Osobní program

Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

Dobrý den, vítám vás u Kalendária. Velmi mě pobavila myšlenka polského satirika Juliana Tuwima. „Sobec je ten, kdo dbá více o sebe než o mne.“ Že se takový člověk nestydí, že?

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

9. červen 1870 – † Charles Dickens (* 7. 2. 1812)

Bída, hlad, beznaděj, zoufalé postavení, v němž se ocitne dítě nebo mladý člověk – to bylo oblíbené téma románů snad nejslavnějšího anglického romanopisce Charlese Dickense.

Ještě jedno měla většina Dickensových románů společné. Šťastný konec. Byl to důkaz jeho bezbřehé víry v dobro a spravedlnost. Ale proč by v ně nevěřil, když v jeho životě to tak bylo? Charles Dickens tvrdě pracoval od svých deseti let v dílně na výrobu černidla na boty, protože jeho otec úředník s rozkoší sázel na koníčky a dostal se do vězení pro dlužníky, kam ho nuceně následovala celá rodina. Vyčerpávající dřiny Charlieho zbavilo nečekané dědictví. Dva roky chodil do školy, pilně se učil těsnopis a už v sedmnácti letech se stal vyhledávaným parlamentním zpravodajem listu Morning Chronicle. Tehdy také začal pod pseudonymem Boz, což byla přezdívka jeho mladšího bratra, psát drobné črty a povídky. Měly takový úspěch, že dostal nabídku napsat román.

Hned první Dickensova kniha, kronika Pickwickova klubu, kterou vydal v roce 1836, sklidila fantastický úspěch. Britové měli nového romanopisce. S pýchou mu říkali „nenapodobitelný“. Dickensův soukromý život byl poněkud neuspořádaný. S manželkou měl deset dětí. Mimo to ale měl velmi vřelý vztah k jejím dvěma mladším sestrám. První, vroucně milovaná Mary, zemřela v 17 letech v jeho náruči. Po zbytek života nesundal prsten, který od ní dostal. Miloval i druhou sestru, Georgianu. Poslední jeho láskou prý byla mladá herečka Ellen Ternanové. Opustil manželku i švagrovou i své děti. Zemřel v roce 1870 po záchvatu mrtvice.

Obdivovatele má dodnes. Jistý nadšenec loni na aukci v New Yorku vydražil jeho párátko ze slonové kosti a zlata za více než devět tisíc dolarů, v přepočtu za zhruba 164 tisíc korun. No nekupte to, když víte, že se tím kdysi šťoural v zubech sám Charles Dickens.

10. červen 1885 – * Frederick Albert Cook († 5. 8. 1954)

Americký polárník, vystudovaný doktor medicíny Frederick Albert Cook byl dlouho považován za podvodníka. Přičinil se o to jeho velký soupeř, také polárník a původně vojenský inženýr Robert Peary.

Oba pánové usilovali o dobytí severní točny. Peary, podle pamětníků neskutečně bezohledný a sobecký člověk, šíleně žárlivý na každého, kdo by mohl ohrozit jeho záměry, od roku 1898 zkusil dobýt severní pól šestkrát. Během jeho pokusů zahynulo přes čtyři sta psů, nejméně osm Inuitů a dva běloši a on přišel o osm prstů. 1. března 1909 vyrazil ke svému poslednímu pokusu. Když se 6. září zcela vyčerpaný vrátil zpět, slavnostně prohlásil: „Mám pól!“. Čekalo ho však překvapení. Cook prohlásil, že severní točny dosáhl už rok předtím. 19. února 1908 v doprovodu dvou Inuitů a jednoho psího spřežení vyrazil a 21. dubna téhož roku mohl šťastně jásat: „Jsem na střeše světa.“ Na cestě zpět musel přezimovat a svůj úspěch ohlásil až příští rok. I když, nepovažoval ho jen za svůj. „Můj první dík patří indiánům, kteří vynalezli sněžnice a pemikam a Eskymákům, kteří nás naučili cestovat na saních,“ napsal v úvodu své knihy Moje dosažení pólu. Zklamaný Peary však znevážil všechna Cookova tvrzení, znectil i jeho samotného a získal na svou stranu vědeckou obec. Jejich spor nakonec rozhodl americký kongres.

Hlasováním dospěl k závěru, že pól dobyl Peary a Cook ostrouhal. Ve 30. letech 20. století byl Cook odsouzen na patnáct let vězení za přecenění svých ropných vrtů na jihozápadě Spojených států. Sedm let nato se ukázalo, že mají mnohem větší cenu, než původně hlásal, a dostal milost přímo od prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Pár let nato zemřel.

V 70. letech zkušení polárníci prohlásili, že se ve sporu obou mužů přiklánějí na Cookovu stranu. Popsal prý ve své knize věci, které nemohl vidět jinde než v centrální Arktidě. Zato o pravosti Pearyho zápisků se objevilo mnoho pochybností. A pak věřte hlasování…

10. červen 1880 – * André Derain († 8. 9. 1954)

Narodil se v rodině cukráře v Chatou, což bylo tehdy v roce 1880 předměstí Paříže. V osmnácti letech se z předměstí přesunul do centra. Na Monmartre. Jmenoval se André Derain.

Na Akademie Carriere, kde studoval, se spřátelil s Henri Mattissem a Mauricem de Vlaminckem. S druhým jmenovaným se vrátil na rodné předměstí a v nepoužívané hospodě si společně založili malířský ateliér. Na rozdíl od mnoha jiných umělců měl štěstí. V roce 1905 se seznámil s milovníkem umění – a také velmi schopným a vlivným obchodníkem – Ambroisem Vollardem. Ten byl jeho obrazy nadšen tak, že skoupil všechna plátna, která v té době Derain měl. A pěl na něj nadšené ódy všude, kudy chodil. Jiní Derainovými plátny tak nadšení nebyli a pro jeho „divoké“ užívání barev ho zařadili mezi Les Fauves, fauvisty. Šelmy.

Nevadilo mu to. Šťastně žil až do druhé světové války. Nacisti sice považovali moderní umění za zvrhlé a nechutné a zabavili Derainovi dům, ale přesto si právě jeho Hitlerův ministr zahraničí von Ribbentrop vyžádal, aby mu „vymaloval“ rodinu. Derain mu nakonec vyhověl a po válce byl nařčen z kolaborace. Stáhl se pak do ústraní. V roce 1954 ho srazil náklaďák. Nebyl nijak vážně zraněn, ale šok mu přivodil smrt.

11. červen 1910 – * Jacques Yves Cousteau († 25. 6. 1997)

Oscar Wilde kdysi řekl: „Každý z nás prožívá svůj čas hledáním tajemství života.“ Každý ovšem to tajemství hledá jinde.

Francouzský oceánograf, dokumentarista, námořní důstojník a cestovatel Jacques Yves Cousteau hledal tajemství života pod hladinou oceánů. Třináct let spolu s Emilem Gagnanem vyvíjel přístroj, který by svět podmořských hlubin otevřel všem. V roce 1943 vynalezl a osobně úspěšně otestoval první aqualung, první soběstačný podvodní dýchací aparát. Byl to malý zázrak. Lidé se náhle mohli potápět bez toho, že by je omezovala vzduchová hadice vedoucí na povrch. Mohli se stát nezávislou vodní bytostí. Dokud jim v láhvi nedošel kyslík. V příštích letech se Cousteau stal vedoucí osobností v oceánografických studiích, v podvodním výzkumu i v mezinárodním hnutí za zachování přírodního světa. A mimochodem, už v roce 1936 přišel s nápadem vytvořit kameru, s níž by se dalo natáčet pod vodou a přiblížit tak ten jeho milovaný, divukrásný svět a jeho tajemnou a vzrušující krásu i nám, obyčejným smrtelníkům, kteří bychom se sami pod hladinu nikdy neodvážili. Bylo to prosté. Stačilo na ni vyrobit vodotěsný kryt. Před ním to ale nikoho nenapadlo.

Podvodní svět, kterému Cousteau říkal „modrý kontinent“, mu zřejmě svědčil. Po smrti manželky Simone v roce 1990, žili spolu šťastně třiapadesát let, se v jednaosmdesáti oženil podruhé. S druhou ženou Francine měl dceru Diane a syna jménem Pierre-Yves. V sedmaosmdesáti letech zemřel na infarkt.

Mimochodem, legendární loď Kalypso, svého času pyšnou britskou minolovku, které dal jméno po vášnivé nymfě, jež kdysi sváděla Odyssea stejně jako oceán sváděl jeho, pro něho v roce 1950 koupil potomek slavného pivovarnického rodu Loel Guinness. Pronajímal mu ji za symbolický jeden frank ročně.

6. červen 1835 – * Adolf Heyduk († 6. 2. 1923)

„Dokud máš tatíčka, pokud máš matičku,
zahřej se, potěš se na jejich srdéčku.
Potom, až dorosteš, celý svět nestačí,
aby ti blaha dal, co jejich náručí.“

Adolfu Heydukovi se říkalo „Pootavský slavík“. Narodil se v Rychmburku, dnešním Předhradí u Skutče, a byl synem truhláře. Maminka tvrdě šetřila a tatík si odpíral i nedělní viržinko, aby synek mohl vystudovat techniku. Rok po ukončení studia, v roce 1860, odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku. Tam žil až do své smrti. Důstojný pan profesor vydal přes šedesát vesměs nadšeně přijatých sbírek básní. Některé jeho básně byly zhudebněny – a ne jen tak ledaským. Antonínem Dvořákem, Vítězslavem Novákem či Karlem Bendlem. Dnes už nám jeho verše znějí cize a jsou jen nostalgickou připomínkou jedné kapitoly naší literární minulosti. On však do nich vkládal život.

„Ó lásky naděje,
ó lásky klamy,
já celý život lásku čekal jsem,
a teď když přišla,
srdce probodla mi.“

V roce 1877 se Heyduk oženil se svou žačkou, o pětadvacet let mladší Emílií, dcerou známého píseckého restaurátora Reinera. Dvakrát se stal otcem, dvakrát ho zasáhla tragédie. První dcera Jarmilka zemřela ani ne ve třech měsících. Druhá dcerka Liduška umřela, když jí byly čtyři roky. Do roku 1884, v tom roce zemřela Liduška, psal optimistické básně. Pak povětšinou jen pochmurné, smutné a tíživé. Kupodivu, ty chmurné jsou ceněny výše. Většina z jeho básní je zapomenuta. Jedna básnička ale díky filmu Škola – základ života myslím přežije i naše potomky.

„Zůstanete zde a přednesete nám básničku, pravil jsem.“
„Štěstí. Co je štěstí. Muška jenom zlatá… “
„Studenti, vy nejste studenti, vy jste barbaři!“

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Magdaléna Doutníková, Jihlava
Ladislav Tomec, Horní Slavkov
Ilona Koláčná, Brno

Vyhledávání v Kalendáriu

Facebook Twitter E-mail

Stopáž13 minut

Rok výroby 2010

P ST 4:3

ŽánrVzdělávání