Osobní program

Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

„Dějiny lidstva se stále více stávají něčím mezi výchovou a katastrofou,“ tvrdil H. G. Wells. Ani netušil, jakou má pravdu.

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

4. duben 1790 – * Johann Georg Grasel († 31. 1. 1818)

Dlouho jsem netušila, že hanlivé slovo „grázl“ má živoucího předchůdce, muže, který je kdysi nosil a nechvalně proslavil. Až přišel seriál tehdy ještě Československé televize „Slavné historky zbojnické“. Seznamte se, prosím, to je pan Johann Georg Grasel.

Johann Georg Grasel, rodák z Nových Syrovic u Moravských Budějovic, byl bandita a loupežník, který na počátku 19. století řádil v rodném kraji, ale děs naháněl i v Rakousku. Někdo až příliš soucitný by ho mohl hájit, že neměl moc šancí živit se jiným způsobem než obíráním bohatých. Byl synem dcery žebráka a rasa neboli pohodného – a jako takovým jím „slušná“ společnost pohrdala. A tak se chudák rasův synek přátelil s těmi, kteří se na něj nedívali svrchu. S tuláky a zloději. S nimi také začal krást a loupit. Během nepříliš dlouhé doby měl odvážný a vynalézavý loupežník, který měl kouzlo pro ženy, na triku dvě vraždy a víc než dvě stě loupeží a krádeží. Byla na něj byla vypsána velkorysá odměna a jak jinak, našel se zrádce.

Grasel byl lapen do pasti, souzen – a po soudním procesu, který trval tři roky, v roce 1818 popraven na vídeňském náměstí. Když se osmadvacetiletý rasův synek podíval na dav, který chtěl vidět, jak se houpe na šibenici, řekl prý: „Ježíš, to je lidí.“ Na nic dalšího kat nečekal.

4. duben 1870 – † Heinrich Gustav Magnus (* 2. 5. 1802)

Ráda se občas dívám na fotbal. Dokonce se občas ráda podívám i na naši kopanou. Musím přiznat, že i tam někdy vidím pěknou akci a hezký gól. A musím také říci, že vždycky jsem si myslela, že záludné kopy, kdy se vystřelený míč náhle zrádně stočí do úplně jiného směru, způsobí hráč šikovným kopem placírkou nebo šajtlí.

Nemýlila jsem se sice, na odkopu záleží. Ale teprve nedávno se britským fyzikům z univerzity z Sheffieldu podařilo zjistit, proč se fotbalistům takové zázraky daří. Použili větrný tunel, vysokorychlostní kamery a špičkovou počítačovou simulaci a odhalili tajemství té krásy, které se říká „banánová střela“ nebo také „banánový kop“.

Německého fyzika a chemika, profesora berlínské univerzity Heinricha Gustava Magnuse, fotbal nezajímal, neznal ho. Zato se snažil vyzkoumat, proč se někdy dělová koule prudce odchýlí od původního směru. Dělostřelci si toho všimli už někdy v 17. století a neuměli si to vysvětlit. Magnus si uvědomoval, že dráhu letícího tělesa ovlivňují rychlost jeho letu, jeho rotace a odpor, který mu klade okolní vzduch. A v roce 1835 pochopil, že koule s sebou při rotaci strhává nejbližší vrstvičku vzduchu. Na jedné straně tak vzniká podtlak, na druhé přetlak – a rozdíl těchto sil způsobuje ono vychýlení. To, co objevil, popsal a onen jev dnes nese jeho jméno. Magnusův.

Znalosti „Magnusova jevu“ chtěl ve 20. letech 20. století vynálezce Anton Flettner použít ke stavbě „plachetnice bez plachet“, jakési rotorové lodi. Neujala se. Naštěstí. Plachty budou mít vždycky jiné kouzlo než rotující válce. Zato „banánových kopů“ přeju fotbalovým fandům co nejvíce.

8. duben 1745 – první operace šedého zákalu

Operace šedého zákalu se prováděly už v Babylonii dva tisíce let před naším letopočtem. Tedy, Babyloňané ještě samozřejmě nemohli vědět, že jde o zákal čočky. Jen si všimli, že v zornici je cosi šedivého, a když do toho zlehýnka píchnou, zapadne to dozadu do sklivce a nemocný pak přece jen lépe vidí, i když jen obrysově.

Vidět Babyloňané dnešní vybavení očních lékařů, pojala by je bezmezná závist. Stejně jako tzv. „očaře“, kteří v 18. století putovali po poutích a opravovali lidem zakalený zrak. Vzhledem k jejich vybavení i znalostem měli zvláštní styl práce. Jeden den se postarali o všechny zákroku lačné zákazníky a druhý den už byli daleko od města. Pro jistotu. Někteří jejich pacienti totiž po zákroku oslepli. Tak přišli o zrak například Johann Sebastian Bach či Georg Friedrich Händel. Díky „umění“ potulného okulisty Johna Taylora, který v 18. století nabízel své služby po celé Evropě, prý i v Praze. Pokrok však naštěstí postupoval rychleji než snaha pouťových okulistů oslepit Evropu. Francouzský lékař Jacques Daviel si uvědomil, že pro zdraví pacienta je lepší čočku vyjmout, než ji tlačit do sklivce, a 8. dubna 1745 to udělal. Teď už zbývalo jen čočku něčím nahradit. To ale musel přijít jiný muž a o něm si povíme zas někdy příště.

10. duben 1945 – † Josef Čapek (* 23. 3. 1887)

G. B. Shaw kdysi prohlásil, že Karel Čapek své nejlepší věci, například drama Ze života hmyzu, napsal společně s bratrem Josefem. Tvrdil, že na rozdíl od příliš vážného Karla se Josef na svět díval očima malého kluka. Možná i proto psal tak hezké pohádky. Znáte Tlustého pradědečka?

Dlouho se také nevědělo, že slovo robot, jehož autorství je přisuzováno Karlu Čapkovi, ve skutečnosti vymyslel Josef. Jen se tak od malířského stojanu otočil k bratrovi, který se trápil vymýšlením názvu pro umělé bytosti, a utrousil: „Co takhle robot? Od slova robota?“ Karel zajásal a další české slovo vyrazilo do světa. Bratři Čapkovi často pracovali spolu. Když Karlovi nabídli místo v Národních listech, dal si podmínku, že musejí přijmout i Josefa. Společně přešli do Lidových novin, spolu bydleli v dvojdomku na Vinohradech. Josef psal, maloval, ilustroval knihy, tvořil knižní grafiku, scénickou výpravu. Sestra bratří Čapků Helena jednou napsala: „Josef byl umělec stále hledající a nikdy se sebou spokojený, byl rozdvojen, chytaje krásu z psaní i malování. Honil se za ní bez dechu, toužil se zmocnit života, umění, teď, hned… Největším nepřítelem mu byl čas.“

Tušil, jak málo ho bude mít? Už 1. září 1939 byl zatčen a vězněn v Dachau, Buchenwaldu, Sachsenhausenu a Bergen-Belsenu. Není ani jisté, kdy zemřel. Snad 10. dubna 1945.

5. duben 1835 – * Vítězslav Hálek († 8. 10. 1874)

Na rohu pražských ulic Vojtěšská a Na Struze, v domě č. 231, bydlíval v podnájmu u hodinářského mistra Pfeifera student filozofie a autor něžných básní Vítězslav Hálek.

„Přilítlo jaro zdaleka
a všude plno touhy
vše tlačilo se k slunci ven,
že snilo sen tak dlouhý.“

Mladý student nerad pobýval v podnájmu, mnohem raději chodil do blízké restaurace na Slovanský ostrov. Chodíval tam tak často, že hodinář psal rodičům rozhořčené dopisy, „aby studií si nehledícího synáčka raději domů k výčepu povolali, než aby měl ve společnosti prostopášných kumpánů na duši i na těle zkázu vzíti.“ Nebohý pan Pfeifer nemohl tušit, že z nezvedeného studenta se stane nejoblíbenější básník své doby a duše nejen společenského, ale i kulturního života Prahy. Že jeho nájemník založí Uměleckou besedu, bude vydávat časopis Květy a literární list Lumír a psát povídky a novely. A už vůbec ho nenapadlo, že tomu nezvedenému studentovi jednou vděční Pražané postaví na Karlově náměstí, přímo proti radnici, pomník. I když jen velmi skromný.

Vítězslav Hálek zemřel v pouhých devětatřiceti letech na zápal pohrudnice.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Ladislav Skala, Praha 4
Vít Jelínek, Světlá nad Sázavou
Lydia Vítková, Domažlice

Vyhledávání v Kalendáriu

Facebook Twitter E-mail

Stopáž13 minut

Rok výroby 2010

P ST 4:3

ŽánrVzdělávání