Kalendárium

Neděle 9. září 2007

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Zaujala mě myšlenka Fjodora Michajloviče Dostojevského: "V rohu map z XV. století bývá prázdný prostor bez tvaru a jména, kde jsou napsána tři slova: hic sunt leones. Onen temný kout je i v člověku. Vášně obcházejí a bouří kdesi v nás. A o tomto temném prostoru duše lze oprávněně říct: zde jsou lvi."

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

10. září 1652 – * Jan Sladký Kozina († 28. 11. 1695)

"Lomikare, Lomikare, do roka a do dne tě vyzývám na boží súd," zvolal ani s oprátkou na krku nezlomený vůdce odbojných Chodů Jan Sladký, řečený Kozina. Je-li život po životě, dočkal se. Než se rok s rokem sešel, byl Lomikar mrtev. Tak praví legenda.

A jaká je skutečnost? Kozina byl opravdu statečný chlap a kurážně hájil práva Chodů. Byl při tom, když úředníci na příkaz císaře rozstříhali listinu potvrzující dávná privilegia Chodů. V trhanovském zámku vyzýval ke vzpouře proti vrchnosti. Byl uvězněn a jako "arcisvůdce" a buřič oběšen. Skoro tak, jak to Alois Jirásek popsal ve svém románu. Až na to, že zpupný Lomikar se jmenoval Lammingen, Wolf Maxmilián Lammingen z Albenreuthu. A Kozinovi by jeho vzpouru možná i odpustil, nebýt toho, že mu ten "arcisvůdce" chodil za dcerou. Jí to prý vůbec nevadilo. No, on to byl vzdělaný sedlák. A pokud byl stejný fešák jako Vladimír Ráž, můžeme se jí divit?

Chodům se také až do Jiráskových časů nikdy neříkalo "psohlavci". Věrní strážci hranic totiž na praporcích neměli namalovanou psí hlavu, ale válenku. Teplý zimní střevíc. Psí hlavu ve znaku jim přiřkli až Alois Jirásek s Mikolášem Alšem. Zřejmě jim připadala malebnější než bota.

A ještě něco: o tom, že by Kozina před smrtí vyzval Lammingena na bouží soud, kroniky také nic neuvádějí. Ale legenda je to hezká, nemyslíte?

12. září 1822 – * Jindřich Fügner († 15. 11. 1865)

V roce 1862 se Jindřich Fügner, úspěšný finančník a podnikatel, velevážený člen pražské obchodní komory a ředitel české průmyslové tržnice postavil do čela právě se zřizujícího Sokola pražského.

Se zápalem se věnoval rozkvětu mladé sokolské jednoty. Zavedl tykání a oslovení bratře a sestro i červenou garibaldiovskou košili jako součást sokolského kroje. A s přítelem Josefem Mánesem navrhl i sokolský prapor.

Sokolové jen netužili tělo. Konečně, jejich heslem bylo "Tělo tuž, vlasti služ". Podporovali české národní hnutí. Organizovali výlety na památná místa naší historie, národní bály a sokolské slavnosti, populární šibřinky. Účastnili se odhalování pomníků a pořádali sokolské tělovýchovné slety, doprovázené slavnostními průvody, při nichž Sokol symbolizoval národní jednotu Čechů a Moravanů.

V roce 1863 dovršil první starosta Sokola pražského "svou bezpříkladnou obětavost" a naplnil sen veškerého pražského sokolstva mít vlastní budovu a v ní i vlastní tělocvičnu. Postavil ji tady, poblíž tehdy ještě stojící Žitné brány.

Už pár měsíců po zahájení stavby tam pražští Sokolové konali první cvičení. Z vděčnosti svých sokolíků se Jindřich Fügner bohužel netěšil dlouho. Tři roky po založení Sokola, v pouhých dvaačtyřiceti letech, zemřel.

Mimochodem, Jindřich Fügner se u nás zasloužil také o rozšíření těsnopisu. Velmi čile jej pěstoval a propagoval. V roce 1859 založil první český těsnopisný spolek a byl jeho mimořádně štědrým mecenášem. I tady pro něj platila další sokolská zásada: Ni zisk ni sláva. Slávě se ovšem nevyhnul. Aspoň že tak.

13. září 1907 – † Josefa Náprstková (* 8. 10. 1838)

"Jedna ženská vidí někdy dál, než pět chlapů s dalekohledem," tvrdil Jan Werich.

George Sandová zas kdysi prohlásila, že největší předností některých mužů je jejich žena. I Vojta Náprstek měl štěstí, že potkal svou Pepičku.

Byla dcerou sládka Adolfa Křížka, který U Halánků, přesněji - u Fingerhutů v domě U Halánků odpovídal za výrobu lihovin. Pepička pracovala jako krámská a byla pravou rukou paňmaminky Fingerhutové. Když se třiatřicetiletý Vojta vrátil z Ameriky, bylo Pepičce právě dvacet let.

S Vojtou si o své náklonnosti řekli brzy. Paňmaminka jim v lásce nebránila, ale prohlásila: "Pokud já jsem živa, chci být sama paní v domě". A tak se Vojta s Pepičkou vzali až po šestnácti letech známosti.

Po smrti Anny Fingerhutové byla Pepička pravou rukou Vojty. A snad i levou. On snil, ona pracovala. Přes den vedla závod U Halánků, po večerech a nocích vyřizovala Vojtovu korespondenci. Nebýt jí, stěží by se naplnil Vojtův sen o vybudování Průmyslového muzea.

A jen její péčí vzniklo v Muzeu oddělení nazvané "Práce našich matek", sbírka nádherných ručních prací, výšivek, krojů a krajek. Jak říkám, Vojta měl obrovské štěstí.

14. září 1937 – † Tomáš Garrique Masaryk (* 7. 3. 1850)

14. září si připomeneme 70. výročí smrti Tomáše Garrigua Masaryka. Prvního prezidenta nově zrozené Československé republiky.

Lásku, obdiv a úctu, jakou mu projevovali lidé, mu jiní politici mohli jen závidět. Byl pro ně "tatíčkem Masarykem" a "tatíčkem Osvoboditelem". A Národní shromáždění jednomyslně přijalo zákon tvořený jedinou větou: "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát."

Masaryka si vážila celá Evropa. Ve slavné knize "Evropa jaká je", ve 14. vydání, které vyšlo v roce 1938, jinak dost kritický John Gunther napsal:

"Masaryk, jakou velikost to znamená. Syn kočího, který vytvořil stát. Kovářský učeň, který dorostl k nejlepšímu intelektu století. Pacifista, který zorganizoval armádu, jež provedla čin nemající obdoby ve vojenských dějinách - totiž československé legie, které přišly Sibiří k Tichému oceánu. Filozof, který se stal státníkem proti své vůli, živoucí otec státu, který byl také jeho nejprostším občanem, neochvějně pevný demokrat, který v debaklu moderního světa stále věřil ve vládu snášenlivosti. Byl to největší z žijících Čechoslováků."

Velmi lichotivé. že? V roce 1934 T.G.M. těžce onemocněl, téměř oslepl, pravá ruka mu ochrnula, ztrácel orientaci. Rok nato abdikoval, 14. září 1937 zemřel. Jan Masaryk tehdy řekl:

"Neskonal, ale dohořel. Jak krásně žil, tak krásně, harmonicky zemřel. Jeho život i umírání byly jako hudební skladba. Z fortissima přecházel do forte, do piana a pianissima, až dozněl..."

15. září 1867 – * Petr Bezruč († 17. 2. 1958)

V říjnu roku 1891 byl poštovním asistentem v Místku jmenován Vladimír Vašek. Vedl mládenecký život, občas se sešel s přáteli a prožil tu i dvě lásky. K ženě místního hostinského Marii Sagonové a k umělecky založené krasavici Dodě Bezručové. Ani ta však nevěděla, že mladý úředník píše básně.

Když v roce 1899 vyšly v Herbenově Času, způsobily senzaci. "Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, toulavý šumař a bláznivý gajdoš, šílený rebel a napilý zpěvák, zlověstný sýček na těšínské věži, hraju a zpívám, co kladiva duní z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami."

Kdo mohl tušit, že oním vášnivým bardem slezského lidu, "donem Quijotem z Beskyd," jenž má "z jalovce kopí, brnění z mechu a z kapradí hledí," je nenápadný a plachý úředníček tehdy už brněnského poštovního úřadu? Do Brna byl Bezruč přeložen na vlastní žádost v roce 1893. V roce 1898 těžce onemocněl plicní a nervovou chorobou. Říká se, že právě tehdy, v obavách z možné smrti, se rozhodl zveřejnit své básně. Jak byly přijaty, už víme. Ale Bezruč dál žil v ústraní a "hleděl bok lidí v život". K jeho osamělosti přispěla i nenaplněná láska k Františce Tomkové, kterou známe z Bezručových básní jako Labutinku.

Za první světové války byl Bezruč obviněn z autorství dvou protirakouských básní, byl obviněn z velezrady a uvězněn. Pro nedostatek důkazů byl propuštěn, ale na svou poštu se mohl vrátit až po převratu v roce 1918. Zemřel v roce 1958.

9. září 1437 – † Jan Roháč z Dubé

Po porážce husitů v bitvě u Lipan, po bitvě, v níž padlo na dva tisíce táborů a sirotků, byla v mnoha evropských městech uspořádána procesí, zvony vyzváněly a konaly se děkovné bohoslužby. Jistý český šlechtic a husitský hejtman však věřil, že ještě není konec, že je dosud šance postavit se na odpor císaři Zikmundovi.

Bývalý leník vyšehradské kapituly, táborský hejtman, věrný spolubojovník Jana Žižky a první mezi sirotky odešel na svůj hrad Sión u Kutné Hory a učinil jej poslední baštou odporu v zemi. V květnu 1437 byl hrad oblehnut vojskem vedeným nejvyšším hofmistrem království Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna. 6. září 1437 byl Sión dobyt, jeho majitel zajat a převezen do Prahy. A zase vyzváněly zvony, na Hradě i ve všech kostelích, a na Staroměstském náměstí byla postavena mohutná šibenice.

Byl prohlášen zemským škůdcem, krutě zmučen a 9. září 1437 s padesátkou svých druhů popraven. Protože však byl panského stavu, byl oběšen na zlatém řetězu a v panském obleku. Chabá útěcha, že?

Vyhledávání v Kalendáriu

Sdílet

Facebook Twitter E-mail

Odkaz

Stopáž13 minut

Rok výroby 2007

 P ST 4:3

ŽánrPublicistika

Kalendárium

Všechny díly1072

VyhledáváníDiskuseNapište nám

Facebook