Osobní program

Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

Copak vám říká slovo lenost? Cicero tvrdil, že „lenost je strach před prací, která nás čeká“. Satirik G. B. Shaw byl hloubavější. Jak pravil, „lenost se stala matkou více filozofů než moudrost.“ No, filozofy dnes vynecháme.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

9. květen 1850 – † Joseph Louis Gay-Lussac (* 6. 12. 1778)

V roce 1783 profesor slovutné pařížské Akademie věd Jacques César Charles předváděl vzlet a let balónu naplněného vodíkem. Stovkám nadšených Pařížanů balón zmizel za obzorem a přistál v nedaleké vesnici. Vesničané, přesvědčení, že se jedná o nestvůru seslanou ďáblem, balón ubodali vidlemi. Naštěstí v něm nebyl žádný vzduchoplavec.

„Člověk zvlášť zuřivě dupe po tom, čeho se bojí,“ tvrdil římský básník a – omlouvám se – filozof Lucretius. Francouzský fyzik a chemik Joseph Louis Gay Lussac se nebál. Ničeho. Ani balónů ne. Ani neznáma. Jako první vykonal v roce 1804 v koši balónu vzlet do atmosféry Země. A balonový výstup do výšky větší než sedm tisíc metrů byl tehdy velmi riskantní a vyžadoval velkou odvahu. Trvalo téměř půl století, než byl Gay-Lussacův výkon překonán. Jeho výška nezajímala. Byl tam, aby měřil teplotu, tlak vzduchu, lom světla, magnetismus i gravitaci. V přesně dohodnutou dobu vystřelili dole na zemi muži z děla a Gay-Lussac zjišťoval, jak rychle se zvuk šíří vzduchem. Někdo by řekl – blázen. Ale to Gay-Lussac nebyl. Byl to vědec. Zjistil například, že voda je tvořena dvěma díly vodíku a jedním dílem kyslíku. Izoloval bór. Ve spolupráci s Alexandrem von Humboldtem objevil zákon chemického slučování.

Když se dozvěděl, že roztok soli z popela chaluh naleptává měděný kotel, hloubal nad tím tak dlouho, až objevil nový prvek. Jód. V sedmatřiceti letech se oženil s mladičkou, chudou dívkou. Uklízela mu byt a on ji přistihl, jak si místo smýčení čte v jeho knížkách o chemii. Měl s ní pět dětí. Chemie má své zvláštní kouzlo…

10. květen 1980 – † Jan Pivec (* 19. 5. 1907)

V roce 1907 se majiteli malého nožířství na pražských Vinohradech Janu Pivcovi a jeho ženě Františce narodil synek. Po tatínkovi zdědil jméno a lásku k divadlu. Se jménem maminka souhlasila, divadlo se jí moc nezamlouvalo.

„Moje milá maminka chtěla, abych byl inženýrem…“ Jan Pivec se nakonec hercem přece jen stal. K radosti všech českých paní a dívek, které čekávaly na jeho podpis u zadního vchodu Národního divadla po představení a plnily sály biografů. Ani se jim nedivím.

K herecké kariéře Janu Pivcovi pomohl tatínek, který maminku přesvědčil, aby na sen o synkovi inženýrovi zapomněla. Deskriptivní geometrie pro něho byla španělskou vesnicí. Vypomáhat rodině ale Jeník musel. Přes den pracoval v papírnické firmě jako účetní a vytoužené divadlo hrál po večerech. Nakonec k němu utekl. Pár let se toulal s kočovnými společnostmi, pak se přihlásil ke zkouškám na operní oddělení Státní konzervatoře v Praze. Byl přijat. Na dramatické oddělení. První angažmá po absolutoriu získal ve Slovenském Národním divadle v Bratislavě. Tam ho objevil Karel Hugo Hilar a v roce 1934 se sedmadvacetiletý Jan Pivec stal členem Národního divadla v Praze. A filmaři objevili milovníka.

Velký milovník českého filmu byl až do jednapadesáti let starý mládenec a žil s matkou. Pak potkal svou ženu Věru. Kde jinde než v Národním divadle. Pracovala tam jako účetní. I v soukromí prý někdy býval popudlivý a nerudný. Nesnášel odpor, nesnášel zesměšňování a v herecké profesi už vůbec ne. Když hrál on, hrál naplno. Možná sám sebe.

Když před třiceti lety odešel do hereckého nebe, jeho přítel Miroslav Horníček napsal: „Řekli mi, že zemřel Jan Pivec. Bylo to stejné, jako by mi řekli, že přes noc zmizela hora Říp, anebo že Vltava už neprotéká Čechami. Přijal jsem tuto zprávu, ale dodnes ji odmítám jako fakt.“ Není sám.

12. květen 1845 – * Gabriel Fauré († 4. 11. 1924)

Také francouzský skladatel Gabriel Fauré byl dlouho starý mládenec. V pařížských kruzích se mu sice přezdívalo „muž, který miluje ženy“, ale většinou to byly znuděné nebo zanedbávané ženy jiných mužů. Románků měl stovky. Ženy ho obdivovaly. Byl pohledný a skládal krásnou hudbu.

Fauré po většinu svého života působil jako varhaník v kostelích. Duchovní sice dráždilo, že v chrámu Páně hraje operní hudbu a při bohoslužbách kouří, ale odpustili mu. Ženy střídal stejně rychle jako kostely. Bylo mu skoro čtyřicet, když se jistá starší dáma ze společnosti rozhodla, že ho ožení. Nakonec ho přesvědčila a dohodila mu tři kandidátky. Fauré se nemohl rozhodnout, ale madame si věděla rady. Napsala jména dívek na papírky, ty strčila do klobouku a Fauré losoval. Zvítězila dcera známého sochaře Emmanuela Fremieta Marie. Stejně jako tatík, bohužel s nevalným úspěchem, sochařila. Zajímala se o astronomii a malovala květiny na vějíře. Měla ale i domácké ctnosti, což tehdy bylo u krásek z pařížské bohémy dost vzácné. S Faurém měla dva syny. Manželství však nebylo šťastné. „Ukřižoval mě svým mlčením“, stěžovala si později Marie. A on nepřestal hledat rozptýlení u jiných žen.

Ve skládání mu to nepřekáželo. S několika dalšími skladateli také založil Národní společnost pro francouzskou hudbu a stal se jejím tajemníkem. Psal kritiky do pařížského listu Le Figaro a učil a později i řediteloval na pařížské konzervatoři. K jeho nejmilejším žákům patřil Maurice Ravel. A přestože trpěl poruchou sluchu, pilně skládal až do své smrti.

žolík – patentní stiskací knoflík

Někdy svému synovi nerozumím. Nejčastěji, když mi vysvětluje něco, co se týká počítače. Někdy nerozumí on mně. Ostatně, kdo z těch mladých ještě zná význam slov jako látat nebo štupovat?

Jen pro úplnost. Látat, zalátat znamená spravovat, vyspravit. Štupovat pak vlastně totéž. Až na to, že toto krásné české slovo s německými kořeny se nejčastěji používalo ve spojení s látáním děr na ponožkách. Kdo ale dnes ještě štupuje ponožky, že? Kde jsou ty krásné časy, kdy jsem s maminkou sedávala v kuchyni, ona čarovala s hříbkem a bavlnkami a učila mě štupovat. Nejhorší vždycky bylo ty široké štupovací bavlnky složené z mnoha vláken navléknout do jehly. Trvalo to, než se mi povedlo dostat je do očka jehly všechny najednou. Nějak nám unikl geniální vynález, který „ctěnému obecenstvu“ představil film Právě začínáme.

Jsou lidé, kteří si do jehly nit navléknou bez potíží i bez automatického navlékače, ale pak už nevědí, co s ní. Nedokážou zvládnout pár stehů, natožpak přišít knoflík. Možná, že mezi ně patřil i Dán Bertel Sanders. Než by chodil bez knoflíků, raději přemýšlel, co s tím. A v roce 1807 vymyslel knoflík, který nebylo nutné přišívat. Díru do světa se svým vynálezem neudělal. Kupodivu se neujal. V roce 1885 si Sandersův vynález nechal patentovat Němec Heribert Bauer. Nazval ho Federknopf-Verschluss. My bychom řekli patentní stiskací knoflík neboli druk. Bauer případným zájemcům sliboval, že vynález, který si přivlastnil, zaručeně zjednoduší zapínání i rozepínání pánských kalhot. A udrží i šle. Měl pravdu. O Bauerovy druky byl velký zájem, ale výroba druků byla pracná a pomalá. V roce 1903 však mechanik Hans Puc, společník pražského „krále patentek“ Jindřicha Waldese, vymyslel zakladačku. Automatický stroj, který nahradil ruční montáž stiskacího knoflíku a zakládání pružiny pomocí pinzety.

Druky zaplavily svět a pánové už nemuseli mít obavu ani o kalhoty, ani o šle. A jehla a nit? K čemu by jim byly?

15. květen 1880 – * Jan Štursa († 2. 5. 1925)

Jan Štursa byl nazýván „největším básníkem českého sochařství“. Chtěl se stát zahradníkem. Tatík chtěl, aby se vyučil krejčím. Synkův učitel kreslení však otce přesvědčil, že chlapci bude více než jehla a nit slušet sochařské dláto. Otec poslechl.

A dobře udělal. Nebýt jeho důvěry v úsudek učitele, přišli bychom o tyto nádherné sochy. A mnoho dalších. Synek se vydal studovat sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. Absolvoval ji úspěšně, ale stále měl pocit, že toho ještě moc neumí a ve studiích pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl jeho učitelem Josef Václav Myslbek. V roce 1904 studia ukončil a pracoval na Akademii jako Myslbekův asistent. Pak přišla válka a on musel narukovat. Sloužil u 81. pluku v Jihlavě a zúčastnil se bojů u Haliče. Po těžkém zranění se vrátil do Jihlavy. V roce 1916 ho z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na pražské Akademii výtvarných umění. V roce 1919 se stal nástupcem svého učitele Myslbeka a o tři roky později rektorem. Na uměleckou práci však nezapomínal.

Jedna socha ho stála život. Do exotické tanečnice Sulamit Rahu se vášnivě zamiloval. Zasypával ji růžemi tak dlouho, až svolila stát mu modelem. Nezůstalo jen u toho. O pár let později sochař zjistil, že trpí nevyléčitelnou nemocí. Třináct dní před svými pětačtyřicátými narozeninami ve svém ateliéru na Akademii spáchal sebevraždu.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Marta Filandová, Příbram
Jaroslava Nováková, Tuřany u Slaného
Jan Neruda, Huntířov

Vyhledávání v Kalendáriu

Facebook Twitter E-mail

Stopáž13 minut

Rok výroby 2010

P ST 4:3

ŽánrVzdělávání