Osobní program

Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

6. únor 1905 – * Jan Werich († 31. 10. 1980)

Představovat Jana Wericha je zbytečné a říci o něm něco originálního téměř nemožné. Neznáme ho jenom jako skvělého herce a komika, ale i jako moudrého klauna a filosofa. Jeho role, písničky i citáty jsou notoricky známé.

Pojďme spolu zavzpomínat na jeho začátky, které jsou neodmyslitelně spjaté s jeho životním přítelem, kterého potkal v jedenácti letech v jedné třídě gymnázia v Křemencově ulici. „On byl strašně drzý. Celý život říkal lidem všecko do očí,“ vzpomínal Jiří Voskovec.

Začátek tvůrčí spolupráce V+W spadá do období, kdy oba studovali na právnické fakultě UK. Ze třítýdenního pobytu u Voskovcových na Sázavě se zrodila Vest Pocket Revue. Názvem mysleli malou revue do kapsičky u vesty. Werich byl tehdy na plakátech uveden jako J. W. Rich. Premiéru měla na malostranském jevišti Umělecké besedy 19. 4. 1927 a byla určena pro Voskovcovy spolužáky z francouzského lycea.

Werich vzpomínal: „Když jsme hráli poprvé, a mysleli si, že naposledy, Vestpoketku, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit. A tak vznikla první forbína.“

V lednu 1939 emigrovali spolu s Jaroslavem Ježkem do Ameriky. Po návratu založili ve 46. roce Divadlo V+W na stejném místě, kde před válkou hrálo Osvobozené, ve Vodičkově ulici v paláci U Nováků. V březnu roku 1948 tu měl premiéru americký muzikál Divotvorný hrnec, ve kterém hlavní roli Káči hrála do té doby neznámá Soňa Červená a Čochtana Jan Werich. Po Voskovcově emigraci Divadlo V+W zaniklo a muzikál se přestěhoval do Karlína. Na poslední děkovačku slavného muzikálu roku 1950 si Werich přinesl velký kufr s nálepkami Paříž, Londýn, New York a zeptal se publika: „Chcete vidět největšího vola?“ Lidi sborově zařvali: „Ano!“ „Tak jsem se vrátil,“ dodal. Potom vzal do ruky kontrabas a začal s ním všelijak točit a nahlížet do něj. „Co tam hledáte?“ zeptal se herec František Černý. „Své známé v base.“ Soňa Červená později nostalgicky na Divadlo V+W vzpomínala. „Jiří Voskovec byl režisér, a to výborný, on byl hlavou všeho, zatímco Jan Werich byl to srdce, klaun v tom nejvyšším slova smyslu.“

Vladimír Just později dodal: „Kritický intelektuál se nakonec až do svých dnů živil herectvím, zatímco geniální klaun a herec se doma k této profesi dostával čím dál méně a skončil spíše v roli kritického intelektuála.“

Werich by možná s lehkým úsměvem na tváři podotkl: „Osud je vůl, to jste si všim. Ten si dělá věci podle sebe a nebere na nikoho ohled.“

31. leden 1785 – * Magdalena Dobromila Rettigová († 5. 8. 1845)

„Vezmi půl telecí kýty, totiž to masité, kůžky všude ořež, pak sklepej, přemej, nasol a vyslaň, vymaž kuthánek máslem...“

Každý z vás jistě poznal, že cituji z Domácí kuchařky paní Magdalény Dobromily Rettigové. Kniha, která vyšla před 184 lety, je dodnes populární a v antikvariátech se dlouho neohřeje. Který národní obrozenec se může něčím takovým pochlubit!?

V jednom jejím dopise stojí, že napsala svou Kuchařku, protože: „více lidu se shání po dobrém a chutném obědě než po nejkrásnější básni.“ Tak to nás měla dobře přečtené.

Kulaťoučká Magdaléna Dobromila Rettigová ve svém typickém biedermeierovském kloboučku uvázaném pod bradou má na svém kontě několik prvenství. Přestože byla vychována německy a česky se naučila až v 18 letech, byla první česky píšící autorka. Napsala první česky psanou kuchařku a jako první uvedla roku 1840 na trh knihu, ve které se věnovala výchově mladých dívek.

Dílko „Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla“ obsahuje cenné rady do manželského života. Za prvé: žena musí obstát jako dokonalá hospodyňka, protože jen tak může získat mužovu trvalou náklonnost a jen tak může čelit mužským nectnostem – pijatice, karbanu a chození „k nevěstce vylíčené a oulisné“.

Za druhé: žena musí pečovat o svůj upravený zevnějšek, ale nesmí být marnivá a rozhazovačná. Závěrem rada nejdůležitější: „I kdybyste stokrát pravdu měly, ochraniž vás nebe od toho pomyšlení muži vzdorovati!“

Snad se tím paní radová Rettigová řídila i ve svém manželství. Pak ovšem nechápu její prohlášení, že „kdyby znovu dvacetileté děvče byla, raději by se ze skály vrhla, než do manželství vešla.“

Ve vlasteneckých časopisech uveřejňovala povídky a básně. Vydala několik knih pro mládež. Mnohé překvapí, že byla i nadšený mineralog, což byl koníček pro ženu té doby víc než výstřední.

4. únor 1820 – * Božena Němcová († 21. 1. 1862)

O 35 let později se narodila žena výjimečných schopností, která se s Rettigovou osobně znala a nesmírně si jí vážila. Božena Němcová.

Datem jejího narození se uvádí 4. 2. 1820, ale je zpochybněn stejně jako její údajní rodiče. Spisovatelka Božena Němcová je opředena tajemstvím, které nemělo být nikdy rozluštěno.

Vyrostla v rodině Jana a Terezy Panklových v Ratibořicích, ale skuteční rodiče byli pravděpodobně z okruhu kněžny Kateřiny Vilemíny Zaháňské, paní kněžny z Babičky. Dlouho se mělo za to, že Barunka je její a Metternichova dcera. Po zjištění, že po těžkém porodu nemanželské dcery Gustavy zůstala neplodnou, se pozornost stočila na její sestry. V úvahu přichází její nejmladší sestra Dorothea Talleyrand-Périgord. Nápadná je podoba obou žen. Obě měly černé až modročerné vlasy a velké hluboké oči. Dorothea je měla hnědé, ale její matka zelené. Němcová měla oči zelené. Dorothea ráda a dobře psala a pro svoji krásu a nevšední inteligenci okouzlila mnoho vzdělaných mužů. Ze stejných důvodů si Němcová získala obdiv i úctu. Pro tuto hypotézu ale stále chybějí důkazy.

Další nezodpovězenou otázkou je, kdy se vlastně narodila. Prokazatelně byly zápisy v matričních i školních knihách kamuflovány. Pamětníci vzpomínali, že do Ratibořic přišla Barunka jako již asi tříleté děvčátko a neuměla česky. Mluvila pro ně řečí neznámou. To by potvrzovalo hypotézu, že žila s chůvou někde v zahraničí a do Čech byla převezena a předána adoptivním rodičům až někdy ve dvou či třech letech. 4. února 1820 byla pravděpodobně ve Vídni jen pokřtěna.

žolík – Slovanský ostrov

Když už jsme mluvili o Boženě Němcové, nedá mi, abych se nezmínila o jejím prvním plese na Žofíně v zimě roku 1843. Němcová tam tehdy oslnila půvabem a duchaplností nejen básníka Václava Bolemíra Nebeského.

Víte, že tu žádný ostrov až do 17. století neexistoval a že jeho první název byl Barvířský? Ostrov vznikl postupnými nánosy půdy až v 18. století.

Roku 1760 ho Novoměští prodali barvíři kůží Josefu Ignáci Saengerovi a ten se sem nastěhoval i s celým svým smrdutým řemeslem. Později tu vznikla barvířská osada, a proto první název ostrova byl Barvířka nebo Barvířský.

Po roce 1801 se mu také říkalo Engelův či Andělský podle Františka Antonína Engela, který tu postavil hostinec a kartonku, ve které se potiskovalo bavlněné plátno. Občas se mu podle blízkých Šítkovských mlýnů říkalo i Šítkovský ostrov.

V jižním cípu ostrova stojí několik století vodárenská věž. Původní dřevěná z roku 1495 shořela a na jejím místě vyrostla roku 1591 nynější čtvercová věž. Zásobovala vodou 12 pivovarů, 2 kláštery a plnila 130 kašen Nového Města pražského. Nový majitel mlynář Václav Novotný dal v letech 1836–37 postavit tři reprezentativní budovy – restauraci s bohatě zdobeným tanečním a koncertním sálem, lázně a rodinný dům. Kolem dal upravit park, zrušil přívoz, postavil dřevěný most a ostrov otevřel veřejnosti.

Když ho v roce 1840 navštívil arcivévoda František Karel, svolil, aby se ostrov jmenoval po jeho ženě Žofii – tedy Žofín. A konečně poslední název. Na památku Slovanského sjezdu byl za první republiky pojmenován na Slovanský ostrov.

Slovanský ostrov se chlubí několika slavnými premiérami. Roku 1878 tu měl Antonín Dvořák první samostatný koncert, který poprvé sám i dirigoval. Roku 1882 zde poprvé zaznělo souborné provedení Mé vlasti tehdy již hluchého Bedřicha Smetany.

1. únor 1910 – † Antonín Slavíček (* 16. 5. 1870)

Přední představitel českého impresionismu v krajinomalbě zemřel právě před sto lety.

Na Akademii výtvarných umění studoval u profesora Julia Mařáka krajinomalbu. V jeho obrazech sledujeme vývoj od raného impresionismu až k verismu. Verismus je směr, který vychází ze slova vero, tedy pravdivý. V jeho dílech se objevila hmotnost, barvy se ztlumily a on se snažil vystihnout ducha české krajiny i lidí. „Viděl jsem, jak ti lidé místo potahů orají těžkou kamenitou půdu. To jsou dojmy, které člověku stahují srdce.“

Po návratu do rodné Prahy se věnoval výhradně městským motivům. Od podzimu 1908 začal pracovat na obraze Svatovítské katedrály v Praze, který však již nedokončil, neboť ho postihla celá řada osobních potíží.

Nejdříve onemocněla jeho žena a on byl nucen přerušit práci a odjet s ní na léčení do Dubrovníku. Tam si na skalách zlomil ruku. Když se mu zahojila, odjel s rodinou na pozvání přítele na faru do Německé Rybné v Orlických horách. Při koupání v říčce Zdobnici ho v létě roku 1909 ranila mrtvice a ochrnul na pravou polovinu těla. Jeho temperamentní povaha to neunesla. 1. února následujícího roku dobrovolně ve svých 40 letech ukončil svůj život.

Výherci soutěže z předchozího týdne:
Jarmila Spěváková – Uherské Hradiště
Petra Syrůčková – Praha 3
František Skřivánek – Golčův Jeníkov

Vyhledávání v Kalendáriu

Facebook Twitter E-mail

Stopáž13 minut

Rok výroby 2010

P ST 4:3

ŽánrPublicistika