Osobní program

Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

Dobrý den. Dnes mám pro vás roztomilý citát dánského filozofa Sorena Kierkegaarda. „Mluvím nejraději se starými ženskými, které pěstují rodinné klepy. Pak s pomatenci. A až nakonec s lidmi velice rozumnými.“ Zajímalo by mě, jestli by v dnešním Kalendáriu našel někoho, s kým by si popovídal. Dobrý den.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

30. květen 1220 – * Alexandr Něvský († 14. 11. 1263)

Nikolaj Čerkasov musel být nesmírně hrdý na to, že směl zosobnit jednoho z největších panovníků a vojevůdců ruské historie. Že se směl díky režisérovi Sergeji Ejzenštejnovi převtělit v legendu, v muže, který byl už v roce 1547 prohlášen za svatého.

Novgorodský kníže Alexandr Jaroslavič vládl severozápadní Rusi v době, kdy byla ohrožena ze tří stran. Tatarský chán Bátú, vládce Zlaté hordy, bezostyšně plenil ruská knížectví na východě. Oslabení „matičky Rusi“ využili Švédové a zaútočili přes jezero Ladoga ze severu. Němečtí rytíři také vycítili šanci a vrhli se na Rus ze západu. Alexandr se utkal se Švédy a neohroženě se postavil i obávanému Řádu německých rytířů. Z obou bitev vyšel jako vítěz. V roce 1240 porazil Švédy u ústí řeky Něvy. Tehdy získal přízvisko Něvský. O dva roky později, v tzv. „ledové bitvě“, porazil na Čudském jezeře i německé rytíře.

A vyslal světu vzkaz. V podání Nikolaje Čerkasova zněl takto. Dovolím si jej volně přetlumočit: „Jděte a řekněte všem, že Rus žije a bude žít. Kdo v dobrém přijde, bude přivítán chlebem a solí jako host. Kdo však přitáhne se zločinnými úmysly, mečem zahyne.“

Historici ovšem tvrdí, že legendární „ledová“ bitva byla jen drobná šarvátka. Livonská větev Řádu německých rytířů neměla víc než několik stovek mužů. Podle záznamů řádu jich v bitvě padlo dvacet a šest rytířů bylo zajato. A bitva se Švédy prý také nebyla nic víc než malá pohraniční šarvátka. Ale co na tom?

Alexandrův kult se rychle rozšířil po celé zemi. Vrcholu dosáhl v 18. století, kdy car Petr I. Veliký po svém vítězství nad Švédy povýšil Alexandra Něvského do role ochránce ruského impéria a spolu s apoštoly Petrem a Pavlem ho učinil patronem nově založeného hlavního města Rusi Sankt-Petěrburgu.

Na to, že se vítěz od Ladogy a Čudského jezera posléze pokořil před tatarským chánem Bátúem a dosud svobodný Novgorod podřídil Zlaté hordě, se zapomnělo. V roce 2008, v anketě „Jméno Ruska“, skončil velkokníže Alexandr Něvský na prvním místě.

3. červen 1875 – † Georges Bizet (* 25. 10. 1838)

Pokřtěn byl jako Alexandre César Léopold Bizet, ale od malička mu říkali Georges. Že by nějaká maminčina něžná vzpomínka? Byl synem kadeřníka a parukáře, který se stal učitelem zpěvu. Trochu také komponoval. Tak jako syn ale ke svému žalu ne.

Georgesovi byly čtyři roky, když ho matka začala učit číst. Současně písmenka i hudební stupnice. V osmi letech už bylo zřejmé, že malý Georges má fenomenální paměť, podobně jako jeho velký vzor Mozart. V deseti letch byl přijat na pařížskou konzervatoř, v jedenácti vyhrál první cenu. Pak už získával jednu za druhou. Matka se z jeho úspěchů dlouho netěšila. V roce 1861 zemřela. Bylo jí pouhých šestačtyřicet let. Zdrcený Georges našel útěchu v náruči jejich oddané služebné Marie Reiterové. Utěšování nezůstalo bez následků. Devět měsíců pro smrti matky se Marii a tehdy třiadvacetiletému Bizetovi narodil syn Jean. Bizetův otec Marii ponechal ve svých službách a malý Jean byl v rodině vychováván jako „bratranec“.

V roce 1867 se Bizet zasnoubil s dcerou svého učitele a známého hudebníka Halévyho Geneviéve. Trvalo dva roky, než Halévy svolil k jejich sňatku. Nelíbily se mu klepy o Bizetově náklonnosti k „dámám od divadla“, které kolovaly po Paříži. Bizet slíbil, že se polepší, a byl vyslyšen.

Geneiéve byla krásná. Měla oči jako „černé hvězdy“. A také břitký jazyk a talent na vymýšlení aforismů. Maupassant prý do ní byl zblázněný. Měl smůlu. Vzala si Bizeta a v roce 1872 se jim narodil syn Jacques.

V roce 1875 Bizet vážně onemocněl. Trápil ho revmatismus. Přesto se coby náruživý plavec šel koupat do Seiny. Vzápětí dostal vysokou horečku, utrpěl dva infarkty a 3. června zemřel. Debussy, který ho obdivoval, prohlásil, že „francouzská hudba je jako krásná vdova, příliš slabá, než aby se o sebe postarala.“ A dodal: „Ach, kéž bych napsal Carmen.“ Té touze se nedivím.

žolík – Aesculapova hůl – Užovka, nebo červ?

Už po staletí je hůl obtočená hadem znamením životní síly a zdraví a symbolem lékařů a lékárníků. Tu hůl třímá v ruce syn boha Apollóna Aesculap alias Asklépios. Původem řecký, ale od třetího století před naším letopočtem také římský bůh lékařství.

Říká se, že to, co ovíjí onu božskou hůl, je užovka. Římané užovky uctívali. Ne pro jejich půvab či ladnost pohybů. Měli mnohem pádnější důvod. V roce 293 před naším letopočtem zasáhla Řím vražedná epidemie neznámé choroby. Znalci si myslí, že to byla cholera. Ať už mají pravdu nebo ne, Římané tvrdí, že v nouzi nejvyšší se ve městě v podobě užovky objevil božský Asklépios a chorobu zahnal. Vděční obyvatelé věčného města začali užovkám stavět chrámy a chovat je v nich. Asklépia přejmenovali na Aesculapa a přivlastnili si ho. Bůh lékařství se vždycky může hodit. Někteří rejpalové tu hezkou báj odmítají a tvrdí, že to, co ovíjí hůl, není had, ale lidi napadající parazitický červ vlasovec. Starověcí lékaři tenoučkého, zato až metr dlouhého a smrtelně nebezpečného červa z těla odstraňovali tak, že ho pomalu a jemně, tak, aby ho nepřetrhli, navíjeli na tyčku.

Trpělivě a dlouho. Někdy i několik týdnů. Neporušený vlasovec namotaný na hůl byl důkazem jejich schopností, a proto si ho vybrali za znak svého cechu. Tak nevím. Nebyla pověst o bohu převtěleném v užovku příjemnější?

5. červen 1910 – † O'Henry (* 11. 9. 1862)

Víte, jak se americký humorista O'Henry stal spisovatelem? Jedna z jeho povídkových knížek se jmenuje Vrtkavá štěstěna. Stejně tak by se mohl jmenovat i životopis autora, který tvrdil, že „všechno má svůj příběh“ a že nejlepší z těch svých získal na lavičkách v parcích nebo když stál opřený o kandelábr či chroupal oříšky u novinového stánku.

Kde asi našel inspiraci pro povídku Magnetické vlny léčí? O'Henry, vlastním jménem William Sydney Porter, se léta jen tak toulal. Živil se jako drogista, střihač ovcí, farmář i novinář. Pak se oženil, narodila se mu dcera a on se usadil v texaském Austinu a začal pracovat jako účetní a pokladník v místní bance. Pak byl ale obviněn ze zpronevěry. Přísahal, že je nevinný, ale v panice uprchl do Hondurasu. Když dostal zprávu, že jeho ženě, která měla tuberkulózu, se velmi přitížilo, vrátil se zpět. Manželka bohužel zemřela a jeho zavřeli. Tři roky a tři měsíce seděl za mřížemi. Aby zaopatřil svou malou dcerku, začal psát humoristické povídky. Měly takový úspěch, že z vězení už vyšel jako slavný spisovatel O'Henry.

Ale životní příběh pana Portera plný zvratů pokračoval. Úspěch neunesl a začal pít. Zemřel na cirhózu jater devět let po svém propuštění z vězení. Bohatý, ověnčený slávou a označovaný za „amerického Guy de Maupassanta“. Jak říkám, vrtkavá štěstěna.

30. květen 1770 – † Francois Boucher (* 29. 9. 1703)

Francouzský malíř se narodil v roce 1703 v Paříži, v rodině vyhledávaného návrháře krajek. Malovat ho učil otec. Byl velmi talentovaný, a tak není divu, že si brzy vydobyl pozornost vlivných lidí.

Už v jednatřiceti letech se stal členem Akademie. A co bylo ještě lepší, povšimla si ho králova metresa madame de Pompadour. Ona nad ním držela ochrannou ruku a on ji vděčně portrétoval a učil ji kreslit. Díky ní se stal prvním malířem u dvora krále Ludvíka XV. a ředitelem Akademie. Královský dvůr ho přímo zasypával objednávkami. Byl všestranně nadaný. Maloval nádherné obrazy, vypracoval bezpočet překrásných návrhů na gobelíny pro královské manufaktury v Beauvais a v Paříži i na sévreský porcelán. Navrhoval divadelní dekorace i kostýmy pro představení, jimiž krásná markýza bavila svého krále.

Jenže pak markýza zemřela a vzápětí Denis Diderot vyhlásil, že rokoko je povrchní a vypověděl mu boj. A sláva malíře, který prohlašoval, že „příroda je na jeho vkus příliš zelená a špatně osvětlená“, pohasla.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Věra Hranošová, Orlová - Lutyně
Zdena Vomáčková, Praha 2
Lenka Zelová, Hranice na Moravě

Vyhledávání v Kalendáriu

Facebook Twitter E-mail

Stopáž13 minut

Rok výroby 2010

P ST 4:3

ŽánrVzdělávání