5. března 2020

Spartakiády máme snad všichni spojené s minulým režimem. Ale věděli jste, že se jakési hromadné cvičení s tímhle slovem v názvu u nás konalo už v roce 1921? Na pražských Maninách ho tehdy uspořádala Federace dělnických tělovýchovných jednot. Jméno pro něj vymyslel iniciátor slavnosti Jiří František Chaloupecký a inspirací mu byl vůdce vzpoury římských otroků Spartakus. První skutečně celostátní spartakiáda v podobě, v jaké si ji většina z nás pamatuje, se ovšem uskutečnila až v roce 1955, tedy přesně před 65 lety. Tisíce účastníků se pak scházely na strahovském stadionu každých pět let. Tedy s výjimkou roku 1970, kdy jim nepřála atmosféra po okupaci země sovětskými vojsky. Událost, která pravidelně poutala pozornost celého národa, vám teď připomene Petr Bělík.

Monoposty řítící se po okruhu rychlostí víc než 300 kilometrů v hodině často sotva stíháme sledovat pouhým okem. Jiří Křenek z Libčic nad Vltavou je ale dokáže zachytit svým objektivem. Je jediným českým fotografem, který má stálou akreditaci na závody Formule 1. Od roku 1993 jezdí na všechny Velké ceny. Za své snímky taky pravidelně dostává prestižní ocenění. Dokáže zvěčnit naprosto nečekané momenty nebo ve zdánlivě obyčejných situacích objevit cosi výjimečné. O své cestě do absolutní světové špičky v tomto oboru vyprávěl Petru Bělíkovi.

Sledování pohybu lidí i předmětů v budovách v reálném čase zní jako úryvek ze scénáře k vědeckofantastickému filmu. Jenže nejde o žádnou hudbu budoucnosti. Technologie, které to dokáží, už existují. Navíc jednu z nejlepších na planetě vyvinuli dva Češi. Milan Šimek a Lubomír Mráz z Brna. Jejich systém pracuje s mimořádnou přesností. Na rozdíl od svých konkurentů dovede mít pod kontrolou i obrovské prostory a taky velké množství věcí. Klidně i přesuny 4 tisíců palet najednou. V roce 2016 vyhráli pánové se svým projektem české kolo mezinárodní soutěže startupů Best of X. A dnes s ním pomáhají po celém světě. Jak funguje, zjišťoval Josef Kubeš.

Svářečky, jeřáby, průmyslovou těžkou techniku i nejvýkonnější stroje pro obrábění kovu. To vše potřebuje ke své práci Jan Dostál z Olomouce. Nevěnuje se ale žádné strojařské profesi, nýbrž umělecké tvorbě. Honza je totiž sochař. I když se jeho skulptury hodně vymykají klasickému pojetí. Všechny jsou z kovu a hlavně obrovské. Ty největší dosahují výšky dvaceti metrů. Přestože jde o díla velmi moderní a dost neobvyklá, autor už jimi ozdobil kdeco. Dokonce se nebál nainstalovat je i do historických částí měst. Práci na jeho nejnovějším objektu sledovala Zuzana Glacová.