Osobní program

Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

Moudrý Seneca kdysi řekl: „Měli bychom žít tak, jako bychom byli všem lidem na očích. Měli bychom myslet tak, jako by sebeskrytější koutky naší duše byly přístupné zraku kohokoli.“ Krásná myšlenka, že?

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

15. listopad 1939 – pohřeb Jana Opletala

28. října 1939 už zuřila druhá světová válka. Polsko bylo poraženo. Anglie a Francie vedly „podivnou“ válku. Přestože Německu v souhlasu s dohodami válku vyhlásily, nechaly Hitlera, ať si s Polskem dělá, co chce. V protektorátu Böhmen und Mähren zatím ještě nacisté neukázali svou pravou tvář.

28. října 1939 dali Pražané najevo, co si myslí o okupaci své vlasti. V den zrodu československé samostatnosti si oblékli slavnostní oblečení s černou kravatou a trikolorou v národních barvách. Už v předvečer toho dne u pomníků a pamětmích desek připomínajících naše významné osobnosti kladli květiny svázané zakázanou trikolórou. Na mnoha místech hořely svíčky. 28. října se do Prahy sjelo mnoho lidí i z jiných měst a okolních vesnic. Všichni chtěli ukázat svůj vzdor. Procházeli ulicemi, zpívali hymnu a skandovali „Pryč s Hitlerem!“, „Ať žije Beneš!“, „My chceme právo!“, „My chceme svobodu!“.

V Národním divadle se ten den dávalo Shakespearovo drama Macbeth. Když zazněla slova „Byť sebevětší noc, den přijde zas,“ celé divadlo aplaudovalo. V té chvíli už venku začali nacisté střílet do davu. Bylo mnoho zraněných. Pekařský dělník Václav Sedláček zemřel na místě. Student Jan Opletal byl raněn do břicha. 11. listopadu na následky zranění zemřel.

Václav Sedláček byl v tichosti pohřben na Branickém hřbitově. Tělo Jana Opletala mělo být odvezeno na rodnou Moravu, do Lhoty u Nákla na Litovelsku. Poslední rozloučení s mrtvým se konalo 15. listopadu na Albertově. Převoz rakve s ostatky na nádraží se změnil v další bouřlivou demonstraci, kterou nacisté tvrdě potlačili.

Když se Hitler v Berlíně dozvěděl o nepokojích, prohlásil:
„15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události z 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi si jiný osud nezasluhují. Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoli demonstrace ihned potlačit. Nebudu se ostýchat postavit do ulic třeba děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí.“

17. listopadu 1939 se jeho pokyny začaly uskutečňovat. Byly uzavřeny vysoké školy. Devět studentů bylo bez soudu popraveno. Na dvanáct set studentů bylo odvlečeno do koncentračního tábora. Už neskrývaný německý útok proti české inteligenci započal. Demokracie se stala prázdným slovem.

17. listopad 1989 – Sametová revoluce

O padesát let později se studenti vydali stejnou cestou jako kdysi smuteční průvod s rakví Jana Opletala. Od patologického ústavu na Albertově chtěli dojít do parku před Hlavním nádražím, kde měl být položením květin pietní akt ukončen. Došli jen na Národní třídu. Tam je zastavila policie. Co bylo tak špatného na jejich vzpomínkové akci?

V letáku, zvoucímu k účasti, psali: „Nechceme jen pietně vzpomínat tragických událostí listopadu 1939, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy. Neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy a my se nechceme dát zahanbit svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před padesáti lety odvážně vystoupili.“

Už na Albertově bylo jasné, že mladí lidé, kteří se tam sešli, se vymykají těm v modrých košilích, kteří pokorně poslouchali tisíckrát omleté fráze na svazáckých sjezdech. Na Albertově se skandovalo: „Ať žije Havel!“, „Jakeš ven!“, „Nechceme kůl v plotě!“, „Ať žije Charta!“, „Chceme svobodné volby!“

Na Národní třídě byli studenti spolu s lidmi, kteří se k průvodu připojili, zastaveni, obklíčeni bez možnosti odejít a surově zbiti. Zpráva o tom se okamžitě rozletěla do celého světa. Kluci s pendreky, kteří na rozkaz shůry tupě mlátili své vrstevníky a každého, kdo jim přišel pod ruku, netušili, co rozpoutali. Začala „sametová revoluce“. Začal pád komunismu u nás.

17. listopad 9 – * Titus Flavius Vespasianus († 23. 6. 79)

Římský císař Vespasiánus byl zdatný a zkušený vojevůdce a vynikající panovník. Dokázal toho dost. Po smrti císaře Nerona a letech občanských válek stabilizoval římskou říši. Podařilo se mu obnovit pořádek a na nohy ji postavil i finančně.

Císařem se stal v roce 69. Na počátku jeho vlády hrozil říši, neuvěřitelně zadlužené z doby Neronova panování, bankrot. Vespasianus pilně a velmi vynalézavě hledal zdroje příjmů. Uvalil daně na dosud nezdaňované služby a zboží. Proslul jako lakomec, ale také jako ochránce svobody římského lidu, štědrý mecenáš umělců a filozofů a velkorysý stavitel. Pokračoval v obnově Neronem spáleného Říma a dal například zbudovat Flaviovský amfiteátr, dnes známý jako Kolosseum.

A přesto všechno vstoupil do dějin především jako ten, kdo uvalil daň na používání veřejných záchodků. Když s tím jeho syn a nástupce Titus projevil nesouhlas, podal mu Vespasianus jednu minci s tím, aby k ní přičichl. „Smrdí snad?“ zeptal se Tita. Ten musel přiznat, že nikoli. A zrodilo se rčení, které se používá dodnes. „Pecunia non olet – Peníze nesmrdí“.

Smutný pomník schopného vladaře. Mimochodem, v italštině se veřejným záchodkům dodnes říká „vespasiano“. Státní pokladnu však Vespasianus svým dědicům zanechal zcela bez dluhů.

žolík – anestézie

„Být člověkem znamená být podroben moci strašného pána, jehož jméno je Bolest,“ tvrdil Albert Schweitzer. Christian Morgenstern zase říkal: „Bolest nedělá z většiny lidí velikány, ale lidičky.“ Jsem přesvědčená, že oba pánové svá nesmrtelná slova pronesli poté, co je notně potrápily zuby. Zubní kaz umí zmučit každého, hlavy pomazané nevyjímaje.

Bolest zubu je jedna věc. Zásah lékaře věc druhá. Nedivím se, že Rudolf II. měl ze zubaře strach. Lékařský zákrok byl mnohdy ještě bolestivější než bolest sama. A nešlo jen o zuby. I při amputacích museli lékaři vystačit jen tím, že dali pacientům mezi zuby kolík a notně je napojili alkoholem. Případně jim dali hašiš, opium či mandragoru.

16. říjen roku 1846 se stal dnem, který by všichni trpící měli slavit jako svátek. Toho dne se zrodila anestézie. Americký zubař William T. G. Morton poprvé podal pacientovi éterovou narkózu. Vážený bostonský chirurg J. C. Warren pak, pod dohledem odborného publika, dvacetiletému sazeči Gilbertu Abbotovi odstranil nádor pod dolní čelistí. Pacient byl nadšen. Když se probral z narkózy a zjistil, že nádor je pryč, nadšeně volal: „Není to humbuk!“ A líbal ruce doktoru Mortonovi. Ani se mu nedivím. Zprávy o úspěšné narkóze obletěly celý svět a další operace s použitím anestézie rychle následovaly.

Už šestnáct týdnů po bostonské operaci použil éter u nás, v nemocnici milosrdných bratří v Praze Na Františku, magistr chirurgie Páter Celestýn Opitz. Úspěšně. Jak jinak.

20. listopad 1889 – * Edwin Powell Hubble († 28. 9. 1953)

Slavný americký astronom se narodil v roce 1889 v Marshfieldu ve státě Missouri. V Chicagu a díky stipendiu také v britském Oxfordu vystudoval práva. Práva ho ale nudila. Víc ho zajímala hvězdná obloha. Především ta zdánlivě rozmazaná místa, kterým se odborně říká mlhoviny. Od roku 1919 je studoval v observatoři Mount Wilson v Kalifornii. V roce 1923 prokázal, že se vesmír rozkládá i za hranicemi naší galaxie. Určil vzdálenost mlhoviny v Andromedě a poznal, že se jedná o galaxii srovnatelnou s naší Mléčnou dráhou. Do té doby lidé jiné galaxie neznali. Všechny ty nezřetelné, mlhavé shluky skvrn na obloze označovali jako mlhoviny. To Hubble je klasifikoval a také zjistil, že se od sebe vzdalují, že se vesmír rozpíná. Konstanta úměrnosti, která vyjadřuje rychlost rozpínání vesmíru, byla nazvána jeho jménem.

Vyhledávání v Kalendáriu

Facebook Twitter E-mail

Stopáž13 minut

Rok výroby 2009

P ST 4:3

ŽánrPublicistika