Než jste natočil Vaterland, měl jste za sebou řadu TV projektů a dokumentů. V čem byl pro vás po zkušenosti, kterou jste učinil, celovečerní hraný film jiný?
Jenom abych uvedl na pravou míru: těch dokumentárních věcí bylo jen pár a co se týče menších hraných projektů, bral jsem je jako pokus ověřit si některé mechanismy, jako možnost naučit se prakticky pracovat s filmovou řečí. Cyklus Večerů Analogonu, které uvedla před nedávnem ČT, jsem pak naopak chápal jako pokus vytvořit formát, který by zachoval některé aspekty divadelní poetiky a zároveň byl i něčím televizní – tedy vizuálně dotaženější a atraktivnější. Myslím, že je obecně velký rozdíl mezi vyprávěním na divadle, v televizi a na plátně. Zdá se mi, že se to mnohdy dnes plete dohromady a bohužel nezáměrně. Na Vaterlandu jsem pracoval několik let, napsal jsem asi třicet verzí tohoto scénáře a pak ho „napsal“ znovu kamerou a zase trochu jinak. Přirovnal bych to k psaní románu. A mám pocit, že jsem k tomu taky tak přistupoval. Ten film je tak trochu film-román. Vše, co jsem doposud natočil, bylo hodně fragmentární. Zachycení momentu. Teď muselo být všechno dotaženo – celá stavba dopodrobna vystavěna, každý detail stokrát ověřen.
Jaké byly nejkritičtější okamžiky natáčení z vašeho pohledu?
Já považuji za nejkritičtější okamžiky natáčení ty situace, které celému natáčení předcházely: tedy obcházení producentů a případných koproducentů – shánění peněz. To byla ta největší krize a největší marnost. Samotné natáčení bylo samozřejmě nesmírně náročné – točili jsme patnáct hodin denně a někdy i více – šlo tedy jen o to urvat alespoň pár hodin spánku a trochu dočerpat energii. Navíc plán natáčení byl velmi našlapaný, takže každý mrak, kvůli kterému jsme museli čekat, či každá malichernost, která nás zdržela třeba jen půl hodiny, byla v tomto případě problém. Ale celý štáb byl neuvěřitelně ve střehu a koncentrovaný, takže se to podařilo. Tady, i když to byl nápor na nervy a fyzičku, se dostavoval dobrý každodenní pocit odvedené práce. Každý den jsme se posunuli o několik stránek scénáře dál a to dávalo tomu hektickému kolotoči vnitřní smysl.
Kdybyste měl srovnat po svých bohatých zkušenostech z divadla odlišnost práce s herci na jevišti a před kamerou…
Stále více si uvědomuji tu odlišnost mezi divadlem a filmem. Dokonce by se dalo říct, že mě natáčení filmu vyléčilo z potřeby používat filmové prostředky na divadle. Dříve jsem k tomu měl tendenci, ale teď vím, že to byla neukojená touha točit. Teď konečně začínám dělat divadlo tak, aby dokázalo říct něco způsobem, kterým to film nedovede. Aby využilo svých jedinečných možností stále neuzavřeného tvaru, aby využilo herců více jako spolutvůrců. Snažím se o to třeba nyní u své nové inscenace Rekonstrukce (oheň v hlavě) v divadle Komedie. Shodou okolností v ní hrají i dva herci z filmu: Roman Zach a Vasil Fridrich.
U filmu není „na place“ čas hledat. Všechno musí být nalezeno a tisíckrát přehráno už před samotným natáčením. Je v tom ale zase ta krása, že se musí hrát okamžitě naplno. Už nejde říct jako na divadle: „Teď to ještě nebylo ono, ale na představení, až tam budou lidi...“ Tam je to přesně naopak: „Teď a nebo nikdy.“ Tak, jak se to tam stane, ta konstelace, tak už to bude navěky. To je to, co mě právě baví: dělat oboje úplně jinak. Pak je tady samozřejmě tisíce jiných technicko-uměleckých rozdílů, ale to, co jsem řekl, považuji za nejpodstatnější rozdíl.
Proč jste si zvolil pro filmový debut žánr tak spletitý a ambivalentní, jako je thriller s prvky černého humoru a s ambicí metaforicko- filozofického přesahu? Není to příliš velké sousto udržet devadesát minut v jednotné stylizaci?
Nerozmýšlel jsem si, jaký žánr si zvolím pro filmový debut. Neříkal jsem si: „Na debut bude fajn komedie s nějakou hvězdou a pak si teprve udělám něco svýho.“ Prostě jsem začal psát scénář, který je odrazem mého myšlení a mého pohledu na svět. Ani jsem nevěděl, jestli se to nakonec bude realizovat, tak proč dělat hned kompromisy. Napsal jsem, co jsem chtěl napsat, a to, že je v tom obsaženo více žánrů, je myslím taky obrazem doby. Chcete-li totiž o „zmatené“ době vypovídat, musí se vám trochu pomást i žánry. A když o ničem vypovídat nechcete, můžete si v klidu natočit dobrou čistou komedii. Třeba se k čistým žánrům dostanu později, jestli ještě budou existovat a nebude to anachronismus. Navíc pro mě je vždycky nutné vypovídat o věcech vážných s ironií a věci komické trochu patetizovat. Ono se pak ukáže, jak to s nimi doopravdy je. Jednotný styl je potřeba udržet skoro vždy – jinak se stavba zhroutí. Ani tento případ není žádnou výjimkou.
Časoprostor Vaterlandu je záměrně neurčitý, ale diváci si pravděpodobně dosadí za „čas a místo děje“ zdevastované šlechtické majetky, kam se po Listopadu 89 začali vracet někdejší majitelé nebo jejich potomci. Proč se vyhýbáte konkretizaci časového a místního zakotvení děje?
Chtěl jsem použít některé reálie a lokality, aby v sobě nesly určité emoce, pocity rozpadu, nevyřešené historie, něčeho nedosloveného, ale v zásadě mi šlo o to předvést určitý střet jiného chování a jiných zvyklostí bez ohledu na to, jestli jde o střet aristokratů a obyčejných lidí, Čechů a Němců, lidí a zvířat. Nechci to jasně někam ukotvit. Tím by se ztratila určitá nadčasovost té výpovědi. Proto chvílemi vypadá krajina jako někde v Jižní Americe nebo Austrálii, zní různé hudby a děje se dobrodružství, které by normálně bylo u nás nepředstavitelné. Ale tím, že se posune sem, do střední Evropy, to najednou dostává zvláštní ráz. Téměř koloniální dobrodružný příběh z počátku 20. století je najednou tady a dnes. Vždyť přece vidíme, jak se situace neustále kolem nás mění. Je třeba ji jenom vidět jinou optikou. Snažím se dělat to zábavně, ale je za tím samozřejmě spousta nezodpovězených otázek. Otázek, které mě zajímají, ale neznám na ně odpověď. Mísí se tedy několik věcí dohromady: dobrodružný a svým způsobem napínavý příběh (tedy věc docela atraktivní) s jakousi nejasnou výpovědí o stavu světa. Ale myslím, že ti diváci, kteří nebudou chtít proniknout zcela dovnitř filmu, můžou se v klidu nechat unášet „jenom“ příběhem. Výklady ať si učiní každý dle svého gusta. Možností je tam spousta.
Váš film pojednává v druhém plánu o střetu kultur – civilizací. Myslíte, že diváci, kteří půjdou do kina na thriller, byť netradiční, toto poselství dešifrují?
Jak jsem řekl: nemusí nic dešifrovat. Když je zaujme příběh a především ta zvláštní atmosféra, která tam je, budu spokojen a oni asi taky. Kdo chce hledat víc, je to jen na něm.
Můžete nám prozradit něco z vašich úvah nad hereckým obsazením? František Řehák vedla Karla Rodena a Petra Formana v hlavních rolích, pak výběr dvou portugalských herců, hovořících výhradně svou mateřštinou, málo známé nebo zcela neznámé představitelky ženských partů a zase zkušení mimopražští herci Marek Daniel, Roman Zach…
Herce jsem si vybíral podle vstřícnosti. Jsem rád, že se tam střetlo tolik osobností, které možná navenek nemají atraktivitu mediálních celebrit, ale kteří jsou dozajista hereckými mistry. To jsem potřeboval: vstřícnost a ochotu pracovat. A pak ještě nějaký ten vnitřní smysl pro ten příběh. A myslím, že to dopadlo dobře. Karel Roden, František Řehák i Petr Forman jsou osobnosti, o jejichž skutečných hereckých schopnostech asi nikdo nepochybuje, ale vedle nich fungují ve filmu i herci, kteří nejsou z plátna příliš známí, ale přinesli filmu taky velký vklad: Vasil Fridrich, Matěj Forman, Dana Poláková, Marek Daniel, Roman Zach ad. Do rolí zvláštních horských průvodců jsem obsadil herce z Lisabonu, protože jsem chtěl, aby mluvili portugalsky. Myslím však, že José Figueiredo a Júlio Martín předvedli mnohem více, než jsem očekával. Jsou to skuteční profesionálové z malé země jako jsme my. Snad proto jsme si tak rozuměli a já nemusel překonávat velké kulturní bariéry.
Na základě jakých kritérií jste si vybíral kameramana filmu?
S Markem Jíchou jsem spolupracoval od počátků filmu. ušli jsem spolu velký kus příprav a ověřili si spolupráci na televizním cyklu Večerů Analogonu. Myslím, že je to jeden z našich nejtalentovanějších kameramanů. Jde mu vždy a jedině o film. Vše ostatní nevnímá a je tak obrovským motorem natáčení.
Myslíte, že po natočení Vaterlandu budete mít ještě někdy chuť věnovat se projektu celovečerního hraného filmu?
Je to na jedné straně strastiplná cesta, ale na druhé taky vášeň. Asi tomu neodolám. V hlavě se mi už honí nové příběhy, a tak doufám, že bude možné v téhle zemi ještě točit filmy, protože situace nyní není příliš růžová.
Na jaké filmy se vy sám vydržíte dívat vícekrát?
Na dobré filmy. Na ty, které jsou každým zhlédnutím lepší. Není jich zase tolik, ale pár by se našlo.
