Osobní program

Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

Jedno staré české rčení říká: „Daruje-li ženich nevěstě knihu, zmate se jejich láska.“ Jiné tvrdí, že „kdo má hodně vší, má také hodně štěstí“. Doufejme, že pravdivé není ani jedno z nich.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

17. říjen 1915 – * Arthur Miller († 10. 2. 2005)

Americký dramatik Arthur Miller se narodil, jak se říká, se stříbrnou lžičkou v ústech, v rodině zámožného newyorského výrobce a prodejce dámských oděvů. Jenže po krachu na burze otec o všechno přišel a Arthur začínal od nuly. Pracoval jako řidič náklaďáku, zkoušel se uchytit jako zpěvák v místní rozhlasové stanici, vydělával si jako skladník – a škudlil každý cent, až si ušetřil na vysokoškolská studia. Brzy začal psát divadelní hry.

Tou nejslavnější dodnes zůstává Smrt obchodního cestujícího z roku 1949, svérázná variace na mýtus amerického snu, za kterou v témže roce dostal Pulitzerovu cenu. Tehdy bylo Millerovi čtyřiatřicet let. V jedenačtyřiceti letech se intelektuál Miller oženil se vzrušující Marilyn Monroe. Po pěti letech se rozešli. Jak později prohlásil, „jejich neurózy se bohužel neshodly“.

„Truchlím nad tím, že nevěřím v Boha, protože byl ke mně tak dobrý,“ říkal Arthur Miller. V jiné zas uvěřit odmítal. Nevěřil hlasatelům morálky, honbám na čarodějnice, pokryteckému životnímu stylu. Nikdy však nepřestal věřit v lidskost a právo lidí na svobodu a demokracii.

V roce 1966, tehdy byl prezidentem mezinárodního PEN klubu, protestoval proti uvěznění nigerijského dramatika, nositele Nobelovy ceny Akinwandeho Oluwole Soyinky. Nigerijský politik, na kterého se Miller obrátil, se zeptal: „Vy jste ten manžel Marilyn Monroe?“
„Ano, byl jsem,“ odvětil Miller. Soyinka byl propuštěn. Prý dva dny před tím, než měl být zastřelen. Nedivím se, že se Miller kdysi zeptal: „Pokud jsou blázni k smíchu, proč ovládají celý svět?“

17. říjen 1920 – * Rudolf Hrušínský († 13. 4. 1994)

Rudolf Hrušínský se narodil za jevištěm. Doslova. Matka Hermína ho porodila v zákulisí jen chvíli po skončení představení Taneček panny Márinky.

Rudolf Hrušínský byl vnitřně krásný člověk a herec od pánaboha. Měl to v krvi. Historie rodu Hrušínských sahá až k samotnému Josefu Kajetánu Tylovi, pod jehož vedením kdysi hrál Rudolfův praprapraděd Ondřej Červíček. Rudolf strávil dětství na cestách s kočovnou společností své babičky Anny Budínské-Červíčkové. A odmalička hrál. I když zpočátku – ke svému velkému žalu a pokoření – převážně dívčí role. Ale všechno má svůj konec. Rudolf sukýnkám odrostl a mohl začít lámat dívčí srdce jako milovník. Brzy si ho všimli filmaři. Do pětadvaceti let hrál v sedmnácti filmech.

Jak se měnil jeho zjev, měnily se i role, které dostával. Řekla bych, že nelitoval. Sergej Machonin o Rudolfu Hrušínském kdysi napsal: „Má v sobě ponorné řeky. Pracují v něm, má dar vyprávět divákovi o jejich plynutí cudně, neokázale, mužně. Vždy se ztajeným, něžně lidským chvěním. A s jakýmsi neustále přítomným odstínem smutku. Tichého, smířeného a moudrého.“ Nevím, co bych k tomu mohla dodat.

20. říjen 1960 – otevřeno planetárium v Královské oboře

Perský básník, matematik, filozof, astronom a „otec moderní medicíny“ Ibn Síná neboli Avicenna říkal, že „naše myšlení není oáza, že jsou to tekoucí vody, jejichž prameny sotva uvidíme.“ Přesto si myslím, že některé prameny lze vystopovat až k jejich zdroji. Vemte si takové planetárium v pražské Královské oboře.

Mnohým návštěvníkům jistě odhalilo leckteré tajemství a změnilo jejich vztah k tomu záhadnému a jen málo představitelnému prostoru, jemuž říkáme vesmír. Vybudovat takové planetárium kohosi napadlo už v roce 1926. Ale až v roce 1952 byl schválen projekt a dalších šest let se čekalo na zahájení stavby. Mimochodem, autorem návrhu byl architekt Jaroslav Fragner. Pak byl z bývalé NDR přivezen projekční přístroj Zeiss Jena a 20. října 1960, právě před půl stoletím, bylo pražské planetárium slavnostně otevřeno. Pravidelnou činnost zahájilo o měsíc později. V letech 1988 až 1990 prošlo kompletní rekonstrukcí a do nového začátku dostalo mnoho dárků, především špičkový optický přístroj Cosmorama. Pražské planetárium, jehož kopule napodobující pomyslnou nebeskou klenbu má průměr třiadvacet a půl metru, patří k největším na světě a ročně je navštíví kolem dvou set tisíc zvědavců. Nedivím se jim.

Vždyť v pražském planetáriu se můžete toulat sluneční soustavou, cestovat do nekonečna, poznat sedm divů vesmíru, zářící náhrobky hvězd i Prahu korunovanou hvězdami. Obdivovat krásy letní oblohy, sledovat stopy na Marsu či bloumat nocí s Jižním křížem nad hlavou. Je to zkrátka úžasné „divadlo, kde úlohu herců hrají sama kosmická tělesa.“

Tak na další padesátku. Ať lidem věčně vydrží okouzlení vším, co nabízí nádherné a stále tajemství plné nekonečno kolem naší malé modré planety.

21. říjen 1835 – † Josef Božek (* 28. 2. 1782)

Devatenáctému století se říká „století páry“. Parní stroje pomalu opanovaly svět. Po železnicích se proháněly vlaky tažené parními lokomotivami, vlny vod rozrážely parníky, pára poháněla stroje v továrnách, oračky na polích i mlátičky ve stodolách. Ani Čechy opojení párou neunikly. V září roku 1815 představil Josef Božek Pražanům svůj parní vůz.

Josef Božek se narodil v Biercích ve Slezsku, v rodině českého mlynáře. Už při studiích na gymnáziu v Těšíně prý sestrojil na půl stovky důmyslných mechanismů. V roce 1804 přišel do Prahy. Všechno, co měl, byl doporučující dopis a osm grošů. Stal se vychovatelem dětí hraběte Clam-Martinice a studoval filozofii na pražské univerzitě. Více než myšlenky mudrců ho však zajímala technika, a tak neodolal nabídce ředitele pražské polytechniky Františka Josefa Gerstnera, rozloučil se s hrabětem a jeho potomky a nastoupil na Stavovský polytechnický ústav jako mechanik.

Pan ředitel měl čich. Božek byl mimořádně šikovný a nápaditý člověk. Všeuměl. Sestrojoval pohyblivé protézy, konstruoval velmi přesné hodiny. Ty, které v roce 1812 sestrojil pro hvězdárnu pražského Klementina, sloužily v pražském Astronomické ústavu ještě v roce 1984!

Někdy kolem roku 1811 přivezl hrabě Georg Franz August Buquoy do Čech první parní stroj anglické výroby. Bohužel, nebyl sestavený a jeho součásti byly jen hrubě opracované. O pomoc požádal Božka. Ten stroj zprovoznil. A myšlenka parního pohonu ho zcela uchvátila. První předvedení parovozu v pražské Královské oboře mělo úspěch. O dva roky později, 1. června 1817, je Božek zopakoval. Úspěšnou produkci bohužel zkazila náhlá průtrž mračen. A co hůř, v nastalém zmatku nějaký poberta ukradl kasu s vybraným vstupným. Zadlužený Božek svůj parovůz rozbil a k pokusům s využitím páry v silniční dopravě se už nikdy nevrátil.

22. říjen 1990 – † Kamil Lhoták (* 25. 7. 1912)

Jakkoli jsou ilustrace Josefa Lady a Artuše Scheinera rozdílné, jedno mají společné. Z obdivu k nim začal ilustrovat knihy i Kamil Lhoták. A že těch knih s jeho krásnými obrázky bylo požehnaně. Nejraději ovšem ilustroval ty, které mu nabídly možnost spojit lásku ke knihám s další jeho celoživotní vášní. S okouzlením vším, co vonělo benzínem a spáleným olejem, co umožňovalo dosáhnout nebývalých rychlostí či omamných výšek. On zkrátka miloval auta, motocykly, balóny, letadla a vůbec všechny ty báječné technické vynálezy. A maloval je na svých obrazech, zasněných, užaslých, plných kouzla, nostalgie a obdivu k těm, kteří ty zázraky techniky stvořili a ovládali. Byl to svět, do kterého utíkal z toho, ve kterém žil. Byl nemanželské dítě mladé herečky a ještě mladšího medika, který si matku, snad ze strachu o kariéru, nikdy nevzal. Rodinu však podporoval a navštěvoval.

Při jedné z návštěv nakazil synka bacilem dětské obrny. Jako lékař sice konal pokusy se sérem proti této nemoci, synkovi ale pomoci neuměl. Chlapec od té doby kulhal a trauma postiženého mu zůstalo po celý život. Jen malování mu pomáhalo s ním žít.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Hana Králová, Otradovice
Zdeněk Beneš, Církvice
Miroslav Hadinec, Královské Poříčí

Vyhledávání v Kalendáriu

Facebook Twitter E-mail

Stopáž13 minut

Rok výroby 2010

P ST

ŽánrVzdělávání