštním ediktem zakázal Theodosius I. O několik let později byl vydán rozkaz ke zbourání chrámů a soch a dílo zkázy bylo dokonáno zemětřeseními. První krůčky na dlouhé cestě k obnovení her byly činěny už od 14. a 15. století. Nejprve v Itálii, pak v Anglii a v Německu. V druhé polovině devatenáctého století se do Olympie vypravila německá archeologická expedice, kterou vedl Ernst Curtius. Skvělá díla, která tam vykopala, zapůsobila na francouzského pedagoga a historika Pierra de Coubertina natolik, že dlouholetý sen o obnovení her dovedl ke zdárnému cíli. Ve svém díle Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti a posvátný mír zformuloval Coubertin olympijskou myšlenku. Dnes k ní přibyl požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace. Olympijské heslo zní: Citius, Altius, Fortius – Rychleji, výše, silněji.

V roce 1859 se v Athénách uskutečnily první novořecké olympijskéh hry a o sedmatřicet let později první novodobé mezinárodní letní Olympijské hry. Byly zahájeny 6. dubna 1896. Zúčastnilo se jich 311 sportovců – pouze mužů – ze třinácti zemí světa, kteří své síly poměřovali v devíti sportovních odvětvích. Češi byli zastoupeni pouze členem Mezinárodního olympijského výboru Jiřím Guthem-Jarkovským.

8. duben 1911 – * Melvin Calvin († 8. 1. 1997)

Říkali mu „Pan Fotosyntéza“. Chemik Melvin Calvin se narodil 8. dubna 1911 v Minnesotě v rodině ruských emigrantů. Jako chlapec pomáhal rodičům v malém obchůdku s potravinami v Detroitu. Už tehdy ho začalo zajímat, z čeho byly různé potraviny vyrobeny a jaký má při jejich výrobě, vzhledu a trvanlivosti význam chemie. Rozhodl se tedy, že bude chemikem. Studoval na univerzitách v Michiganu, v Minnesotě a v Manchesteru v Anglii.

Svou akademickou kariéru začal v roce 1937 na univerzitě v Berkley, které zůstal věrný až do konce života. Uměl charismaticky prezentovat výsledky svých výzkumů, byl velmi sečtělý a na každou otázku uměl dát studentům pohotovou odpověď. Pokaždé končil přednášky či laboratorní cvičení v půl šesté večer typickou otázkou: „Co je nového?“ Následujícího dne ráno přicházel v osm, někdy i dříve, neboť byl ranní ptáče, a místo pozdravu zopakoval otázku: „Co je nového?“

„Jeho přednášky začínaly zvolna, váhavě, jako by ani nevěděl, o čem chce mluvit. To publikum úplně odzbrojilo a všichni se snažili uhodnout, o čem by tak mohl přednášet. Záhy se ale rozjel jako lokomotiva, jeho projev nabýval na intenzitě, dostal se do zběsilého tempa a zanechával své publikum zcela ohromené,“ vzpomínal jeden z jeho studentů.

Mezi nejvýznamnější úspěchy Melvina Calvina patří výzkum využití oxidu uhličitého ve fotosyntéze, za který v roce 1961 získal Nobelovu cenu za chemii. Slovo fotosyntéza z řeckého fótos – „světlo“ a synthesis – „shrnutí“ možná znáte též pod názvem fotosyntetická asimilace. Je to biochemický proces, který probíhá v listech rostlin za pomoci zeleného barviva chlorofylu. Rostlina při ní využívá přijatou energii světelného, například slunečního záření, k tvorbě cukrů, oxidu uhličitého a vody. Fotosyntéza má zásadní význam pro život na Zemi. Na objasnění tohoto složitého procesu se podílela řada vědců už od poloviny sedmnáctého století. Například jistý vlámský lékař si všiml, že při vypěstování vrby z výhonků v květináči se nepatrně změnila hmotnost zeminy. Ačkoliv ještě neznal zákon zachování hmoty, usoudil, že hmotnost rostliny se zvětšila o přijatou vodu. Dále vědci začali usuzovat, že rostliny berou část své hmoty také ze vzduchu. Že „napravují“ vzduch poškozený dýcháním či hořením, a to pouze pokud se svítí na jejich zelené části.

Když se ho reportéři ptali, co ho vedlo k tomu, že se po dlouhá léta zabýval hledáním souvislostí v procesech nezbytných pro lidskou existenci, odpověděl: „Moje zvědavost, jak funguje svět.“ Lákalo ho také téma mimozemského života. Zabýval se například plány na ochranu Měsíce proti biologické kontaminaci ze Země při prvním přistání Apolla. Zkoumal organické a bilologické složky ve vzorcích měsíční hmoty a hledal v nich důkazy o životě na jiných planetách. Pokusy s vodíkem, oxidem uhličitým a vodou ho přivedly k závěru, že „všude ve sluneční soustavě a případně i jinde ve vesmíru muselo jít o stejný anebo podobný evoluční proces.“ Přesvědčení o výskytu chemické evoluce i mimo Zemi ho vedlo k hypotéze, že i jinde ve vesmíru musel vznikat život. „V mé mysli nikdy nevznikaly pochybnosti o darwinovském chování molekul. A jestliže je to pravda zde, pak to musí platit v celém vesmíru.“

V poměrně mladém věku ho začalo zlobit srdce. Po srdeční příhodě výrazně zhubnul, přestal kouřit a díky péči své ženy se po několikaměsíční rekonvalescenci mohl vrátit zpět k práci. Jeho žena Genevieve, byla dcerou norských emigrantů, měli spolu dvě dcery Elin a Karole a syna Noela. Zemřel v Berkeley 8. ledna 1997 ve věku osmdesáti pěti let na srdeční infarkt.

8. duben 1911 – * František Peřina († 6. 5. 2006)

Byl legendárním pilotem druhé světové války. Přezdívali mu „Generál nebe“. Český válečný hrdina František Peřina, který se proslavil v bojích proti nacistické Luftwaffe ve Francii a Velké Británii, se narodil před sto lety, 8. dubna 1911 v obci Morkůvky u Břeclavi.

Bylo mu osmnáct, když se v Brně konal letecký den. Mladý František sledoval akrobatické umění a řekl si, že bude pilotem. O jeho dalším životě rozhodl právě tento jediný okamžik. Jak později vyprávěl, rozhodl se na místě: „Toto chci dělat v mém životě.“ Den nato se šel přihlásit do leteckého učiliště v Prostějově. Ovšem mělo to háček. Žádost museli podepsat oba rodiče. Věděl, že maminka by stěží souhlasila, aby se její syn stal pilotem, a tak se dopustil malého podvodu. Namísto pilotního kurzu na přihlášce vyplnil kurz leteckého mechanika. Maminka přihlášku podepsala a František poté v dokumentu doplnil i pilotní kurz. Když to po čtyřech letech prasklo, dostal prý od maminky takovou facku, že se mu zatmělo v očích. Když se dostavily úspěchy, začala být maminka na syna hrdá.

Po okupaci naší vlasti se Peřina nechtěl smířit pouze s pasivním odporem proti fašismu. Tehdy mu jeho milá řekla: „Já vím, že chceš odejít, ale než odejdeš, chtěla bych se jmenovat Peřinová.“ A tak se v sobotu 24. června 1940 oženil a dva dny nato už ho manželka Anna Peřinová vyprovázela. Utekl do Polska a odtud na francouzskou frontu. Když se rozhodl opustit vlast, uvědomoval si, že zanechává rodinu ve vážném nebezpečí. Jeho blízkých, o jejichž život se strachoval, bylo osm. A tak se rozhodl, že se pomstí minimálně na desetinásobku nepřátel.

„Válka pro mě byla něco jako sport, když vám řeknu, že jsem ji měl rád, nebudete mi to věřit,“ řekl. Na otázku, proč měl rád válku, odpověděl: „Protože to připomínalo honbu za vysokou zvěří.“ Věhlas a úctu si vysloužil zejména při německém náletu na Paříž, když zcela sám zaútočil na skupinu letadel Luftwaffe. Pustil se do boje se šedesáti německými messerschmitty, aby nepřítele zdržel a ochránil tak zbylé bombardéry ze své letky. „Přesila byla neúměrná, myslel jsem si, že budu zabit. Ve válce se ale uvažuje jinak - na vás nezáleží,“ komentoval své počínání v jednom z rozhovorů. Manévr odnesl prostřeleným předloktím a 16 střepinami v pravé noze. Přesto dokázal s těžce poškozeným strojem přistát. Zúčastnil se také bitvy o Británii. Za svou leteckou kariéru poslal k zemi minimálně dvanáct německých letadel.

Po návratu z války se usadil v Malackách. Záhy však přišla katastrofa v podobě totality. Z hrdinů se stali zrádci, kteří byli vyhození z armády a pronásledovaní režimem. Peřina byl propuštěn z práce, dokonce mu hrozilo vězení, a tak se v dubnu 1949 rozhodl emigrovat. Společně s manželkou a kamarádem uletěl na sportovním letounu do americké zóny obsazeného Německa. Po několika letech strávených v britské RAF a v Kanadě se usadil ve Spojených státech, kde se podílel mimo jiné na navrhování sedadel do kosmického programu Gemini a do proudového letadla Boeing 747. Nicméně křivdu, kterou totalitní režim na pilotech spáchal, nikdy komunistům neodpustil. Domů se vrátil až v devadesátých letech a v rodné vlasti se mu dostalo plného uznání. Za své činy obdržel řadu vyznamenání, například Československý válečný kříž, Řád Bílého lva i několik zahraničních ocenění. Přes svůj vysoký věk si do posledních chvil zachoval optimismus. František Peřina zemřel 6. května ve věku 95 let. Je pohřben v rodných Morkůvkách na Břeclavsku vedle své ženy Anny.

9. duben 1936 – † Berta Foerstrová-Lautererová (* 11. 1. 1869)

Byla nesmírně půvabná dívka. Pocházela z velmi chudých poměrů. Její otec byl holič a celá rodina obývala jednu místnost, přepaženou plentou. Za plentou žili a před plentou její otec vykonával své povolání. Nikdy se svému původu neodrodila. Po celý život byla velmi bodrá a jednoduchá. Přitom na jevišti působila jako vtělená poezie. Studovala zpěv na pražské konzervatoři. Velmi mladá, teprve osmnáctiletá debutovala v roce 1887 v Národním divadle, kde brzy získala angažmá jako mladodramatický soprán. Zpívala Lidunku v Čarostřelci, Paminu v Kouzelné flétně, byla první Verdiho Desdemonou za hranicemi Itálie a také první českou Taťánou v Čajkovského Oněginovi.

Když přijel Petr Iljič Čajkovský v listopadu 1888 do Prahy dirigovat českou premiéru svého Oněgina, byl zpěvačkou nadšen. Řekl prý: „Taťána byla tak dobrá, že jsem si to ani ve snu nedovedl představit.“ V témže roce se zpěvačka provdala za významného českého hudebního skladatele. Čyři roky nato odešla do hamburské Státní opery, kam ji angažoval Gustav Mahler. V té době patřila k nejvýše oceňovaným sopranistkám a sklízela úspěch za úspěchem. Manžel ji následoval do Hamburku a s Mahlerem se stali tak dobrými a blízkými přáteli, že spolu prý dokázali i mlčet.

Když byl Mahler v roce 1901 angažován do víděňské opery, vzal sopranistku s sebou už jako slavnou hvězdu. Pěveckou kariéru ukončila poměrně brzy, v roce 1913. Po vzniku Československa se s mužem vrátila do Prahy a vystupovala již jen koncertně. Ještě ve Vídni, v roce 1905 se jí narodil syn Alfréd zvaný Fredy. Rodiče ho milovali. Zajímal se o hudbu, ale víc o chemii, doma měl dokonce vybavenou laboratoř. Najednou se u něj však začaly projevovat nevysvětlitelné horečky. Zemřel, ještě mu nebylo ani šestnáct let. Po návratu do vlasti se z ní stala stárnoucí zatrpklá žena, kterou české publikum už neznalo a nemohlo ocenit. Zůstala ve stínu svého manžela, který jako skladatel rostl. A také si našel mladší inspiraci. Je pochována na pražském Vyšehradě, vedle svého syna.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Hana Mezerová, Praha 6
Jan Sýkora, Brno
Ladislav Ližan, Plzeň

Vyhledávání v Kalendáriu

Sdílet

Facebook Twitter E-mail

Stopáž12 minut

Rok výroby 2011

P ST

ŽánrVzdělávání

Neděle 3. dubna 2011

Kalendárium

Zpravodajství

Sport

iVysílání

TV program

Pořady A-Z

Vše o ČT

Pro partnery

Vyhledávání

Prohledat

Nejčastěji hledané

Prohledat

Nejčastěji hledané

Neděle 3. dubna 2011