Rozhovor s Hynkem Čermákem

„Rapl je oslava filmařiny“

Jaké to bylo vrátit se po letech k postavě detektiva Kuneše?

Upřímně, že by mi chyběl, to se zrovna říci nedá. Ale to rozhodně nemyslím zle. Detektiv Kuneš je postava veskrze temná a hlavně fyzicky i lidsky velmi náročná. Člověk se vážně bojí, aby to zvládl. Navíc jde přeci jen o akční seriál a tomu odpovídá i náročnost scén, kdy si kolikrát sáhnete na dno svých sil. Pro mě bylo zásadní se na roli pořádně připravit, a jako člověk – herec se vnitřně smířit s tím, že budu skoro rok žít jako někdo jiný, mimo sám sebe.

A jaký tedy je detektiv Kuneš?

Je to chlap, který je maximálně pohlcený svojí prací. To je u detektivů naprosto normální stav. Pár jsem jich i díky své práci poznal a psychologický profil mají vždy velmi podobný. Jako detektiv si neodpracujete osm hodin, pak za sebou zavřete dveře a jdete domů, například za rodinou. Oni makají dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu. Podobně to mají ale i herci, když se s nějakou rolí sžijí. A do toho se dostávají do situací jako normální smrtelníci. Jsou to naprosto běžné záležitosti, které najednou neumí vyřešit – složenky, úřady, kamarádi. Kdybych měl Kuneše charakterizovat podle znamení, řekl bych, že je to typický beran – nebezpečný chlap s klapkami na očích, ale pod drsnou slupkou má srdce. To si ale nemůže dovolit nechat na sobě znát, protože by se stal zranitelným.

Díky svému nucenému přesunu je Kuneš uklizen na „stáž“, kde se potkává jak s novým týmem, tak s novým nadřízeným. Jak se mu, vzhledem k jeho složité osobnosti, daří zapadnout?

On vůbec není týmový hráč, to je součástí jeho charakteru. Přijede mezi cizí lidi a hned se stává solitérem, nerespektuje pravidla a porušuje dohody. Celý tým je svázaný kriminalistickými postupy, ale on má ty svoje. Může se to zdát jako dramatické klišé, ale když se k tomu připojí lidská stránka a osobní život jeho parťáků, tak už to vydá na slušné přestřelky v dějové lince.

Rapl není jen detektivkou, je v něm prý i dost humoru…

Diváci znají Kuneše už ze seriálu Cirkus Bukowsky. Figura proto zůstává stejná, ale prohlubují se její kontury. Tím jak je neohrabaný a okolní svět na něj naráží, tak pochopitelně vznikají humorné situace. Jeho nový parťák Robin Lupínek je policejní nováček a práce mu zprvu nejde. Kuneš to zase vůbec neumí se ženami, to je úsměvné samo o sobě. A je také otcem dospívající dcery – krásné slečny, která ale v policejním autě v Krušných horách působí dost nepatřičně. Zrovna tuto linku, myslím, ocení většina otců a ne vždy se u toho budou smát.

Když už jste zmínil Krušné hory, ty mají v příběhu Rapla také svoji roli…

Troufám si říci, že život v Krušných horách je velmi náročný, mnohdy i zlý, vše je o měsíc posunuté dopředu. Osobně jsem si užil sto padesát dnů zimy a akčních scén. Sníh na horách je krásná věc, ale pokud v něm patnáct hodin stojíte, jste v práci a civilizace je kilometry daleko, je to hodně náročné.

Natáčení Rapla byla Vaše třetí spolupráce s Janem Pachlem. V čem se Vám osvědčila a jakou to má pro Vás, jako pro herce, výhodu?

Jan Pachl byl důvod, proč jsem na natáčení Rapla kývl. Jeho obrovská výhoda vyplývá z faktu, že si příběh sám vymyslí, napíše a ještě zrežíruje. Když se ho pak na něco optáte, vždy ví a na rozdíl od jiných režisérů si dokáže ohlídat kontinuitu příběhu. Díky společnému času, co už máme za sebou, mohu říci, že jsme na sebe napojeni. Ke komunikaci nepotřebujeme dlouhé dramatické oblouky, ale stačí dvě slova. Velká výhoda je i fakt, že mi role píše na tělo. Navíc i v náročných podmínkách je schopen fungovat s radostnou náladou a na place vytváří klidnou atmosféru. I když by okolo zuřila válka a vy bojovali o život.

Jak se taková atmosféra nakonec promítla do seriálu?

Pro mě je Rapl především skvělý žánrový kus, oslava filmařiny. Rapl je odpověď na všechny „rychlokvašky“ a jeho kvalita roste s tím, kolik energie jsme do natáčení dali. A my jsme makali, jak jsme nejlépe uměli, a dali jsme do toho i kus srdce. Doufám, že toto poznají i diváci, že se budou těšit na každý další díl. A taky bych si hodně přál, aby poznali, že nejsem vždy ten, koho zrovna hraji, a že se mě nemusí bát, pokud mě potkají třeba v obchodě.

Rozhovory