Osobní program

Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

„Smrt lakomce je jeho první dobrý čin,“ pravil filozof Publilius Syrus. Martin Luther měl podobný názor: „Lakomec nemůže udělat nic užitečnějšího, než umřít, neboť za živa není užitečný ani Bohu, ani lidem, ba ani sám sobě.“

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

24. listopad 1729 – * Alexandr Vasiljevič Suvorov († 18. 5. 1800)

„Těžko na cvičišti, lehko na bojišti,“ říkával slavný ruský vojevůdce Alexandr Vasiljevič Suvorov. Od malička toužil jít ve stopách otce, carského generála. Kromě otce byli jeho vzory Alexandr Makedonský, Julius Caesar, princ de Condé, maršál Henri de la Tour de Turenne a Evžen Savojský. Ve dvanácti letech vstoupil do armády. V pětadvaceti byl poručíkem, ve třiatřiceti plukovníkem. V roce 1762 se stal velitelem suzdalského pluku a mohl začít uplatňovat druh výcviku, který sám vytvořil. Byl pravým opakem pruského drilu.

Suvorov nechtěl tupé, poslušné ovce. Chtěl odvážné, rozhodné a samostatného jednání schopné muže. Spoléhal hlavně na bodáky. Jedním z jeho rčení bylo: „Kulka je husa, bodák chlapík“. Jeho pluk se stal nejlepším v celé ruské armádě a brzy se osvědčil i v bojích.

Vojáci Suvorova milovali, ale u dvora byl přehlížen. Byl drsný, přímý, neměl rád dvorské mravy. Kateřina Veliká si ho vážila, ale její nástupce Pavel I. jím pohrdal. Přesto byl v roce 1799 už sedmdesátiletý Suvorov pověřen velením armády, vyslané do Itálie proti Francouzům, a jeho bojové úspěchy včetně přechodu Alp průsmykem svatého Gotharda se staly legendou. Po návratu do Petrohradu, vysílený a nemocný, zemřel. Celý Petrohrad ho vyprovázel k hrobu, který kryje prostá deska s nápisem: Zde leží Suvorov.

žolík – currywurst

Když řadový voják abwehru Herr Heuwer odevzdaně odcházel do amerického zajetí, netušil, že na něj čeká zážitek, na který dlouho nezapomene. Po letech válečných náhražek poznal něco úžasného. Po návratu domů v roce 1949, tentokrát už jen v zajetí vzpomínek, manželku nesměle požádal: „Mohla bys mi udělat grilovaná žebírka?“

Paní Hertha sklesle nahlédla do poloprázdné spíže. Pak ale s ženskou vynalézavostí začala čarovat. Vzala klobásu, opekla ji, nakrájela na kousky a opět složila do původního tvaru. Pak ochutila rajský protlak kořením, polila jím klobásu a vše vydatně posypala curry. Jestli to panu Heuwerovi nahradilo žebírka, nevím, ale všem sousedům vynález paní Herthy zachutnal tak, že si otevřela stánek a začala ho prodávat na ulici. Kdekdo se pídil po tajemství chuti její omáčky, a tak si ji v roce 1959 – pod názvem chillup – nechala patentovat. Dnes je currywurst paní Herthy nejoblíbenějším rychlým občerstvením Berlíňanů. A co se týče turistů, říká se: „Kdo byl v Berlíně a nejedl currywurst, NEBYL v Berlíně.“

Na místě, kde paní Hertha mívala svůj stánek, je památeční plaketa. A sto metrů od Checkpoint Charlie, na Schützenstrasse 70, bylo letos otevřeno Deutsches Currywurst Museum. Pokud vím, grilovaná žebírka své muzeum nemají. A ještě něco. V roce 1993 vyšla novela Uwe Timma Objev Currywurstu. Vynález oblíbené pochoutky v ní přiřkl fiktivní postavě, Leně Brucknerové z Hamburku. Podle knihy měla currywurst prodávat už v roce 1947. Přestože mnohokrát prohlásil, že to je pouhá fikce, Hamburčané si prvenství nadšeně přivlastnili a na počest smyšlené postavy na místě, kde podle knihy měla stánek, umístili pamětní plaketu. Síla slova je neuvěřitelná.

4. prosinec 1922 – * Gérard Philipe († 25. 11. 1959)

Byl idolem milonů žen. I já jsem do něj byla zamilovaná. Až na to, že když jsem si nad postel věšela jeho lopotně sehnanou fotografii, byl už řadu let mrtvý. Ale film Fanfán Tulipán je nesmrtelný. A Gérard Philipe v něm už nezestárne. Pořád mu bude devětadvacet.

Gérard Philipe Fanfána natočil v roce 1952. Okamžitě se stal hvězdou hvězd. S kamerou si sice tykal už osm let a hrál v takových filmech jako byl Idiot, Ďábel v těle, Věznice parmská, Ďáblova krása či Krásky noci a všechny byly úspěšné, ale málo platné, Fanfán byl Fanfán. A Gérard Philipe v něm dodnes okouzluje v dějinách filmu málokdy viděnou nespoutanou hravostí a živelností.

Gérard se původně psal Philip, bez písmenka „e“ na konci, ale maminka ho přesvědčila, aby si jednu hlásku ke jménu přidal. Prý pro štěstí, aby mělo třináct písmen. Ona maminka byla tak trochu vědma a vyhlášená vykladačka karet, mimochodem, její matka Vilemína Alžběta Seligerová pocházela z Čech. Ať už to bylo zásluhou té přidané hlásky nebo Gérardova nevšedního charismatu, stal se největší osobností francouzského filmu a divadla 50. let.

Životopisec Gérard Bonal o Philipově příchodu do Paříže napsal: „Oslnivý anděl vzal město ztečí. Nemluví se o ničem jiném než o jeho poněkud zasněném půvabu, o jeho nosovém hlase, který umí zaznít jako šlehnutí bičem a jeho temných kadeřích, které mu spadají do očí a které odhazuje rychlým pohybem hlavy jako běžící kůň. Paříž, město milostné, našla toho, jemuž se oddala.“

V roce 1951 se Gérard oženil s o pět let starší etnografkou Nicole Fourcadovou. S Nicole, která si na jeho přání po sňatku změnila jméno na Anne, měli dvě děti, Annu Marii a Oliviera, a zdálo se, že jim nic nechybí ke štěstí. Ale po návratu z natáčení v Mexiku se Gérard cítil stále velmi unavený. Myslel, že si z Mexika přivezl nějakou infekci. Nikdy se nedozvěděl, že má rakovinu jater. Kromě lékařů to věděla jen Anna, a ta odmítla říci muži, jehož milovala, že umírá. Zemřel devět dnů před svými sedmatřicátými narozeninami. Okouzlující potřeštěnec Fanfán žije dál.

28. listopad 1884 – * Růžena Nasková († 17. 6. 1960)

Růžena Nasková se narodila v pražské měšťanské rodině magistrátního úředníka. Od dětství toužila po divadle, ale otec si nepřál, aby z dcery byla komediantka. Začala tedy studovat zpěv a herectví až po jeho smrti. V roce 1907 dostala nabídku z Národního divadla v Praze. První, kdo ji přivítal, byl Jindřich Mošna. Nijak přívětivě. Jak vzpomínala, řekl jí: „A dovede ona vůbec hrát divadlo? Jestli ne, tak šla domů a nepřekážela.“

Myslím, že celé generace diváků by Mošnovi potvrdily, že Růžena Nasková ostudu nikdy neudělala. Naopak, stala se jednou z nejmilejších a nejváženějších hereček své doby. My to bohužel už můžeme posoudit jen podle archívních filmů. Ten první, němou grotesku Ahasver, natočila v roce 1915. Role malířky Sidonie Pimzlíkové, hledající model Věčného Žida, ji moc nenadchla, a tak se před kameru vrátila až ve 30. letech. Natočila dvanáct filmů a vytvořila v nich krásné postavy rozšafných, srdečných a chápavých matinek, tetiček a babiček, stejně moudrých a laskavých, jako byla ona sama.

V roce 1948 musela pro těžkou nemoc divadlo i film opustit. Ale zůstal jí rozhlas. Snad nejhezčími chvílemi mého dětství byly ty, které jsme s maminkou a tatínkem trávili v kuchyni u starého rádia. Poslouchali jsme pohádky. Nevěděla jsem tehdy, kdo je vypráví, ale nikdy nezapomenu. Na ty pohádkové chvíle, ani na ten milý hlas. Děkuji vám, paní Nasková.

24. listopad 1864 – * Henri de Toulouse-Lautrec († 9. 9. 1901)

V bouřlivé noci na 24. listopad 1864 se narodil poslední potomek jednoho z nejstarších a nejbohatších šlechtických rodů ve Francii, Henri de Toulouse-Lautrec.

Od dětství trpěl zdravotmími potížemi, které souvisely s velmi vzácnou vadou kostí. První deformace nohou u něj rodiče zaznamenali, když mu bylo půl roku. Ve čtrnácti si nohy neštastně zlomil a jeho růst se zcela zastavil. Říká se, že to bylo způsobeno tím, že otec a matka byli bratranec a sestřenice. Také se ovšem říká, že jeho neduhy a obtíže způsobila vrozená syfilis, kterou se matka nakazila od záletného manžela. Kdo ví.

Velký malíř malé postavy s námahou chodil o holi, tenké, vyzáblé nohy stěží nosily velkou hlavu na těžkém těle. Měl nestvůrně velké nosní dírky, převislý ret a šišlal. V malování našel smysl života. Za nočních toulek Paříží našel také téma. Lesklou bídu tanečnic, zpěvaček a prostitutek z pařížských šantánů a nevěstinců, prchavé kouzlo cirkusových a varietních představení, vzrušující atmosféru dostihů. Stal se součástí Paříže, která ho přijala takového, jaký byl.

Vždy dokonale oblečený, s cylindrem a vycházkovou holí, ve které si nosil alkohol. Ten ho zničil. Stále častější záchvaty deliria tremens se střídaly s pobyty v ústavu. Nakonec ochrnul. Zemřel naprosto vyčerpaný v sedmatřiceti letech.

Vyhledávání v Kalendáriu

Facebook Twitter E-mail

Stopáž12 minut

Rok výroby 2009

P ST 4:3

ŽánrPublicistika