Osobní program

Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

Dobrý den. Dnes začneme hezkou myšlenkou Alexandra Gercena. „Kdyby lidé chtěli zachraňovat sebe sama, místo aby se snažili zachránit svět, kdyby raději osvobozovali sebe, místo aby se pokoušeli osvobodit lidstvo – oč víc by vykonali pro záchranu světa i osvobození lidstva.“ Zajímavé, že? Vítám vás u Kalendária.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

17. květen 1970 – začala plavba lodi Ra II

V 60. letech minulého století zaujaly norského mořeplavce a etnografa Thora Heyerdahla archeologické objevy na New Foundlandu. Dokazovaly, že na severu Ameriky kdysi pobývali Vikingové. Napadlo ho, že podobně dlouhé plavby mohly absolvovat i starověké středomořské národy, například Féničané. A rozhodl se to vyzkoušet.

Fénické lodi byly vyrobeny z papyru neboli šáchoru. A tak Heyerdahl vyhledal stavitele schopné tradiční metodou vyrobit papyrové plavidlo. Byli to Egypťané od Čadského jezera. Člun, který mu postavili, dostal na počest egyptského boha Slunce jméno Ra. Loď však Heyerdahlova očekávání nenaplnila. Po padesáti čtyřech dnech plavby v nevídaně bouřlivém oceánu se poškodilo kormidlo a posádka se musela vzdát. Pro Heyerdahla to ale neznamenalo konec. V následujícím roce mu jihoameričtí indiáni postavili novou loď. Tentokrát katamaran. Ra II vyplula 17. května 1970 z Maroka. 12. července přistála u břehů Barbadosu. Během sedmapadesáti vzrušujících dnů, kdy se potápěla záď lodi, Ra II překonala vzdálenost 6 100 kilometrů.

Přestože se jeho teoriím mnozí posmívali a říkali, že je blázen, nakonec se smál Thor Heyerdahl. Prokázal, že pradávné spojení mezi „starým“ a Novým světem bylo možné. Kdysi řekl: „Když jste o něčem přesvědčeni, nesmíte se nechat odradit, i když je celý svět proti vám.“ Věčný hledač a dobrodruh znovu uspěl.

18. květen 1920 – * Jan Pavel II. († 3. 4. 2005)

V dětství mu říkali Lolek. Pokřtěn byl Karol Józef. Příjmením Wojtyla. Ale raději mu budu říkat, jak jsme zvyklí u nás. Karel Wojtyla. 16. října 1978 o půl šesté odpoledne se stal dvoustým šedesátým čtvrtým papežem po Petrovi, prvním po Kristu.

Apoštolským heslem Karla Wojtyly, od října 1978 papeže Jana Pavla II., bylo „Totus tuus“, „Zcela tvůj“. Dvacet šest let, pět měsíců a 17 dnů, po které působil v nejvyšším pontifikátu katolické církve, znamenalo renesanci křesťanské víry na celém světě. Jan Pavel II., od dob Pia IX., tedy od roku 1846, nejmladší papež, druhý syn a nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka a příležitostné švadleny, básník, herec, vášnivý sportovec, doktor teologie a filozofie, člověk velkého daru řeči a nevídaného jazykového nadání, rozuměl bolestem tohoto světa jako nikdo jiný. Budoval mosty mezi náboženstvími. Omluvil se za křivdy, spáchané církví za dvě tisíciletí její existence. Vykonal mnoho poutí a navštívil tolik zemí, jako žádný papež před ním. Pro trpící a utiskované se stal symbolem lásky a naděje. Bojoval za svobodu, pravdu a lidskou důstojnost. Probouzel v lidech hodnoty, které sám vyznával. Lásku, úctu a toleranci.

Ale také nenávist. V roce 1981 se ho pokusil zabít Turek Ali Agca. O rok později v portugalské Fátimě španělský kněz Juan Fernandéz Krohn. Tvrdil, že Jan Pavel je komunista a agent KGB, který se snaží církev rozvrátit zevnitř. Vytáhl na papeže nůž, ale jen ho zranil na ruce. Tento atentát církev dlouho tutlala.

Papež Jan Pavel II. odešel z tohoto světa 2. dubna Léta Páně 2005, ve 21 hodin a 37 minut. Jeho pohřeb provázela zvláštní událost. Náhlý poryv větru zavřel otevřené evangelium, ležící na jeho rakvi. Jako by se tak uzavřel i jeho život, který čítal čtyřiaosmdesát let, 10 měsíců a 15 dní.

žolík – Montparnasse

Pokud budete v encyklopedickém slovníku hledat heslo „Montparnasse“, najdete jako odpověď jen „městská čtvrť v Paříži“. Trochu málo na jedno z nejproslulejších míst města nad Seinou. Pokusím se to malinko doplnit.

Montparnasse je, nebo spíše byl, umělý kopec. Po staletí tudy vedla oblíbená cesta do Paříže a kopyta koní přijíždějících povozů sem za ta dlouhá léta nanesla tolik hlíny, že vznikl nízký holý vršek. Na něm se v 17. století začali scházet studenti. Ten vršek ozdobený jen křovisky a býlím by možná někomu mohl připadat divoký a nevlídný. Studentům recitujícím verše Francoise Villona či Jeana de LaFontaine nebo dokonce své vlastní připadal romantický a v měsíčním světle či světle loučí možná i byl. Podle antické hory, na níž přebýval řecký bůh umění Apollón a s ním všech devět múz, dali studenti zaplevelenému kopečku jméno Parnasse. Mont Parnasse. Montparnasse.

V 18. století byl Montparnasse srovnán se zemí a na jeho místě vyrostla ulice, pak boulevard a posléze i čtvrť nesoucí stejné jméno. Duch uměnímilovných studentů v ní zřejmě zůstal, protože do čtvrti se začali stěhovat umělci. Možná to nebylo dáno duchem místa, ale tím, že tu byly levné podnájmy. A také tím, že během Velké francouzské revoluce na Montparnassu vyrostla spousta kabaretů a kaváren. A v kavárnách, kde bylo na rozdíl od studených podnájmů teploučko, se tak krásně diskutovalo o umění. Tady žili a scházeli se umělci z celého světa. Pablo Picasso, Guillaume Appolinaire, Marc Chagall, Fernand Leger, Amedeo Modigliani, Max Ernst, Edgar Degas, Samuel Beckett, Diego Rivera, Erik Satie, Salvador Dalí, Henry Miller, Joan Miró, Jan Zrzavý, František Tichý a mnoho a mnoho dalších slavných osobností.

Tedy – dnes slavných. Tehdy byli žalostně chudí a jejich podnájmy byly bez tekoucí vody a plné krys. S nevalným výsledkem se snažili prodat své obrazy, uspět u nakladatelů nebo zaujmout bohaté mecenáše svou hudbou. Jeden z nich, Jean Cocteau, kdysi řekl: „Luxusem Montparnassu je chudoba“. Už dávno to, teď nevím, jestli bohužel nebo bohudík, neplatí.

19. květen 1910 – * Blanka Waleská († 6. 7. 1986)

Narodila se v Cerhenicích na Kolínsku a jmenovala se Blanka Weidlichová. Studovala gymnázium, ale v tercii propadla z matematiky. Nešťastný tatínek ji poslal do rodinné školy, ale ani tu nedokončila. Odešla z domova a živila se sama. Jako služka a vychovatelka. Tančila ve sboru ve smíchovské Aréně a statovala ve filmu. Statistkou však dlouho nezůstala.

Poznali jste Blanku Waleskou? Film Matka Kráčmerka natočil režisér Vladimír Slavínský v roce 1934. Naše ukázka tomu příliš nenasvědčuje, ale byla to komedie. V době, kdy šel film do kin, měla Blanka za sebou studium na pražské konzervatoři. Nastoupila tam poněkud pozdě, až ve dvaceti, ale nelitovala. Zkušenosti, které získala, se jí hodily. Prošla řadou scén, od roku 1948 až do odchodu do penze v roce 1976 byla členkou Národního divadla v Praze.

V divadle dostávala krásné role. Byla Johankou z Arku, Rosavou ve Strakonickém dudáku, matkou Kapuletovou v Romeovi a Julii. Filmaři ji zvali před kameru jen výjimečně. Největší šanci jí – kromě Alfréda Radoka ve filmu Daleká cesta – dala televize. Přesněji, režisér František Filip, který ji obsadil do televizní inscenace Lístek do památníku.

Blanka Waleská byla zvláštní a velmi zajímavá žena. Přestože jí film mnoho možností nenabídl a v televizi dostávala příležitost jen výjimečně, na rozdíl od drtivé většiny herců se cílevědomě vyhýbala účasti v televizních seriálech. Byla ochotna táhnout Thespidovu káru do úmoru, toužila hrát, ale ne vše dokázala skousnout. Zemřela v šestasedmdesáti letech v roce 1986.

22. květen 1885 – † Victor Hugo (* 26. 2. 1802)

Když se o někom řekne, že je to nenapravitelný romantik, nebývá to vždy lichotka. I o Hugovi říkali, že je romantik. Mínili tím, že je patetický mluvka, směšný snílek a laciný fantasta.

Ale on romantismus chápal jako „snahu ukázat krásu i šerednost všeho, co patří k životu, ke světu, k člověku: vznešenost i grotesknost, hrůzu i šaškovství.“ Narodil se, když Francii vládl císař Napoleon Bonaparte. Zažil vládu Ludvíka XVIII., Karla X., revoluci roku 1830 i vládu Filipa Orleánského. Viděl příliš mnoho bídy a utrpení. Z monarchisty se stal republikán. „Republika bude svatým spojenectvím všech Francouzů dneška a všech národů zítřka v duchu demokracie,“ volal nadšeně. A když se Ludvík Napoleon, prezident druhé francouzské republiky, jež se zrodila z barikád bouřlivého roku 1848, po třech letech prohlásil císařem, postavil se proti němu. Ten boj prohrál a musel utéci. Devatenáct let žil v exilu. Nezlomený, neústupný, stále stejně pichlavý.

„Obědvali jsme spolu. Obdivoval jsem vaše umění vázat kravaty. Škoda, že stejné uzly umíte vázat na oprátku.“

„Až se vrátí svoboda, vrátím se i já,“ sliboval Victor Hugo. Vrátil se až po Napoleonově pádu v roce 1870. „Chci být zvučnou ozvěnou svého století,“ říkal. A také jí byl. Svým životem i svým dílem.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Vlastimil Vilda, Libčice nad Vltavou
Hedvika Valachová, Brno
Drahomíra Dlouhá, Brno

Vyhledávání v Kalendáriu

Facebook Twitter E-mail

Stopáž13 minut

Rok výroby 2010

P ST 4:3

ŽánrVzdělávání